Po zákopech z první války aneb Úsť Černá – Tempa

Civilizace, to jednoho rozhodí. Je to něco jiného než spát ve stanu či pod širákem.  Člověk hnedka změkne, budík zvoní. Nic se neděje, je tu přece teplá peřinka a…zbytek počká. 

Dnes naposledy spíme v civilizaci na našem výletě po krásách zakarpatské Rusi.  Bohatá snídaně nám dělá hned od rána dolíčky ve tvářích. Máme poctivé palačinky a tvarohem.

Výstup na hřebeny

Co naplat, i snídaně skončila a my musíme se znovu vydrápat na hřebeny, ze kterých jsme včera sestoupili. Podle mapy půjdeme kolem bunkrů z války, ale z té druhé. Jsou tu zbytky Arpádovi linie, což je obdoba našeho pohraničního opevnění z 30. let, jen s tím rozdílem, že v tomto případě byla budovaná až během války. 

Skutečně jsme tu při cestě na hřebeny viděli asi jeden bunkr, ale nemělo smysl tomu věnovat více pozornosti, tak pokračujeme pěšinou a dál lesem vzhůru do kopce.  Jde se hezky, je ještě relativně brzy a v údolí se povaluje  mlha z dnešního brzkého deště. Postupně umlkají pily dřevorubců, kteří dole z hrubých klád dělají dřevěné sruby, jako skládačku.

Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, tu co rychlost udává a tu, co rychlost dohání alias grupetto, kde jsem já a Venca. Je to prudký kopec na začátek, ale po chvilce jsme se ocitli na malé mýtince s pěkným výhledem. Sundaváme krosny, které s našim velkým oddychem padají k mokré zemi a dáváme malou sváču.

Lesní hospodářství

Kluci zase rychle krosny nandali a už to mažou, marně na sebe s Vencou koukáme, ale naše ambice na první místo v této etapě jsou již dávno v prachu. Jde se hezkým bukovým lesem a sem tam se objeví trampské ležení – ohniště a rovinka. Jdeme s každým krokem výš a výš a začínají se nám postupně otvírat pohledy na další kopce a vidíme, jak šíleně se místní k přírodě chovají. Nevím, zda jsem to již nezmiňoval, ale neodpustím si to. Mají zde relativně často záplavy a sesuvy půdy. Člověk neznalý by řekl, že chudáci lidi, ale při detailnějším pohledu musí názor upravit. Z místních kopců se stávají holiny velmi rychle, jelikož zdejší lesní hospodářství je tak intenzivní, že celé kopce, co se doslova najednou vykácí nejsou schopné již zadržet vodu ji pustí a vznikají záplavy a ruku v ruce i sesuvy. Achjo.

Snažím se nad toto povznést, tak rychle mažeme dál od civilizace až docházíme na kraj lesa, kde Venca zjistil, že sandál upevněný na jeho krosně nebyl zřejmě až tak pevně připoután a opustil ho. Pro nás je to samozřejmě strašná švanda, tak se tlemíme až se za břicho popadáme, ale Venca nevypadá až tak nadšený a vyrazil zpět jej hledat. Naštěstí ho to brzy přešlo a jdeme dál.

Už jdeme po pěkných hřebíncích, kde vidíme do vedlejších údolí a sem tam i nějaký ten zákop. Jaké to asi bylo, když na sebe koukali přes údolí a vzájemně po sobě něco házeli…? Jsou to místa plná překvapení ve zdejších lesích, kromě hub, které nikdo nesbírá, tak jsme dokonce setkali s místním potulným psem, který nás doprovázel. Bohužel se ukázalo, že jeho loajalita neměla silné kořeny a tak nás při setkání s polskými turisty vyměnil za ně. 

Naštěstí jsme nalezli náhradu zajímavější. Je to nááádherný hřebínek s malým pláckem na oběd. Je to kouzelné místo. Nikde nikdo, hráškově zelená tráva čerstvý vzduch a sluníčko nad hlavou. Můžeme s přát něco víc? Ano, oběd.

Dnes máme relativně krátkou etapu, zhruba 12 km, takže nikam nespěcháme a obědu věnujeme náležitou porci času, než opět vyrážíme.

Studánka

Jdeme krásnými lavinovými svahy, kde musí být krásné převisy sněhu. Děláme zde skupinové foto a pokračujeme zpět do bukového lesa. Sestupujeme zase dolu z hřebenů, pak zase do kopce, zase dolů, nahoru, dolů nahoru dolů až se nám z toho motá hlava až nakonec se sápeme do krpálu, že se musíme držet stromů až dorazíme skrze traverz až na rozcestník Pod Stohami, kousek odtud je studánka, kde musíme nabrat nutně vodu na dnes i zítra.

4 den

Pouštíme se do hledání. Prameny tu jsou, což o to. Jen není tu moc vhodné místo, kde nabrat vodu. Jsou to spíše takové mokřady. Dokonce tu je i nějaká rozbořená bouda bači a ohradou pro dobytek, takže něco tu být musí. Mirek naštěstí našel dobré místo potůčku, které jsme jen přehradili a voda byla naše.

Celou dobu si jak blbec vezu už z prahy plechovku Plzně. Chtěl jsem si jí vypít ve vlaku, jenže z toho nějak sešlo, tak zde je vhodné místo pro nachlazení a následné zkonzumování.

Máme krásné místečko s výhledem a rovinou, jen těch mušek a mravenců, co se tu rojí. K tomu máme ještě svítivě žlutý stan, který ty mrchy přímo přitahuje. Nedá se svítit a musíme s nimi nějak koexistovat snad je vykouří večerní táborák.

Je krásný večer, táborák plápolá, začínáme holdovat ohnivé vodě a zpěv brzy přijde!

Další díl z našeho putování po Ukrajině již příští čtvrtek.