Přátelé, kamarádi, kolegové, prostě všichni. Po dlouhém uvažování, přemýšlení a zvažování jsem se rozhodl, že si založím svůj blog a občas zveřejním své myšlenky a názory. Netvrdím, že mám vždy pravdu. Ale snad žiji v demokratické zemi a právo na názor mám :-)
Včerejší odpoledne a večer jsem strávil v Praze, kde jsem společně se svou sestrou a „švagrem“ navštívil vinobraní na Míráku.
Přiznám se, že už to, že mají v Praze vinobraní mě celkem překvapilo. Ale proč ne? Lidé se mají scházet, bavit a smát. A tohle je jedna z příležitostí.
Po příjezdu na místo mě hned praští do očí politická agitace strany ANO. Musí se holt využít většího počtu lidí na jednom místě. My si toho však nevšímáme a hned se stavíme do fronty na burčák. Setra mi taktně naznačí, že švára si dá jeden kelímek a bude chtít jet domů. Říkám si: „Cože? On? Brňák? Moravák?“. No to ani náhodou. A už ho valíme před podium, kde hraje cimbálovka. Nevím jak na vás, ale já jak se něčeho dobrého napiji (myšleno alkoholického) a k tomu pěkně hrají, prostě tu hubu taky otevřu a zazpívám si. Vedle nás se postavil postarší pár a pán zpíval také. Jaké bylo překvapení když pronesl s pohledem na nás: „Jo s těma moravákama se paří …“. A já z Boleslavi. No, proč ne.
Po skončení programu jsem nelenil, koupil lahev vína a začal napájet švagra. Nechal se. A tak jsme vyrazili společně s ještě dalšími dvěma přáteli do středu velkoměsta. Příjemnou procházku jsme zakončili na náplavce, na lodi, u sklenic piva a dalších dobrých moků. Naskytl se nám krásný pohled na Pražský hrad a další dominanty naší stověžaté Prahy. Máme být na co hrdi.
A pak už přesun domů. Já tedy ke své sestře, kde mě čekalo v obýváku milé překvapení. Jejich nový člen rodiny, chameleon a cvrkající cvrčci.
Usínám s blaženým úsměvem, že večer a část noci byly prima.
V sobotu vyrážíme opět do centra. Tentokrát na výstavu fotografií „WORLD PRESS PHOTO“. Všem doporučuji. Je to v Karolinu a výstava končí 5. 10. 2014.
Opravdu jsem se u mnoha fotografií pozastavil a déle a rozjímal. Člověk si zde uvědomí, jak je život relativní a na co my si tady v Čechách vlastně stěžujeme. I já patřím bohužel do té škatulky lidí, která vede uspěchaný život. Většina z nás má skoro vše, co k životu potřebuje. A přesto si pořád na něco stěžujeme. A co hlavně? Málo se smějeme. Proč???
Smějme se, protože smích léčí.
