S touhle jednoduchou myšlenkou trávím páteční večer. Je asi deset hodin, před dvěma hodinami jsem přivezl dědu z hospody a zbytek rodiny si ještě užívá života. I za mě.
Sedím tu ve tmě. Zkoušel jsem televizi, ale dramaturgický výběr pořadů asi není dělaný na střízlivé lidi, jinak si to nedokážu vysvětlit. Černočerná tma.
Můj stárnoucí obličej nasvěcuje jen monitor počítače. Do prázdného ticha hraje Mahlerovo krásně děsivé Vzkříšení a mně se vybavuje ten večer, kdy jsem tě vezl domů a ty sis zase stěžovala, že posloucháme symfonie na rádiu Vltava. Měl jsem toho dost a tak jsem ti docela rázně vysvětlil, že si v autě budu poslouchat, co chci. Dřív bych to asi přepnul a poslouchal třeba debilní Evropu 2, jen abys byla spokojená, ale náš vztah se blížil ke konci tempem téhle skladby a já už měl taky všeho dost.
Jak jsem se už zmínil, bůh není, ani žádný světlo na konci tunelu. Milovali jsme se, ale stejně si mě podváděla a já tebe taky. Forte. Hrají teď všechny nástroje, zlou, děsivou melodii. Na všechno mám vztek. Ve středu jsem jel s taxikářem, co mi pět minut vyprávěl, jak ho holka po třinácti letech poslala do háje kvůli ženatýmu pracháčoj. Čtyřicetiletej chlap se předemnou rozbrečel jako malá holka, když jsem se mu snažil zaplatit.
Housle už zase gradují a přidáva se další nástroj, který nedokážu rozpoznat. Tohle je ta vaše láska? Dívám se okolo sebe a všude vidím jen samé pokrytce.
Vidím o generaci starší lidi, který na rozdíl od těch pak v mým věku mají rodiny, závazky, děti, a neváhaj zhřešit tím nejhorším způsobem. Prostě jsem to přestal zvládat, lidi. Možná protože jsem omezil pití. Ve středu jsem se k tomu vrátil, abych si připomněl, jakej je to lacinej trik.
Za takových okolností si prostě pojedu dál to moje pochmurný sólo. I Mahler má světlý místa, kdy všechno zvolní, zpomalí, harmonizuje. Stejně jako život. Ukáže vám, jak zní jemný houslový sólo, jen aby přidal další nástroje, zrychlil melodii a už je to zase Forte.
Vzkříšení. Zní trochu jako krvácející duše. Prý dvě vzácný srdeční vady, který si vzájemně odporují. Ta teoretická hladina, s jakou to doktor pronesl, mi připomněla vysokoškolskou přednášku, akorát že tahle byla dost intimní. Co na to říct? Žádnou soutěž jsem nikdy nevyhrál, ale na vrozený vady mám kliku.
Potřeboval bych se asi zavřít do místnosti s pianem a velkou knihovnou, aspoň na měsíc, nemuset do práce, mezi lidi, s kterýma si nemám absolutně co říct. Třeba by pak tahle tragikomická hra na život začala dávat nějakej smysl. Dobrý lidi by přestali umírat a ty špatný bohatnout. Na jídlo mít všichni a nejen ti, co se dokázali správně narodit. Bůh…
Jsme všichni jen tlupa vlků a ovcí. Boj je přirozenější než smír a proto se nikdy nic nezmění. Bůh není a smysl dáva jen Danteho: „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete“.
