Zabředl jsem. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale můj život dostal řád a pravidla. Pohybuju se nikoliv z kontinentu na kontinent ale z periferie do centra a zase zpátky, pevně podle pracovní doby.
Ten přechod byl rychlý a nečekaný, tělo se na něj nestihlo dokonale připravit a občas to přináší zvláštní situace. Hned Vám řeknu, co myslím.
Kancelářské prostředí je přeplněné lidmi, co se berou moc vážně. Všechny ty asistentky, administrativní pracovníci, uměle vytvořené pozice a anglický newspeak. Meetingy, cally, meetingy o callech, cally o meetingách. Ani se to nebudu snažit napsat/skloňovat správně, trhá mi to uši tak jako tak. Lidé přikováni ke klávesnicím s výrazem člověka co otvírá tikající kufřík.
Občas se neudržím a moje mysl se odebere jinam. V místnosti plné panikařících lidí sledujících projektor na kterém svítí červené cifry. Report za reportem. Ve skutečnosti nepředstavují prakticky nic, ale v mikrosvětě grafů a statistických údajů jde (pro většinu přítomných) o naprostou katastrofu. Někdo zrovna začal brečet, už je toho na něj moc. Mělo by mi to dělat starosti. Jde o pár desetin, ale ve skutečnosti jsou to někde chybějící miliony korun, stamilony. Jak se ale ztotožnit s problemy světové korporace? Komu ty miliony vlastně budou chybět?
Procházím digitálními kasárnami plnými levné pracovní síly (jediný důvod proč korporace na chvíli zakotvila zrovna tady), a říkám si, proč tu vlastně jsem. Vše se tu řídí čísly, statistikami. Zelená nebo červená, nic jiného neexistuje. Další meeting, víc červených čísel. A já si nemůžu nevzpomenout na Filipíny. Na tu vesnici o tři sta lidech, kam se skoro nedá dostat, protože díry v hlíněný silnici jsou častější než na D1. Na ty dřevěný chatrče, pohodu, která vyzařovala z lidí, co nevědí, co je meeting. Milion korun v životě neviděli ani v televizi (neviděli vlastně nejspíš ani tu televizi), ale když to teď porovnám, možná líp pro ně.
Prostě se nedokážu vzrušit špatnym reportem, když vím, že na světě existujou místa jako ta vesnice. Kde děti maj jedny žabky a sdílej pokoj ne s bráchou, ale s celou rodinou včetně tety z druhýho kolena. Jediný, co mě rozčílí, jsou lidi, co jsou schopný bejt na sebe kvůli tomu hnusný a chovat se povýšeně.
Jasně, je to moje práce, živí mě a platí mi účty. Myslím si, že jí dělám dobře a zodpovědně. Není to špatný. Je tam spousta pěknejch holek (co se berou moc vážně), s kterejma se dá pokecat v kuchyni. Kafíčko?
Moje oblíbený chvíle jsou obědy. Sednu do auta a jedu do pět kilometrů vzdálený hospody, jen abych moh na chvíli vypnout a přijít na jiný myšlenky. Pouštím si radio Vltava, to radio, kde moderátoři mluvěj hrozně pomalu a hrajou opery. Vždycky si přijdu jak v americkým horroru, kde hlavní “hrdina” za zvuků instrumentálního orchestru krájí svojí milenku kuchyňskym nožem. Jedu do hospody, hlavou se mi honí záporný miliony a směju se tím ďábelskym smíchem k čemuž mi hraje Verdi.
“Kafíčko?” Zeptá se čísnice, když odnese prázdnej talíř. “Že jste to vy”, usměju se. Pohodička. Nebudu se vzrušovat. Čekaj mě ještě čtyři hodiny. Musím zavolat na finanční do Indie a pak na několik mist v Americe. Pár meetingu, několik callu a zejtra nanovo, zlepšovat statistiky.
