Vysokohorská přirážka

Po několika letech se hokejový národ dočkal a máme tu zase domácí mistrovství světa v hokeji. Praha a Ostrava se staly stánky pro diváky a jedny z nejlepších hráčů světa. A já měl to štěstí, navštívit 2 zápasy v Praze živě.

Někdo si řekne, že to nic není, někdo může závidět. Ale to je mi fuk. Viděl jsem Jardu Jágra naživo, a co více si může hokejový fanda přát. Další motivací byla atmosféra při zápase domácích. Výsledek byl až na třetím místě.

A tak jsme si s kamarádem po zakoupení vstupenek nechali udělat dresy s našimi přezdívkami a těšili se na den D. Ihned po práci padli u mě doma do každého 3 panáky slivovice a hurá na autobus. Po příjezdu k aréně už jsem věřil, že se mi to nezdá a opravdu to zažiji. První zápas v odpoledních hodinách byl Švédsko – Lotyšsko. V hledišti sedělo přes 15 000 diváků a většina fandila Lotyšům. Celkem hezká atmosféra. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

O přestávce jsme se chodili občerstvovat. Sice stálo pivo 45,- Kč v objemu 0,4l, ale proč ne. Taková akce se neopakuje každý víkend. Jenže já chtěl ještě více. Rozhodl jsem se zakoupit si nějaký reklamní předmět jako upomínku na tento den, na toto mistrovství. A tak jsem vyrazil ke stánku. Při prohlídce cen můj optimizmus a nadšení rychle opadly. Malý králík (Bob) za 690,- Kč. „Tak toho nechci“, problesklo mi hned hlavou. Koupím si puk. Oslovil jsem tedy prodavače. Jejda, jejda, jaké bylo mé překvapení, že prodavač neuměl vůbec česky. A jeho kolegyně také ne. Jsem fakt v Čechách? Vždyť já se u sebe „doma“ nedomluvím mateřským jazykem.

Nevadí. Puk jsem zakoupil, vzali jsme si pak ještě papírové helmy a šli zase fandit. Teda spíše koukat na první zápas a nasávat atmosféru.

Po tomto mači museli diváci O2 arénu opustit a probíhaly přípravy na ten další, Česko – Kanada. A co tedy s volným časem? Měli jsme asi hodinu a půl. No co, půjdeme do fanzóny, která je vedle O2 arény. Očíhneme okolí, najíme se a podobně.

Vystáli jsme tedy frontu u stánku. Kamarád si začal objednávat: „dobrý den, já si dám jednu klobásu a kousek kýty“. Obsluha vše připravila a paní s úsměvem říká: „273 korun prosím“. No málem jsme spadli pod stůl. Ale co, je to jednou za čas, tak jsme si začali pochutnávat na jídle s vysokohorskou přirážkou. Nejsem typ člověka, který by obracel každou korunu. Ale tohle? K našemu stolku se připojili ještě 2 kluci z Frýdku. Sdělili jsme si dojmy z prvního zápasu a očekávání z dalšího. Nž nás vyrušila slečna, která nám nabídla soutěž. Když se necháme natočit u pokřiku „Kdo neskáče není Čech hop, hop, hop“ a budeme ho sdílet na webu, dostaneme 5 lahví půllitrových Col. Stačila chvilka a výhra byla naše.

No a hurá do fronty a čekat na vpuštění do arény. Všude naše vlajky, dresy a další věci v národních barvách. Byli jsme natěšeni. A ejhle, vedle mě stojí pan Kocáb. Prohodili jsme pár slov a pokračovali dál. Bezpečnostní opatření byly přísné, ale vše probíhalo dobře.

A už sedíme, křičíme, fandíme, užíváme si to. Atmosféra byla neskutečná. Což potvrdili po zápase i Kanaďané. Diváci byli prostě skvělí, ač jsme prohráli.

Po zápase jsme dopili pivo, viděli skleslého Růžu, jak jde do televizního studia a poté jsme se odebrali do fronty na metro.

Toť mé dojmy z jednoho dne mistrovství světa v hokeji v Praze. Věřme, že vše dobře dopadne a všichni budou nakonec spokojeni. Češi do toho :-)