Zápisník zuřivého Sparťana: Tak zpátky na zem sokolíci. Utřít slzy a přestat se klepat!

Ani jinak není bod z Jablonce pro Spartu ňáký terno. Mluvit o tom, že jsou před námi a že hrají dobře, či že z Jablonce se body vozit nebudou, jsou jen kecy na nedělní prostocviky. A když si uvědomíte, že v poločase vedete 2:0....

Přesně jsem to v minulém blogu napsal. Prsme se, plácejme se po ramenou a mluvme o nějakým posunu až budeme dávat čtyřku i silnějším (když už ne silným) mančaftům než jaký představuje třeba Opava. Psal jsem o tom, že Jablonec nám nastaví zrcadlo. A Peltičovi "Galáktikos" nám ho přesně nastavili. A my v něm vidíme protažený ksichty rozklepaných Sparťanů, s úsměvem úlevy na rtech, že už mají zápas za sebou.

Sebevědomí, to je to, co nás v Jablonci dorazilo. A kdyby Královec chtěl, tak by nás i porazilo (faul Lischky na Doležala). Zaplať Bůh, že z nějakých důvodů nechtěl (zlí jazykové tvrdí, že zkušeně pohlídal plichtu dvou konkurentů Plzně), protože to by asi spoustě sparťanských fans praskla žilka. 

Zápas pro nás přitom začal skvěle, vedli jsme 1:0, a pak po úžasný trefě Frýďase i 2:0. Jenže už v tý době jme se začali podělávat a poté se podělali úplně. Jablonec na nás zadupal a bylo to v trenkách. Od tý chvíle jsme se místama ani nedostali za půlku a fanouškům začaly tvrdnout rysy. Pokud si někdo z nich přál, abychom nedostali kontaktní gól, protože to by byl začátek konce, tak měl smůlu. Když jsme ho dostali (jak jinak, po naší hrubici), začali i největší optimisté propadat trudomyslnosti. Vypadalo to, že hráči nás z ní nevytáhnou; výkon většiny z nich nebyl, slušně řečeno (páč jinak bych byl sprostej), optimální a to ani u obvyklých tahounů (ani Hlóža, ani Trávník, ani Lischka, ani ani...+ vykartovaný Kanga). Jasně, jsou takový dny, že se nedaří. Ale pak to sebevědomý mužstvo nějak dokope. Už jenom tou mentální převahou, kterou musí mít každý úspěšný člověk, ať už dělá co chce. Jednoduše, prostě si řeknete, že na vás takový Jablonec nemá a i bez nějakých úchvatných známek za umělecký dojem, dotáhnete zápas do vítěznýho konce. Ale v sobotu to vypadalo tak, že si jablonečáci řekli, přece si Sparta od nás neodveze tři body. A jak si řekli, tak udělali. Kdyby tedy nebylo pomoci Královce, řvali bychom teď do polštářů jako krávy.

Když se podíváte na současnou Spartu, zjistíte, že nemá v mančaftu vítězný typy. Teda hráče zvyklé na vítězné šňůry, na obdiv fanoušků i médií a závist soupeřů. Přesně to vytváří to správné nastavení v hlavě, který vám celou dobu na hřišti našeptává: přece nás nepřejede ňákej Jablonec! A s tímhle vědomím pak hrajete úplně jinak, než když si říkáte: hlavně neudělat chybu. Ten rozdíl v tom nastavení nám ukázal Chramosta svojí vyrovnávající brankou. No schválně, viděli jste něco podobnýho u našich borců? To nastavení v hlavě, v tom byl ten rozdíl, ne v fotbalový kvalitě. 

Ale kde sehnat ty vítězný typy? A kde ty vůdcovský? Sparťanská jedenáctka je plná hodňoučkých poseroutků, který neuměj zařvat, zjebat se mezi sebou a už jenom výrazem svýho obličeje nahánět strach soupeřovým hráčům. Spartě chybí hierarchie v týmu, chybí jí vítězný duch. Celý mančaft bez výjimky útrpně přijímá svůj osud na hřišti a nijak se proti němu nevzepře. Nemá ve svým středu žádnýho rapla, který by to zbláznil. Posledním byl nebožtík Řepka, to byl vůdce s velkým vé. Takový už se snad ani nerodí. Možná se mu přibližoval Vácha a já fakt nejsem dalek toho vyvolávat jeho jméno k návratu do áčka. To jsme dopadli! Když vidíte sparťanský obličeje po zápase, nenajdete v nich ani kapku emocí, jen sklopený zraky a výrazy bolestínského smutku: zase nám to nevyšlo a my tak chtěli. Ale i tohle stádo oveček má svého šéfa a ten by měl vědět, co dělat. Jak to nabudit, aby se ze stáda stala smečka vlků. A začít by mohl třeba se střídáním. Odvážným a sebevědomým. Ne opatrnickým a alibistickým. Nebo pobíháním po lajně a ne jen cucat vodu v Saňákově stínu. Ale to bych chtěl asi moc.

A takhle to vidím já. Mějte hezkej tejden.