K většině kostelů v podhůří, odkud pocházím, vedou schody. Staré, kamenné schody, široké a ne moc vysoké, aby po nich nebylo těžké vystoupat – k bohu.
Je to jako pokání; odpuštění není zadarmo a chce li člověk milost boží, musí nejprve podstoupit nepohodlnenství. Schody a kříž na vrcholu s postavou znavenou lety mučednictví. Pak dveře. Dvojité dřevěné dveře z masivu s mohutnou klikou, která neotvírá pouze dveře, ale i něco víc. Rozlehlá místnost s charakteristickou vůní kadidla, vosku a něčeho co neumím charakterizovat. Oltář. Člověk si nemůže pomoct od pokory – ať už věřící nebo nevěřící, to místo vyvolává respekt. Možná i strach. Možná oboje.
Všechny kostely jsou stejné a přece jen je každý jiný. Mnozí se obrátí na kamenné kostely jako na poslední naději. Pan Gross nakonec taky. Chápu je – není těžké upnout se na něco, co znamená věčnost a přetrvává tisíce let. Je to duchaplnější než luxusní auta a velké domy. Západnímu světu něco chybí a začíná se na to přicházet. Hodně lidí se upíná k východním náboženstvím jako k naději na lepší život. Nejde přitom ani tak o to jaké je to náboženství, ale jak k němu člověk přistupuje.
Knihy. Půl tisíciletí starý vynález. Nemám nic proti severským detektivkám nebo současné vlně pornorománů, jen je nemusím číst. Je mi líto, co je většinová obliba, ale nic s tím neudělám. Vždycky jsem se snažil žít podle hesla Whatever makes you happy.
Je neděle ráno, jeden z těch mála momentů, kdy jste spokojeni s životem a nic mu nemusíte vyčítat. Venku je počasí tak akorát na to, abyste mohli s klidným svědomím zůstat doma a nic nedělat. Nic nedělání - podceňovaná záležitost v dnešní době motivačních knih o do-poslední-vteřiny naplánovaného dne.
Je neděle ráno, nemusím nic dělat a tak jen sedím a vzpomínam. Na místa, na lidi. Říkám si, co asi dělají. Přemýšlím, co budu dělat se svým životem, teď, když jsem dal výpověď v práci, která mi nepřišla dost dobrá. Budu se zase toulat? Jsem zmatený stejně jako všichni okolo, jen se nedokážu spokojit s jednoduchou odpovědí a chci hledat víc. Jsem odhodlaný pro to položit život.
Jestli má něco smysl, jsou to rodiče. Jejich láska je bezmezná a jen velmi nerad bych, aby mne přežili. Pocházím ze stabilní a milující rodiny, i to utváří mojí osobnost a možná i naivitu, že ve světě je všude dobře. Před třemi roky jsem se v Kanadě prostě sebral, ukradl klíčky od auta a jel do Ameriky. Bylo to geniální a naprosto stupidní. Nepřemýšlel jsem nad důsledky, nevím, jestli bych to ještě dokázal. Teď se směju, když jedu na týden na lyže a platím si pojištění. Pojištění.. jsme pojištěni proti všemu. Iluze dokonalé bezpečnosti. Říkal jsem si, že nemám žádné závazky a neuvědomoval si, že rodiče jsou přece ten největší závazek. Teď už to vím a odjet je o to těžší.
Vrací se mi vzpomínka na jednu pláž v Thajsku. Na mapě byla jen matně vyznačená, dojet k ní se autem nedalo a nebyla napojena na elektřinu. Tři kilometry před ní mi cestu poradil vysmátý slepý Thajec co seděl někde uprostřed džungle v polorozpadlé chýši. Tři kilometry na skůtru blátivou cestu džunglí, jako nepohodlnenství když stoupáte po kamenných schodech, ale pak to přišlo. Jako když se rozevře opona, jako když otevřete ty dvojité dřevěné dveře z masivu s mohutnou klikou. Nebyl tam oltář, jen široké moře lemované útesy z dvou stran jako zdi kostela. Místo kadidla vzduch voněl solí a vlny bily hlasitěji než zvon Svatovítské katedrály. Chvíli jsem tam stál, opařen tím pohledem a pak se odvážil vykročit kupředu. Sednul jsem si do bílého písku na pláži a jen tak tam hodinu seděl. Pokora nebo strach?
Čas tu neznamenal nic. Spal jsem v bambusové chýši na kraji moře, vlny mi nahradily zvuk tramvají. První noc jsem nemohl spát. Byl jsem k smrti vyděšený. Žádná elektřina, všude okolo mě se něco pohybovalo. Ještěrky (asi) běhaly po bambusu, za kterým jsem spal a něco vesele pochodovalo okolo. Několik hodin jsem jen ležel a analyzoval zvuky okolo sebe. Člověk si ale zvykne na všechno. Naštval jsem se sám na sebe a nazval se městskou krysou. Zavřel jsem oči, zahnal všechny obavy a konečně usnul. Druhou noc jsem prospal celou.
Slíbil jsem si, že se tam jednou vrátím a napíšu knihu. Kterou si nějspíš nikdo nepřečte.
Kostely jsou všude. Nemusí být z kamene, vyplněné zlatými artefakty a postaršími muži v hábitech. Hledejte je okolo sebe, zastavte se u nich a podívejte se na svůj život z jiného úhlu. Odprostěte se od psychologické moci svého šéfa a bud´te pánem svého života. Nesnáším tyhle kecy! Ale dobře si pamatuji, jak jsem stál v třináctém patře na recepci welness centra v Praze v bílém masérském hábitu, vyšel na terasu a viděl se z výšky. „Co to zase děláš ty vole“, řekl jsem si tenkrát. Druhý den už jsem tam nepřišel. Změna je nepříjemná, ale na světě je několik miliard lidí a většina jich má práci. Proč byste nemohli najít jinou i vy?
