Oprýskaný zdi. Špinavý podtácky a ubrusy s černýma skrvnama. Do posledního šluku vykouřený cigára v popelníku a nelidskej smích z vedlejší místnosti. Mám to tady rád.
Pamatuju si, kdo mě sem poprvé vzal. Jinak bych tohle místo asi nikdy nenašel – do takovýho pajzlu by dobrovolně nevstoupil ani Clint Eastwood. Byl to v tý době ještě neznámej dobrodruh, cestovatel, podivín a můj budoucí kamarád. Dneska je slavnej a chodíme na jeho filmy do kina. Jel jsem jako šestnáctiletej kluk do Prahy na koncert a on mi na Facebooku napsal, že jde taky a jestli půjdem na pivo. Pozval mě do týhle hospody s instrukcema jak se tam dostat, který zněly nějak jako: „Od nádraží jdi rovně a tam už to najdeš“.
Pak jsem na tuhle hospodu tři roky jen vzpomínal. Je jako špína, co se Vám dostane pod kůži a nemůžete jí dostat pryč. Naše osudy se ale měli znovu střetnout. Do Prahy jsem se nakonec přistěhoval. Ten pajzl byl první místo, kam jsem šel. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale teď už to vím.
Je to jako koncert klasické hudby. Můj vlastní Gershwin. Stačí přijít, sednout si a zaposlouchat se do kakofonie půllitrů bouchajících o výčepní pult a konverzaci desítek lidí. Většinou důchodců, většinou nejnižší sociální třídy, většinou … Kupodivu tady výborně vaří a mají jedno z nejlepších piv v Praze. Nejspíš si nebudete mít kam sednout, bývá tu dost plno, ale aspoň si můžete přisednout a zapovídat se. Nebo jen sedět a poslouchat tragický osudy, banální problémy a životní příběhy.
Nikdo Vás tady nesoudí, u piva sou si všichni rovni. Tramvaják, trestanec, podnikatel, policajt. Každýmu je to fuk. Funguje tu naprostá anonymita, přesně ta, kvůli který sem si Prahu zamiloval. Tahle hospoda je jako území nikoho. Přestupní stanice mezi nebem a peklem, jen tu chybí Constantine. Intelektuální řeči se tady nenosí. Nenajdete tu žádnýho experta na zahraniční politiku, kterých je všude plno. Nikoho nezajímá kdo jste ani co máte na sobě. Prostě si sedni, dej si pivo a když ti někdo objedná rum, vypij bez keců. Možná je tu i nějakej komunista. Tady mu to odpustím.
Uběhlo pět let od chvíle, co jsem ty špinavý dveře otevřel poprvé. Je zbytečný dodávat, že na hospodě se nezměnilo nic. Na mně hodně. Chodím sem už na jistotu. Ne že bych si nemohl dovolit nic lepšího. Znám většinu takzvanejch luxusních restaurací v Praze, kde platí vybraná mluva, několik příborů na každý straně talíře a vybraný ceny. Nevaděj mi. Sám tam občas zajdu, nebo tam někoho vezmu. Nevadí mi, nechat tam několik tisíc. Beru to jako součást hry.
Tady je to ale blíž mojí špinavý duši. Tohle místo vydědenců, starejch pražáků a okrajovejch existencí. Je to jako by všichni sdíleli nějaký tajemství. Nejlepší je hned první místnost, za dveřma. Kraluje jí velkej výčep, kterej se nikdy nezastaví. Má i místo, kde se pije na stojáka. Jasně, to maj u Tygra nebo v Lokálu taky, ale tam už je to jen póza.
Tady to funguje. Přijdete a postavíte se k pultu. Teď mě tak napadlo, že mi to připomíná ten seriál Hospoda. Uplně to vidim. Představuju si, jak by to vypadalo, kdybych sem přišel s dědou. Určitě by se mu tady líbilo a s dědkama by si hned pokecal.
Jak sem řek, první místnost je nejlepší. Řve v ní jeden přes druhýho a klidně se může stát, že se celá místnost starejch chlapů začne hádat o politice. Vážně. A nakonec se uplně nevážně začnou smát. Znaj se, samozřejmě. Choděj sem léta. A já tu jen sedim. V otrhanejch věcech a špinavejch botech, protože si užívám, když můžu sundat kravatu. Sedim tu, piju pivo a poslouchám. Občas do sebe oklopim rum, to když se sejde dobrá parta. Směju se. Směju se, ale ne jim. Spíš životu, že nás tady nenajde. Že tady jsou všichni svobodný.
