Vládnou nám politici nebo epidemiologové?

Pokud má epidemiolog na epidemii pohled epidemiologa, je to pochopitelné. Pokud má ale takový (a ne jiný) pohled epidemiologa i politik, je to pro mnohé tragédie.

Pokud má epidemiolog na epidemii pohled epidemiologa, je to pochopitelné a je i pochopitelné, že takový člověk má svou ideální protiepidemickou představu o řešení epidemie spočívající zřejmě v tom, že se všichni obyvatelé izolují, že nebudou existovat žádné lidské kontakty a že tedy budou zakázány veškeré společenské, kulturní, sportovní a jiné aktivity, se kterými jsou takové kontakty spojeny.

Pokud má ale takový (a ne jiný) pohled epidemiologa i politik (byť třeba jinak profesí také epidemiolog), který rozhoduje o konkrétních opatřeních, je to tragédie.

Úkolem politika je totiž v takové situaci hledání rovnováhy a empatické zohledňování všech společenských zájmů (i zájmů jednotlivých skupin obyvatel) a pohledů na věc, včetně necovidových zdravotních zájmů (např. přístup ke zdravotní péči pro necovidové pacienty, sportování – zejména dětí), zájmů ochrany základních práv a svobod (např. noční vycházení, svoboda podnikání), ekonomických zájmů (např. otevření provozoven maloobchodu a služeb či lyžařských areálů), nebo obecných zájmů na kvalitě lidského života (včetně např. přístupu ke kultuře či sportu). Úkolem politika je hledání možnosti, jak těmto zájmům vyhovět a jakýkoli zákaz musí být až posledním řešení.

Tyto úkoly ale naše vláda (a zejména ministerstvo zdravotnictví) dlouhé měsíce neplní, přistupuje k věci jako skupina epidemiologů a bojuje s koronavirem krajními restrikcemi, včetně např. toho, že zakazuje dětem téměř rok sportovat.

Objektivní vyvažování celospolečenských zájmů a hledání rovnováhy je naší vládě bohužel cizí, nemá snahu o sofistikovaná řešení a činí (s neustále opakovanou mantrou omezení sociálních kontaktů) téměř nahodilá opatření spočívající v extrémních restrikcích (bez analýzy a argumentace nutnosti každé jednotlivé restrikce). Vláda nehledá cestu, jak normálně fungovat, ačkoli nalezení rovnováhy a tedy určité cesty může být poměrně jednoduché a může spočívat jen v několika málo restrikcích v kombinaci s epidemiologickými opatřeními (typu omezení počtu nakupujících v obchodech). Restrikce a opatření by musela být jednoduchá a v míře akceptovatelné po dobu v řádu měsíců, aniž by obyvatele uvrhovala do extrémních a zoufalých situací a aniž by bylo rezignováno na to, co jí činí západní civilizací.

„Lockdownový“ přístup naší vlády, který je bohužel ve svém šílenství vlastní v podstatě celému západnímu světu, ujišťujíce se svou jednotností, že je to přístup správný, by neměl reálné alternativní srovnání, pokud by zde nebyl přístup švédský. Přístup Švédska je však opakovaně dehonestován (a to bohužel i stádně se chovajícími médii) s tím, že jejich původní záměr promoření populace nefunguje a přístup je tedy špatný.

Jde ale přeci o něco jiného. Švédsko zavedlo přehledné mírné restrikce a opatření, která drží kontinuálně z dílčími změnami po celou dobu epidemie, a která umožňují společnosti její téměř normální chod a obyvatelům normální život. Zdůrazňuji, že Švédsko má srovnatelný počet obyvatel jako Česká republika, avšak výrazně menší počet pozitivních osob na koronavirus a zejména menší počet osob, které zemřeli na nemoc covid -19 (či s koronavirem), ačkoli na rozdíl od České republiky Švédsko žije. Ve Švédsku tak lidé sportují, užívají si kulturu, děti chodí do školy, jsou otevřené restaurace. Dílčí omezení (roušky v obchodech a veřejné dopravě, sport bez diváků či s omezeným počtem diváků, zákaz prodeje alkoholu v restauracích ve večerních hodinách apod.) jsou proti lockdownům v České republice nicotnou záležitostí, a dá se s tím do proočkování populace celkem plnohodnotně žít.

Vládu, která bojuje proti koronaviru mj. tím, že zakáže dětem rok sportovat, já tedy rozhodně nechci a každý ať si sám odpoví, kdo a jak nám vládne.