Občas to na Vás přijde, zajdete k tý skříňce, kterou jinak míjíte bez povšimnutí, vytáhnete těžký albumy a začnete listovat.
Je to asi lehké sebetrýznění. Nikdo by nefotil funus, a tak zůstavají jen momentky ze šťastných chvil. Úsměvy, dovolené, oslavy narozenin. Interiéry, které byly vyměneny, baráky co už nestojí, lidé kteří už nežijí.
Nad totožností některých modelů musím chvíli přemýšlet, tak se za tu dobu změnily. Barevné oblečení devadesátých let, škodovky, první dovolená v Jugoslávii.
Já před dvaceti lety. Nic není upřímnějšího než dětský úsměv v jejich očích. Jednou na lodi, pak v převleku na karneval, pořád s úsměvem. Čím to je, že úsměv nahradí vrásky a džus prášky?
Moji rodiče. Plní elánu, mladický pohled, v nejlepších letech. Celý život před sebou. Vypadají jako já teď. Koukají jak hraju v dětském divadle a smějí se.
Zavírám albumy. Nemá cenu vzpomínat. Zůstanou jen otisky a zašlé fotografie. Přemýšlím. Kam se poděla ta bezstarostnost? Občas bych chtěl být lepším synem. Jednou třeba budu na těch fotografiích s malým dítětem já, ta pyšnost z pohledu na syna bude v mých očích, a rozhodně bych nechtěl, aby se někdy zachoval tak, jak jsem učinil já.
Stáří není smutné, spíš melancholické. Čas neúprosně běží a každý den může být poslední. Porovnám obličeje. Pryč je mladický elán rodičů. Nahradily ho životem ošlehané rysy a starosti v očích. Jako u válečných veteránů jsou na nich znát dekády žití.
Nakonec ti, kteří už jsou jen na fotkách. O nich bolí přemýšlet nejvíce. Jak rád bych s nimi strávil odpoledne. Zeptal se na věci, na které jsem se zeptat nestihl. Nalil si štamprli rumu a připil na život.
Nakonec i ze mě bude jen fotografie, nad kterou bude někdo jiný rozjímat.
Ale po něm už nikdo.
