Není to tak dávno, co jsem měl aspiraci psát jeden text denně. Napůl jako trénink, napůl jako terapii.
Psát jsem chtěl už od doby co jsem dočetl první knížku od Kerouaca a nepřešlo mě to ani v době, co jsem pochopil, že Kerouac je trochu klišé sebe sama. Dříve mi to šlo i lépe od ruky, slova mě napadaly automaticky a byl to jeden rychlej, plynulej proces. Mám podezření, že jsem tenhle talent zcela utopil v Pražských barech. A řikám si, jestli nemám trochu problém.
Poslední dobou mě napadne sednout k počítači a psát (přeměnit tu myšlenku v realitu už se dlouho nepodařilo) jen při nějakým impulsu zvenčí. Už ani nevím, kdy to bylo něco jinýho než nešťastná láska. Ženský můžou prostě za všechno, i za moje (ne)psaní. A nakonec i za to pití. Čím jsem starší, tím méně to chápu, nebo to možná více chápu, ale víc a víc mi to nedává smysl.
Tím nemyslím, že bych měl problém najít si holku. Naopak, poslední dobou se snažím přijít spíš na to, jak to udělat, mít jenom jednu. Občas sám sebe nepoznávám, řikám si, co se ze mě stalo a kde jsou všechny ty ideály z mládí. Pak někdo přijde, měsíc je zase všechno jako z romantickýho filmu, než přijde realita a něco se otočí. Vidím okolo sebe lidi v několikatých vztazích jak se navzájem bez výčitek podvádějí a řikám si, jestli jsme opravdu jako lidi takoví? Poslouchám ty historky, co si mezi chlapama hrdě vyprávíme a směju s - i když uvnitř brečím.
Poslední taková inspirace trvá od soboty - a proto tenhle text. Shodou okolností (je to shoda okolností, když jinam ani nechodím?) z jednoho Pražskýho baru, kde mi neznámá Anastázie dokázala, že bych dokázal milovat jen jednu holku. Trvalo to jen chvíli, a nevím, jak to měla ona, ale pro mě ty noční konverzace a pohledy byly intimnější než všechny noci za poslední rok. Měla v očích všechno co hledám. Je to zvláštní, kolik toho jeden pohled dokáže říct a jak s někým - málokým - stačí tak málo. Rád si myslím, že to nebylo jen přemírou alkoholu, proč jsem viděl všechen čas co jsme spolu mohli strávit, když se na mě usmála .
Třeba jednou, napsala druhý den večer a tím ten příběh končí. Má přítele a tak to skončilo dřív, než to mohlo vůbec začít. Dál se budu plahočit po tomhle bohem zapomenutým městě a hledat ty oči. Třeba jednou. Do tý doby budu víc číst starý klasiky, abych zkusil navázat kontakt s tím naivním já, co psal básničky na barový ubrousky.
