Jsme ve standardní letové výšce, přibližně deset tisíc kilometrů ve vzduchu. Z malého obdélníkového okna je vidět pouze modrá obloha a hory hluboko pod trupem letadla.
Sedadlo z imitace kůže je nepohodlnější s každým pohybem a člověk si nemůže nepřipadat trochu nemístně, tady, mezi ptáky. Je to proti přírodě. Zvláštní pocit, svěřit někomu naprosto a dokoknale svůj života na tak dlouhou dobu. Člověku, kterého jste nikdy neviděli a nikdy neuvidítě. Nevíte, kolik mu je let, čím si prošel a jakou má dnes náladu. Doufáte, že dobrou. Doufáte, že je zkušený a ví co dělá.
Nebo snad ne? Letadlo letí stabilizovaně a klidný let jen občas naruší drobná turbulence. „To nic není“, ujišťuje se člověk. Co když ale je? Občas mívám v letadle zvláštní pocit. Mám panický strach z výšek. Datuji ho do doby, kdy jsem se poprvé přemohl a skočil bungee. Od té doby je nemůžu snést. Nebo je to jinak?
Kundera v nesnesitelné lehkosti bytí popisuje závrať nikoli jako strach z výšek, ale touhu po pádu. Nutkání skočit, ponořit se do neznáma. Zavřu oči a představuji si tu scénu. Letadlo dostane drobné turbulence, které se nevymykají normálu. Aspoň si to cestující myslí. Zatím. Najednou se ale něco změní. Drobné otřesy se změní ve velké a posádka si začnou vyměňovat zmatené pohledy. Ozvou se upozorňující signály a letušky opouští uličku na svá stanoviště. Otřesy pokračují. Manželé se nervózně ujišťují, že to nic není. Každý ujišťuje sám sebe. Kromě mě. Snažím se vnímat každý otřes. Lokalizovat ho na těle boeingu a zjistit odkud přichází.
Najednou se letadlo prudce ponoří k zemi a začně strmě klesat. Tlak se změní a lidé lapají po dechu. Z přihrádek nad sedadli vypadnou dýchací masky a nikdo neví, co s nimi, protože při počátečních instrukcích nedávali pozor, nebo jsou moc vyděšeni na to, aby donutili tělo k pohybu. Pozoruji to s němým úžasem. Kapitán se neozývá, což znepokojí i letušky, překřikující se v přední části letadla. Rozhlédnu se kolem sebe. Muž sedící vedle mě se křečovitě drží opěradel a má pevně zavřené oči. Letadlo je zhruba v pětačtyřicetistupňovém úhlu a tlak nepříjemně tlačí do úšních bubínků. Ozývají se první výkřiky, které se nepřímo úměrně množí. Většinou ženy. Vysoké, ječivé hlasy.
Rozepínám pás a navzdory gravitaci, tlačíčí mě dolů, vstávám. Dělám kroky skrz uličku a nejsem vyděšený, naopak. Konejšivě se na všechny usmívám. Neverbální odpovědi se mi nedostavá, lidé jsou uzavřeni do vlastního zděšení. Procházím uličkou a občas někoho něžně pohladím po rameni, abych ho uklidnil, ujistil, že se nic neděje. Všechno jednou končí. Bude to rychlé, už za nedlouho. Ani to nebude bolet.
Na konci uličky se otočím a pozoruji celou scénu jako bravurní vyvrcholení tragické operety. Namísto hlastiých sopránů obloutstlých zpěvaček ale řidký vzduch protínají pouze nelidské skřeky ze kterých tuhne krev v žilách. Co člověku musíte udělat, aby vydal takovýto zvuk? Pozoruji poslední minuty šílenství, které zavládlo na palubě letadla. Lidé máchají rukama a tlačí se jeden přes druhého. Každý ví, že je konec, ale pud sebezáchovy se naposledy ošívá v každém z pasažérů.
Během klesání letadlu upadne křídlo a trup začne zběsile rotovat. Jsou to jen vteřiny. Utrhne se přední část letadla a já zírám do časoprostoru blížící se země. Nestíhám si to uvědomit. Registruji pouze vjemy. Hluk nyní nabral větší intenzity než mozek dokáže pojmout a praskají mi bubínky. Cítím pouze škrábnutí když mi ocelová konstrukce roztrhá tělo na kusy. Usmívám se. Už je to tady. Je ticho. Tma.
