Sedmá kreditka za čtyři roky. Procházím internetové bankovnictví, blokuji kartu a volám na helpdesk dřív, než zavolají oni mě. Už ten proces znám, mohl bych tam pracovat. Odpovídám na otázky ještě dřív, než je unavená operátorka na druhé straně bezdrátového hovoru stihne položit. Jsem jeden z těch lidí, co dokážou ztratit všechno všude. Jak vždycky říkala moje máma, je to protože si ničeho nevážím. Nejspíš má pravdu, jako ve všem. Ztratil jsem toho v životě už hodně. Naposledy v pátek mojí sedmou kreditní kartu.
Beru ztrátu jako součást života. Pokud si něčeho dostatečně nevážíte, pak to dřív nebo později ztratíte, protože snadno sklouznete k pocitu, že je to lehce nahraditelné. Ne všechno se ale dá pořídit tak snadno jako nová kreditní karta.
Ztratil jsem toho v životě už hodně.
Nespočet materiálních věcí, na které vydělali moji rodiče, a nikoliv já. Iluze. Nejprve o dospělých, pak o ženách, poté o sobě a nakonec o světě. Ambice, když jsem přišel z maloměsta do Prahy a uvědomil si, že nejsem o pět let napřed, ale o deset let pozadu. Ztratil jsem zábrany, když jsem četl Jacka Londona a když jsem pak jako Jack London cestoval. I když Jack London v životě vůbec necestoval a všechno si vymyslel. To patří k těm iluzím.
Ztratil jsem přesvědčení, že se budu živit psaním – to když jsem zjistil, že co píšu nemá komerční potenciál a tudíž nejspíš ani žádnou užitnou hodnotu. Ztratil jsem chuť mít užitnou hodnotu, protože než se s někým poměřovat, to radši už nikdy nic nenapíšu. Ale jak jsem si včera přečetl Saudkovu myšlenku, autor je hovado, neví, co je dobré pro lidi, jen co je dobré pro něj. S čímž souhlasím.
Začal jsem s některými lidmi souhlasit, nikoliv jen o všem pochybovat. V aktuálním Respektu je skvělý sloupek od Jana Trachty o Islámském státu. Chtěl jsem ho sem přepsat – proč zahlcovat svět dalším kvantem textu, když stejně už nikdo nečte? Ztratil jsem ale i ten časopis.
Sliby se ztrácejí jako všechno ostatní. Ztratil se ten, který jsem dal sedmadvacetileté korejce ze San Francisca. Počítá se to, i když jste ho v době vyřčení mysleli vážně? Asi ne. Ztratil jsem jich daleko víc, ale budu si na ně dávat pozor, protože na rozdíl od kreditních karet, ne vždy dostanete šanci udělat další.
Ztratil jsem strach ze smrti a naučil se ho vnímat jako součást života. To jsem napsal špatně, neupřímně. Už bez něj nedokážu žít. V řecké mytologie je smrt zosobněna jako Thanatos. V mužském rodě. Ivan Diviš, skvělý český mrtvý básník, měl za to, že smrt je spíše žena, a tak jí ve svém životním díle přejmenoval – Tanathea. Žiju s mojí smrtí bok po boku, jako s mojí družkou, svojí ženou a už si bez ní život ani nedokážu představit. Nejlépe mi je, když jsem jí nejblíž – protože ač řikáme cokoliv, nikdo by nedokázal žít uplně sám.
Ztratil jsem už i pár lidí a do budoucna ztrát v tomto ohledu očekávám daleko víc. Připravuji se na ně, ale dá se něco takového vůbec připravit? Strach o druhé překoná strach o sebe samého – úžasné. Věřím, že každý má svůj úděl a já očividně ještě nesplnil můj, jinak bych tu už dávno nebyl. Až jednou přijde i moje chvíle, musím tomu, co nademnou bdí, pořádně potřást rukou a poděkovat za dobře odvedenou práci. Je to ale i trochu smutné – proč zrovna úděl mého kamaráda bylo narazit autem ve stopadesáti do stromu? Nemohl to vzít někdo jiný? Byl to dobrý člověk, nevím, čím si tohle zasloužil, musím si to napsat a jednou se na to někoho zeptat.
Taky mi přijde, že pomalu ztrácím rozum. No podívejte..
