42 národů v jednom srdci, mnoho způsobů, jak být člověkem

Redukovat Keňu jen na safari, je jako redukovat Itálii na pizzu. Každý výskok Masaje je modlitbou a každý krok běžce v Rift Valley je důkazem lidské nezlomnosti. Na závěr naší cesty po Keni navštívíme magický ostrov Lamu.

Lamu, kde nejezdí auta a kde čas tiká v rytmu oslích kopýtek. Od nejrychlejších běžců světa po ostrov, kde auta neexistují. Viděli jsme rudou půdu, prastaré fosilie i miliony zvířat. Ale abyste Keňu skutečně pochopili, musíte poznat ty, kteří v ní žijí – od hrdých válečníků po nejrychlejší maratonce planety.

Řekněte slovo Keňa a většina lidí, hlavně na Západě, většina lidí v Evropě, většina lidí, kteří svou představu o Africe čerpají z dokumentárních filmů a reklamních letáků cestovních kanceláří si představí zvířata. Lvy, slony, žirafy, zebry, hrochy. Safari parky a luxusní africké domky s výhledem na napajedla. A to je omyl tak zásadní, tak hluboký, tak tristně reduktivní, že hraničí s urážkou. Protože redukovat Keňu na její faunu je jako redukovat Itálii na pizzu, jako redukovat Francii na Eiffelovu věž, jako redukovat celou bohatou, složitou, tisíciletou civilizaci na jeden její aspekt a nevnímat všechno ostatní.

Keňa je čtyřicet dva etnik. Čtyřicet dva různých skupin, čtyřicet dva různých jazyků, čtyřicet dva různých tradic, čtyřicet dva různých způsobů, jak být člověkem na tomto kusu země. Jsou tu Kikujové, největší etnická skupina v zemi, zemědělci, obchodníci a politici, kteří hráli svou roli v boji za nezávislost a jejichž kultura je tak bohatá, a tak komplexní, že by o ní šlo napsat celé encyklopedie.

Jsou tu Luové, rybáři od Viktoriina jezera, jejichž hudba — ohangla a benga — se stala základem moderní keňské populární hudby a jejichž syn, Barack Obama senior, dal světu (mnohem lepšího, než co je teď) amerického prezidenta. Jsou tu Samburu, tzv. motýlci severu, blízcí příbuzní Masajů, jejichž válečníci nosí složité korálkové náhrdelníky a jejichž tance jsou tak hypnotické, že na ně zapomenete mrknout.

Milion kopyt, ticho a zvuk, který řeže do kostí tak hluboko, že se už nikdy úplně nezahojí

A jsou tu Masajové, ti vysocí, hrdí, přímí muži v rudých šatech, jejichž pověst předchází celou Keňu a jejichž obraz se stal jedním z nejikoničtějších symbolů celé Afriky. Jejich tanec Adumu, který západní svět zná jako ‚skákací tanec‘ (vyzkoušel jsem), je tím nejkrásnějším vztyčeným prostředníčkem, který kdy člověk ukázal gravitaci, tím nejelegantnějším prohlášením nezávislosti na fyzikálních zákonech, jaké si lze představit.

Mladí masajští válečníci, moranové, se postaví do kruhu, začnou zpívat hluboký, rytmický, téměř hypnotický zpěv, a pak jeden po druhém vstupují do středu kruhu a skáčou. Skáčou rovně vzhůru, bez rozběhu, bez viditelné námahy, bez jakéhokoliv náznaku toho, že to, co dělají, je fyzicky nesmírně náročné. Vypadá to, jako by jim někdo zapomněl říct, že to nejde, jako by nikdy neslyšeli o gravitaci, jako by jejich těla operovala podle jiných pravidel než těla všech ostatních lidí na planetě.

Každý výskok je modlitba, alespoň já to tak vnímám, modlitba za sílu, za mužnost, za odvahu, za přízeň bohů a předků. Každý dopad je důkaz, opravdu důkaz, že člověk může překonat zákon přitažlivosti, alespoň na chvíli, alespoň na ten jeden slavný okamžik, kdy se jeho nohy odlepí od země a jeho tělo stoupá vzhůru, vzhůru, stále výš, a na zlomek sekundy se zdá, že tam nahoře zůstane navždy.

A pak jsou tu Kalendžinové z Rift Valley, z té obrovské, závratné propadliny, která protíná Keňu od severu k jihu, a jejichž příběh je příběhem o tom, co se stane, když se člověk po generace přizpůsobuje svému prostředí tak dokonale, že se jeho tělo stane strojem uzpůsobeným k jednomu jedinému účelu.

Kalendžinové žijí ve vysokých nadmořských výškách, často nad dva tisíce metrů, kde je vzduch řidší, kde je kyslíku méně, kde se každý nádech počítá. A jejich těla, štíhlá, lehká, s dlouhými končetinami a úzkými boky, s vyšším podílem červených krvinek a s efektivnějším metabolismem kyslíku, jsou po generace vyladěna touto nadmořskou výškou a tímto řídkým vzduchem do takové dokonalosti, do takové bezchybnosti, do takové absolutní fyziologické elegance, že ovládají světové maratony a běhy na dlouhé tratě s bezostyšnou, téměř urážlivou samozřejmostí.

