Sedím v kanceláři a procházím šanony. Je potřeba něco zkontrolovat. Staré faktury, dodejky, výdejky, archivace. Biliony cárů papíru, které znamenají všechno a nic. Záznamy o záznamech. Věci, které se už staly a které je potřeba uschovat. Nevím proč. Kvůli státu asi, z pohledu ekonoma. Kvůli daním, kvůli mé firmě. Pro mě, můj život nebo život lidí okolo mě, naprosto bezcenné cáry papíru. A já jím věnuji dnešní den, kdy bych mohl třeba někomu opravdu pomoci.
Nevím, jak má člověk vydržet sedět v kanceláři a předstírat, že svět za oknem (a šanony) neexistuje. Jak zapomenout na toulání se thajskou džunglí, kde se člověk cítí naprosto svobodný a šťastný (a špinavý, ztracený, v nebezpečí). Jak zapomenout na Vancouver. Jak na Venice Beach v Los Angeles a legendární Dogtown. Nemyslím, že si vše idealizuji. Chápu, že všude lidé mají své problémy, ale někteří žijí jako by na to měli druhý pokus. Odkládají věci na … nevím kdy, asi příští život.
Nevím, na co mi ve čtyřiceti letech bude, že konečně začnu vydělávat opravdové peníze a budu si moct užívat. Chci žít teď, dokud mé tělo funguje jak má a vypadám dobře v plavkách. Nechci začít žít takový život, jaký chci, až přežiju ten, co mi doporučuje okolí. Ten, ve kterém se ve sterilní kanceláři přehrabuji v šanonech se čtyřmi týdny dovolené. Nechci být chudý a muset přemýšlet o tom, co si můžu dovolit a co ne. Šetřit.
Zjistil jsem, že když člověk pracuje osm (ehm ehm) hodin, od pondělí do pátku, nemá čas ani energii zabývat se něčím jako změna životního stylu. A tak děláme, co nás nebaví, stěžujeme si, kam přijdeme, a po dvaceti letech nás povýší na méně otravnou pozici, která nás zabezpečí. Chci to hned. Nemyslím peníze, dobré místo nebo sociální jistoty. Chci dělat, co opravdu chci dělat a nejen o tom přemýšlet. Chci mít každý den písek pod nohama a chodit v žabkách. Občas si jít za svítání rozbít nos na surf a jezdit po okolí na skateboardu.
