Pravidla boje s covid-19

V boji proti epidemii covid-19 nejde o válku (nebojují lidé mezi sebou), ale bez spravedlivých pravidel může tento boj v jakousi válku přerůst.

Často je s demagogickým tvrzením, že „jde přece o životy lidí“ smetena ze stolu snaha o diskusi a hledání vyvážených řešení a za bezohledné cyniky jsou označováni ti, kteří řeší např. otevření obchodů, otevření škol, sportování dětí, kompenzace podnikatelů, ale i ti, kteří řeší soulad vládních opatření s Ústavou.

Znamená to tedy, že lidstvo by dnes nemělo řešit nic jiného než léčbu covid-19 a to jakýmikoli prostředky, bez pravidel a po jakkoli dlouhou dobu? Samozřejmě že nikoli, neboť boj s epidemií je třeba vidět (právě i v zájmu záchrany životů) v širším kontextu než jen optikou každodenní přímé péče o nemocné. I boj s epidemií potřebuje funkční společnost a svoje pravidla (ve smyslu působnosti a pravomoci příslušných orgánů i ve smyslu příslušných protiepidemických opatření), jinak by zavládla nežádoucí anarchie. Aby byla pravidla respektována, je však podstatné, jak pravidla vznikají a jak jsou kvalitní. Taková kvalita pravidel dopadajících přímo na životy lidí je pak významně dána tím, jak jsou pravidla spravedlivá.

Drtivá většina lidí určitě nesdílí teorii o neexistenci nemoci covid-19 a chápe, že nějaká protiepidemická opatření je třeba zavádět, avšak vládou tisíckrát proklamovaná fráze, že musíme táhnout za jeden provaz, předpokládá, že se v rámci svých možností postará o to, aby ve společnosti existovala spravedlnost, a že boj s epidemií tedy nebude jen na určité skupině lidí, že jej nebude odnášet a platit jen část obyvatel a že boj s epidemií nebude pro část společnosti nevratně destruktivní.

Spravedlnost může být vnímána rozdílně pohledem různých skupin či jedinců a lze ji v tomto ohledu vždy relativizovat. Proto je třeba spravedlnost vnímat spíše jako objektivní kategorii, jako stav, který vytvoří rovnováhu, byť spravedlnost lidských pravidel nikdy není a nemůže být absolutní. V době boje proti epidemii se však lidé dostávají do krajních situací, otázku spravedlnosti vnímají zřejmě citlivěji než jindy a i vláda by toto měla vnímat jako zásadní věc. Pokud totiž někdo cítí nespravedlnost či křivdu, nelze od něj logicky očekávat, že bude příkladem v dodržování vládních opatření.

V době epidemie by tak hledání spravedlnosti mělo spočívat v tom, že budou zaváděna jen skutečně naprosto nezbytná a exaktně odůvodněná omezení (nikoli tedy přístup, že radši zavřeme všechno …), že omezení budou jen na nezbytně nutnou dobu, že bude existovat skutečně finanční solidarita ve smyslu náhrady škod a odpovídajících odměn pro ty, kteří musí boj s epidemií skutečně odpracovat (především zdravotníci), a také třeba v tom, že Česká republika nebude v boji s epidemií dávat nesmyslně vydělat čínský firmám.

Vláda však takovou spravedlnost dosud nehledala, omezení často postrádají elementární logiku a jsou „odůvodňována“ jen naprosto nedostačující a obecnou floskulí o omezení mobility lidí nebo absurdními argumenty typu „kdybychom jeden sektor podnikání umožnili, chtěli by to ostatní také“. Ministr Havlíček pak například v rámci „své spravedlnosti“ odmítal diskutovat o náhradách podnikatelům, kteří nemají provozovny v nájmu, ale vzali si na ně hypotéky, s tím, že nelze odškodňovat vše, neboť by se pak některým podnikatelům mohly hradit leasingy na dražší auta než jiným.

Vláda by tedy měla konečně pochopit, že v boji proti epidemii zásadně pomůže spojení společnosti, a to i prostřednictvím pocitu spravedlnosti.