Už je to zase tady. Každý rok, neomylně a nekompromisně, jako výběrčí daní. Jen nechce peníze, ale Váš život. Kousek po kousku si ho odštěpuje zatímco zvony vyzvání na Vaši smutnou počest. Vrána krákorá svojí temnou melodii a připomíná, co sami moc dobře víte. Narozeniny. Zase prišly dřív než měly a rok od roku jsou o něco těžší.
Hranice toho, kdy Vám člověk přijde starý, se posouvají společně s tim, jak stárnete vy. Není to tak dávno, kdy mi dvacet přišlo daleko předemnou. Za několik málo týdnů mi bude dvacet tři. Prohlížím se v zrcadle a skoro se nepoznávám. Jako by se na mě ze zrcadla díval někdo jiný. Kde se vzalo to vrásčité čelo, vousy a jizva na tváři. Čí jsou ty kalně zelené oči, které viděly víc, než dokážou unést? Věci, o kterých se bojím nejen mluvit, ale I přemýšlet.
Roky mi protékají pod rukama a je těžké udržet nad nimi kontrolu. Stalo se to, čeho jsem se od patnácti obával; že na některé věci prostě už v tomhle životě nebude čas. Propásnul jsem to okno příležitosti. Propil, promrhal, proflákal. Zkušenosti, řekl by někdo. Možná, nevím. Kdo snad ví?
Dívám se sám sobě do očí a na chvíli mám strach. Jako bych se díval na někoho jiného. Pozorně se prohlížím. Velká tetování na rukou a na břiše. Jizvy. Ty mě provází životem. Jizvy na kůži I na duši. Lhal jsem, podrážel, podváděl. Nevážil si ničeho, nejméně svého života. Jizvy mi zůstaly, asi pro připomenutí. Ty nejhlubší ale nejsou na kůži vidět.
Dělám pohyby a s napětím čekám, jestli je člověk v zrcadle bude opětovat. Kouká se z druhé strany dost nedůvěřivě. Nepoznávám ho. Kde je ten člověk, co trávil většinu času s dávno zesnulými francouzskými básníky. Ten člověk, co si nechal vytetovat jejich odkaz, aby nikdy nezapomenul, že nechce žít jako další z mnoha nespokojených lidí. Kdy se ze mě stal kariérista? Kdy jsem přestal věřit, že vlastní hrdost je důležitější než cokoliv na světě? Někteří lidé žijí, jako by měli druhý pokus, začínám být jako oni? Už mám jen týden dovolené. Na střední škole jsem vyhrál soutěž v anglické olympiádě když jsem opilý učitelům v porotě citoval Jima Morrisona a argumentoval, že žít po třicítce je proti přírodě. Kam se poděly všechny ty sny, naděje a vášeň?
Nic jsem nepochopil. Operované srdce mi bije pod hrudí a s každým úderem oddaluje to, co jednou přijít musí. Dívám se sám sobě do očí a vidím můj život jak se předemnou zpětně odvýjí. Všechny důležité momenty, ale I ty nedůležité, které dostaly váhu až po letech. Otupěl jsem, přizpůsobil se. Každou složenku pokorně přijímám jako ránu bičem staroegyptských otrokářů. Otupil jsem svůj dar. Vyměnil ho za pár kořalek a kurtizánu na klíně. Zmírnit bolest života, všechno ostatní, opilá němohra – napsal Ginsberg.
Třeba tam ještě někde je. Zatnu svaly a pozoruji změnu. Kůže se propne a zpevní. Krev proudí tlustými žilami a srdce začne bít o něco silněji. Trochu to bolí, ale je to ta bolest, která Vás drží naživu. Ještě pořád žiji, ještě pořád je čas. A ještě pořád si nechávám v profesním životopisu větu, že mým cílem je přeplout sedm moří.
