Tenhle večer už tu byl. Nesnesitelná opakující se posloupnost událostí, konverzací a obrazů, které končí vždy stejně.
Stojím se spolubydlícím – angličanem – na Pražské Náplavce a pozurujeme velkolepou světelnou show – reklamu na Sazku – na kterou se přišlo podívat asi třicet pět milionů lidí. Určitě jste tam byli taky. Stojím tu, jeden z Vás, a napadá mě stejná věc. To jediné, co mi brání otočit se a jít domů, je ucházející pivo a koncentrace krásných dívek všude okolo. Ach bože, nesnášim davy. A teď jsem jeho součástí. Donutili mne přijít se podívat na reklamu.
Potkávám v lese spoluobčanů moji nynejší známost. Známost píšu záměrně; známe se, vídáme se, nespíme spolu, záleží mi na ni - a to je přesně ten problém. Holky, na kterých mi záleží, zůstanou vždy za Berlínskou zdí kamarádství. Zůstává zoufalá repetice intimností netrvající déle než jednu noc. Už je mi z toho zle. Jako jíst měsíc v kuse kaviár.
Je s jejími přáteli. Prohodíme pár slov a pak ji posílám pryč; „Tak utíkej, uvidíme se jindy“, řekl jsem ji. Záleží mi na ni a nechci ji zdržovat od přátel, s kterými přišla, namísto abych s ní strávil večer. Radši budu zase balit nějakou blbku, který po dnešní noci nebudu mít ani nutkání odepsat na zamilovanou zprávu. Nestarejte se o holku a ona se do Vás zamiluje. Aspoň si to teda myslí. Bude Vám psát, klidně desítky zpráv, jen jí nesmíte odepsat. Není to láska, je to jen uražený ego, ale to ji dojde až později. Nikdy by Vás nechtěla, ale teď jste ji provedl něco, s čím se nechce smířit, a tak si kreslí vzdušné zámky.
Poslal jsem ji za přáteli a zítra si zas budu říkat, jestli mi napíše a čekat, jestli nezruší naší večerní schůzku. Jako už tolikrát. Je jediná na které mi záleží a jediná, kterou nemůžu mít. Jsem jako ty holky, kterým neodepisuju. Bože. Přemisťuji se s kamarádem do oblíbené vinárny u Náplavky – přímo pod naším bytem. Ženy ve vinárně jsou tak nějak liberálnější. A všichni jsme sem přece přišli z toho samého důvodu, jinak bychom byli doma, u televize, s naší celoživotní láskou. Kdo by se dobrovolně opíjel a vedl pořád dokola ty samé konverzace s lidmi, které vůbec nezná?
Je mi zle ze sebe samotného. Vytipuji si čtyři dívky, které se dají povýšit na status Můzy. Můj doprovod – angličan - je nejjednoduší způsob, jak navázat konverzaci. Umí trochu česky – dost na to, aby se domluvil, ale pořád dostatečně málo, aby to znělo roztomile. On začne a já se tak nějak přidám. Jsem nesmělý člověk, víno pomáhá. Je to smutné. Stále ty stejné otázky – pokolikáté už? Co dělám? Sbírám hvězdy na měsíci, hloupá (protože za pravdu se stydím). Co znamená to tetování? A není na takhle osobní otázku trochu brzo?Zrovna jsi mi řekla, že se jmenuješ Klára – nebudu ti hned vyprávět, že mi je ze všeho zle a nejradši bych se utopil v moři, což je přesně co ta velká kotva znamená. Nebo taky neznamená. Záleží kdo se zeptá. Nejhorší je, že mají zájem. Ach ne, už zase. Už to nevydržím, odcházím na bar, třeba to další víno zlepší.
U stolu sedí dvě překrásné blondýny (blonde ambition jak je pojmenoval Sean). Jsem nesmělý člověk. Kupuji talíř sýrů a přistupuji k nim. Jedna se mi okouká dříve než k nim dojdu. Na druhé by mi mohlo záležet, říkám si. Děkuji jim, že přišly, nechávám talíř se sýry a sděluji, že jsem silný kuřák (nejsem, ale viděl jsem dříve jak venku vášnivě kouří) a tudíž si s nimi později rád dám venku cigaretu. Včas odcházím (protože to je podceňovaná lidská vlastnost).
Vrácím se ven. Můj odchod pouze prohloubil zájem dívek předchozích, ach ne, začínají být dotěrné. Terezo, kde jsi? Už ani nic nepředstírám. Jedna z nich odjíždí – rozumná to žena – ale druhá prý zůstane s námi.
Děkuji bohu (dnes večer v tebe věřím), když mne osloví starší žena od vedlejšího hloučku. Nad vínem se příjemně konverzuje a beru to jako odpočinek. Lucie upíjí z noci, víná přibývá, lidí ubývá. Konečně změna tématu. Zajímám se o její děti – otcovství mě fascinuje, ale je to ten děsivý typ fascinace.
Stojím před vinárnou na mokré dlažbě. Přicházejí blonde ambition a nabízejí mi cigaretu. „Kdo ví, třeba by mi na ní mohlo záležet“, říkám si.
