Jsem zpátky. Celý nesvůj z všeho toho přepychu a nevím, co si dál počít. Ještě pořád chodím ze zvyku bez trička, žabky beru jako nutné zlo a děsím se chvíle, kdy si budu muset obout plné boty. Chybí mi písek pod nohama, chybí mi zvuk vln třišcících se o pevninu a sůl ve vzduchu. Stydím se za všechny moje saka a košile schované hluboko ve skříni. Není to jen ten typický pocit po návratu z dovolené, způsobený tím, že nemáte na chvíli žádný starosti, nesere Vás šéf v práci a je tam docela hezky. Střetnul jsem se s třetím světem a je to hořkosladký pocit přehodnocování toho, co jsem pokládal za samozřejmé.
Začnu od konce. Některé pocity se těžko popisují, jako třeba slyšet po měsíci ve sluchátku telefonní budky mámin hlas a pronést větu: „Zítra přijedu domů“. V ten moment se to stalo – moje plánované dva měsíce v jihovýchodní asii skončily. Po měsíci. Vrácím se tam, odkud jsem odjel s jednosměrnou letenkou. Shit happened, vyboural jsem se na půjčeném skůtru a výdaje na opravu motorky a mého těla zruinovaly můj rozpočet. Radši než vrátit se domů bez koruny a prosit ostatní o pomoc, jsem se rozhodl, vrátit se s dostatečným množstvím na nový začátek v Praze, a návrat do Asie v příznivějších časech. Možná to byl strach, možná dospělost.
Mám deník o třiceti stránkách ručně vepsaných zážitků, ale nevím, jestli je někdy přepíšu sem. Ironicky, za nejlepší věc co se mi v Thajsku stala pokládám spadnout do moře se smartphonem v kapse. Teprve tu chvíli jsem začal opravdu vnímat věci okolo sebe. Občas – jako třeba když jsem seděl na houpačce zavěšený na palmě nad mořem a pozoroval slunce zapadající za obzor – jsem si říkal, jak skvělá by to byla fotka, ale namísto hledání perfektních úhlů jsem si ten okamžik užil v intimní samotě a zůstane mi navždycky.
Když občas večer vzpomínám na to, co jsem zažil, říkám si, jestli to byla pravda nebo si to jen romantizuji. Neexistuje žádný důkaz, že ta pláž, co jsem našel, když jsem se ztratil v džungli, byla tak pohádková, jak jsi ji pamatuji a to platí o všem – mám jen vzpomínky. Nemůžu nikomu ukázat co jsem viděl – můžu jim o tom vyprávět, ale vím, že nikdy nepochopí atmosféru toho okamžiku. Na nespočtech míst jsem potkal lidi u jednoho stolu co byli zabořeni do svých telefonů, a jsem si jistý, že mít nějaký, jsem jeden z nich. Jeden večer, na pláži, kde krom pár chatrčí a restaurace nic nebylo, se mi toto potvrdilo. Sedím v restauraci, dojím Pad Thai a píšu deník. Celé osazenstvo pláže, asi dvacet lidí, se sešlo v restauraci a sedělo při svíčkách. Už dřív jsem si všiml dvou holek, co seděly sami. Koukaly po mě.. a do svých telefonů. Chtěl jsem společnost. Šel jsem za nimi a řekl si o cigaretu (nekouřím) a mimochodem jsem se zmínil, že jestli chtějí, můžou se ke mně přidat. Obě se usmály a pozvali mě k jejich stolu, vypadalo to upřímně a snad bylo.
Kulturní bariéra je obrovská. „Kouše ten had?“, ptám se majitelky bungalovu po kterém leze asi trojmetrová zelená příšera. „Všechno kouše“, odpoví s úsměvem. Chápu. A pochopím to ještě mnohokrát. Při noci v jedné místnosti s netopýrem, při koupeli s nečím co vypadalo jako krokodýl.. Člověk chce exotiku, do přírody, ale posere se z každý ješterky. Nicméně, zvyknete si na všechno.
Člověk se přizpůsobí, splyne s okolím. Než se nadějete, všechny věci s kterými jste přijeli jsou pryč a vlastníte jedny thajské kalhoty, čelenku a tílko, které nosíte jen když se jdete najíst. Zvyknete si brát čas s nadhledem a jezdit na skůtru bez helmy, bos a do půl těla. Dnes jsem u nás na silnici potkal motorkáře v něčem, co připomínalo středověké brnění a zmohla se mě nostalgie. Nostalgie po lidech, co nemají nic a nic nepotřebují. Co se smějí upřímně a vždycky prohodí něco tak osobního, že Vás to dokonale rozhodí. Co žijí z prostředí ve kterém existují a ne z věcí, které si pořídí.
Od příjezdu mě nepřestala hryzat otázka, proč bych měl žít tady, když se můžu naprosto svobodně rozhodnout žít na místě jako to, z kterého jsem se zrovna vrátil. Člověk si tam nevydělá jmění, ale na druhou stranu, BMW by mezi skůtry vypadalo dost trapně. Přišlo mi, že to místo samo o sobě - ta krása všude kolem, kterou vidíte v cestovatelských magazínech - stačí k tomu, aby se lidi k sobě chovali líp a byli šťastnější, jako když si nasadíte kravatu anebo vejdete do kostela.
Zrovna jsem byl svědkem hádky na téma komunisti a kdo se měl nejlíp v posledním století. Nemohl jsem si nevzpomenout na rozhovor se sedmnáctiletou holčinou z Barmy, jmenovala se Moon. Pracovala na onom ostrově v hostelu v baru. Vydělala si v přepočtu asi čtyři tisíce měsíčně a posílala je domů disfuknční rodině, která jí prý nemá ráda. Bydlí tam sama. Zeptal jsem se jí, jestli už byla na nějaký párty, kterými je ten ostrov vyhlášený, a hned jsem se za tu otázku styděl. Jasně že ne. Vtipný je, že nejvíc mě na ní zaujal její úsměv a to, jak mi vyprávěla, jakýho by jednou chtěla kluka. Bylo to jako bavit se s mimozemšťanem. Nikdy neřídila auto, nemá iPhona ani žádnou z těch věcí co pokládáme za důležitý pro spokojený život, a přesto byla hrozně veselá.
Nevím co si počít s dvoupatrovým barákem, skříní plnou věcí a osobním počítačem. Chci zase zpátky tam na ostrov v Thajském zálivu, kde není vidět západ slunce a Lonely Planet tam nedoporučuje jezdit, protože je to nebezpečné. Nedokážu to popsat a nemůžu Vám to ukázat. Musíte to zažít.
