Dnes jsem se rozhodl napsati spíše příběh, nežli názorový sloupek. Tak to snad bude také ke čtení a možná i k zasmání. Sice nemám spisovatelský talent, ale pár vět dohromady dát můžu a možná to dá i nějaký smysl.
Nedávno jsme se domluvili s jednou kamarádkou, že jsme se dlouho neviděli a tak bychom se mohli potkat někde v přírodě. Ten den bylo totiž krásné počasí, sluníčko svítilo, mrzlo, prostě ideální čas na procházku. A tak slovo dalo slovo a sraz jsme si dali na jednom zámku, kde se mimo jiné natáčela pohádka Bajaja.
Byl jsem na místě o něco dříve a tak jsem využil čas k prohlídce nádvoří, kostelíka a malého okolí. Neodolal jsem a nafotil pár fotografií s nádhernou spící zimní krajinou. Člověk se tím pohledem do dáli na chvíli pozastaví a možná si i uvědomí, jak krásná je ta naše zemička.
Z rozjímání mě vyrušil telefon. „Už jedu, za chvíli sem tam, trochu sem bloudila“. To nebydlí tak daleko a bloudí, pomyslel jsem si. A tak jsem se pomalu přesunul k parkovišti a poslušně čekal.
Jako obvykle jí to moc slušelo, když vystoupila z auta. Stihli jsme se pozdravit, usmát se a už se střádal plán, kudy a kam půjdeme. Po červené! To bylo konečné rozhodnutí. „Já to tady moc neznám“, prohodil jsem. A tak jsme vyrazili. Jak jsem již zmínil, dlouho jsme se neviděli a tak jsme zabředli do rozhovoru a cesta utíkala. Jen mi vadilo, že to bylo po silnici. Jdeme, jdeme, povídáme, povídáme a najednou jsme v obci. „Jdeme opravdu správně“? Zeptali jsme se téměř naráz jeden druhého. Já to viděl pozitivně. Jdeme dál. Naštěstí jsme potkali místního domorodce, který u svého domu něco brousil flexou.
„Haló, pane, jak se prosím dostaneme do …“? Pán si nás změřil a pronesl: „Jaké máte boty? To byste mohli zvládnout. Vidíte tu haldu dříví? Tak kolem ní, podél ohradníku k lesu, pak prudký kopec dolů a dole v lese na cestě vpravo. Pak cca 3km pořád za nosem“.
S velkým díky jsme vyrazili. A už to začalo. To do tmy to nestihneme, tohle a támhleto. Hned se pozná rozdíl mezi optimistou a pesimistou (nechci zde psát mezi mužem a ženou).
K lesu podél ohradníku byla cesta v klidu. Sluníčko svítilo, od sněhu se krásně odráželo a vše šlo dobře. Prudký kopec dolů, lesem, na cestu, tam už to začalo být dobrodružnější. Párkrát jsem za sebou slyšel výskání, jak to hezky klouzalo. Ale na cestu jsme sešli a vyrazili svižným krokem, rovnou za nosem. Po pár krocích to začalo. Kapky krve ve sněhu. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. Až když jsme dorazili k jednomu stromu, odkud vedly koleje od auta a kde byla velká kaluž krve. Koleje pokračovaly po cestě, po níž jsme šli i my. A kapky krve byly i nadále. Za chvíli další strom, u něhož byla opět velká kaluž krve. Myslivci? A nebo pytláci? Já sem to bral celkem sportovně. Ale kamarádka už moc ne. „Ty seš úplně blbej, ty si z toho děláš srandu“. No, připadal jsem si opravdu jak na pytlácké stezce.
Do kroku jsme ještě přidali. Začal sem se už skoro potit. Za chvíli mi povídá: „Já necítím zadek, mám ho zmrzlý“. A tak sem přátelsky ty dvě půlky, co vypadají jako dva česnečky, poplácal. Načež jsem si zase vyslechl, že sem nějak přitlačil a teď jí zadek bolí. No, hold si nevyberete. Po chvíli jsme dorazili k jedné chalupě. A tam stálo několik aut. „Že by tam porcovali nějaké úlovky“? Jen tak sem to prohodil. A tak se krok zase zrychlil.
Po chvíli se naštěstí objevila zase červená značka a za chvíli jsme dorazili na místo, kde stála obě naše auta.
Za odměnu jsme si dali horký hovězí vývar v zámecké restauraci a zázvorový čaj. Zhodnotili jsme naší procházku, zasmáli jsme se, pak se rozloučili a každý jel svou cestou.
Sobotní odpoledne jsem tedy strávil krásně, romanticky a dobrodružně. Tři v jednom. A domů jsem se vrátil krásně unaven.
Závěrem tedy říkám, neseďme doma jak pecky a vyrazme do přírody. Všude na nás čeká nějaký příběh. Žádná zajímavá příhoda totiž nezačíná: „Jo tenkrát, když jsem seděl doma …“.