Podívejte se na výsledkovou listinu jakéhokoliv velkého maratonu na světě. Berlín, Londýn, Boston, Chicago, New York a uvidíte keňská jména, jedno za druhým, jako nekonečnou linii vítězství, kterou svět už dávno přestal pokládat za překvapení a začal ji přijímat jako zákon přírody.

Když Eliud Kipchoge, muž z Nandi County, z malé vesnice v Rift Valley, syn učitele a farmářky, kluk, který vyrostl na červené hlíně a který začal běhat ne proto, že chtěl vyhrávat závody, ale proto, že to byla jediná cesta, jak se dostat každý den do školy. Když tento muž dvanáctého října roku 2019 ve Vídni zaběhl maraton pod dvě hodiny, pod tu magickou, nedosažitelnou, po desetiletí považovanou za nemožnou hranici, neudělal to jen za sebe, neudělal to jen za svůj tým, neudělal to jen za svého trenéra a své sponzory.

Udělal to za každého kluka, který kdy běžel bosý po červené hlíně kolem čajových plantáží, za každou holku, která musela uběhnout deset kilometrů pro vodu a zpátky, za každého člověka, který kdy pochyboval, že je možné překonat to, co všichni říkají, že překonat nelze. Udělal to za celou zemi, za zemi, která běží odjakživa, za zemi, pro kterou je běh stejně přirozený jako dýchání, za zemi, která do světa posílá své nejrychlejší syny a dcery jako velvyslance naděje a jako důkaz, že lidské tělo je schopno věcí, o kterých se nám ani nezdálo.

Ostrov Lamu

Na protipólu všeho, daleko od savany, daleko od atletických drah, daleko od rozpáleného vnitrozemí, daleko od všeho, co jste si do této chvíle představovali, když jste slyšeli slovo Keňa, leží ostrov Lamu, nejstarší nepřetržitě obydlené svahilské město v celé východní Africe, místo, kde se historie nezastavila, ale kde se rozhodla zpomalit natolik, že se stala téměř nehybnou. Když tam vstoupíte, když vystoupíte z malého člunu, který vás přivezl přes úzký průliv z pevniny, a poprvé stanete na dřevěném molu ošlehaném slaným větrem. Čas zpomalí, znatelně, hmatatelně, téměř slyšitelně, jako když stisknete tlačítko slow-motion na videokameře, a pak se zastaví úplně, jako by se tu čas rozhodl, že dál nepůjde, že se mu tu líbí a že zůstane…

Smaragdová past, kde číhá 14 tisíc krokodýlů. Místo, kde se zrodilo lidstvo

Uličky starého města jsou tak úzké, že se v nich míjíte bokem, otáčíte se, přitisknete se ke zdi, abyste pustili kolemjdoucího, a přitom cítíte pod dlaní staré korálové zdivo, hladké a teplé, zdivo staré stovky let, zdivo, které pamatuje sultány a obchodníky s kořením a námořníky z Ománu a Indie a Persie.

Žádná auta. Na celém ostrově nejsou auta, žádná, ani jedno, žádné motory, žádné klaksony, žádný výfukový plyn. Jen oslíci. Malí, trpěliví, tvrdohlaví oslíci, kteří jsou tu hlavním dopravním prostředkem už staletí. Jejich kopýtka klapou na kamenných dlaždicích v rytmu, který se nezměnil od doby, kdy tu vládli portugalští kolonizátoři, a možná i dřív. Lodě dhow, ty elegantní, tradiční arabské plachetnice s trojúhelníkovými plachtami barvy slonové kosti, s dřevěnými trupy vyrobenými ručně bez jediného hřebíku, podle postupů předávaných z otce na syna po generace. Klouzají zálivem s grácií labutí, klouzají stejně, jako klouzaly před šesti sty lety, před pěti sty lety, před čtyřmi sty lety, nezměněné, nedotčené.

Na začátku naší cesty jsme si řekli, že Keňa nečeká na vaši návštěvu, ale že si vás najde. Teď, když jsme prošli rudým prachem vnitrozemí, pohlédli do smaragdových očí jezera Turkana, slyšeli dunění milionů kopyt v Masai Mara a ztratili se v tichých uličkách Lamu, už víte, co to znamená.

Keňa není jen bod na mapě. Není to jen položka na seznamu míst, která „musíte vidět, než zemřete“. Je to stav mysli. Je to připomínka toho, kým jsme byli, než jsme se obklopili betonem, digitálními signály a iluzí, že přírodu lze ovládnout.

Až se vrátíte do své každodenní rutiny, do světa semaforů, e-mailů a nekonečných seznamů úkolů, vzpomeňte si na Nefritové moře a na to, že čas na ostrově Lamu stále tiká v rytmu oslích kopýtek, i když vy zrovna spěcháte.

Vzpomeňte si na to, že někde v Rift Valley právě teď běží kluk, pro kterého „nemožné“ neexistuje…

Protože to je to největší tajemství Keni: Ona vás nezměnila. Ona vás jen svlékla ze všeho zbytečného, aby vám ukázala, kdo skutečně jste.

Trvalo mi to dlouho, ale jsem zpátky. A ta část, která v Keni zůstala, tam bude čekat. Jen se člověk občas musí znovu vydat na cestu. Na Sa-Fa-Ri.

^{Foto, video: autor}