Žijete si svou skromnou divadelní hru s nejasným koncem, řešíte tradiční trikoloru problémů - práce, rodina, vztahy (popřípadně světový mír) - a najednou Vám někdo oznámí, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Že je konec s těmi večírky končícími východem slunce, že můžete zrušit permanentku do posilovny a kopačky pověsit na hřebík. Po dvou týdnech co jste nemohli normálně jíst natož vstát z postele nešlo nečekat, že něco není v pořádku, ale na tohle jste připraveni nebyli. Na to se připravit ani nedá.
Za pět let v Praze jsem vystřídal pět různých bydlišť, někdy i dvě do roka. Z prvopočáteční neinformovanosti jsem přetrpěl dva měsíce na posteli umístěné příhodně v kuchyni na Černém Mostě. Pak přišlo bydlení s akademickým malířem na špinavém Smíchově, k jakémukoliv žití nevhodné Václavské náměstí a byt uprostřed Žižkovských barů. Poslední rok trávím na vodácké Výtoni, z kuchyně vidím věžě Vyšehradu a z otevřeného okna sem doléha hluk lidí bavících se na Náplavce. O jedno patro pod bytem se nachází nejmenovaná kavárna.
Je jasné, že něco skončilo. Rozhodčí v bílém plášti vytáhl červenou kartu a proti tomu se protestovat nedá. Snad je to i trochu ironie, že mám na pěti různých místech inkoustem vepsané do kůže odkazy mrtvých básníků a je to zrovna srdce – ten ústřední nástroj všech romanopisců – co mě zradí. Budu se snažit nebýt patetický, ale občas se tomu asi neubráním.
Říká se to všude, ale když se dozvíte takovou zprávu, začnete přemýšlet jinak. Vaše očekávání od života se zkrátí přibližně o čtyřicet let a trvá průměrně dlouhou chvíli, než si to všechno sedne. Po čase se to trochu zlepší. První týden byl nejhorší. Ležel jsem na gauči neschopen pohybu, usrkával životadárnou vodu a z otevřeného okna poslouchal zvuky bavících se lidí v kavárně o patro níže. Záviděl jsem jim každou zdravou buňku života. Za posledních pár dní jsem snědl jen lichý počet banánů a ty těstoviny amatriciana co dělají v kavárně jsou tak dobré! A já na ně teď ani nemám chuť! Chci tu jen ležet, být spokojený, protože v téhle poloze se nedusím a nemuset nic říkat.
Vše je najednou svaté. Vyjít schody k Vyšehradu a opřít se o jeden ze starých dubů se jeví jako maximální cíl v horizontu dvou týdnů. Všechny ty věci, kterých si zdravý člověk neváží. Procházka u vody. Možnost jít si jen tak sednout na kafe a pozorovat lidi okolo. A zrovna já, člověk společenský! Já, kdo nevydržel ani ve všední den sedět doma, známý v nespočet kavárnách, štamgast ve většině dobrých podniků a známý v pražských hospodách. Jak mi chybí ta svoboda opilosti, ten pocit, kdy se svět zmenší z planety na hospodu a vše na chvíli utichne. Už je to měsíc a půl.
Hrozné! Naříkám tu nad povrchními věcmi, když okolo sebe vidím spoustu lidí trpících daleko více. Dříve jsem ty zprávy nevnímal, teď už ano. Čtu dialog s dámou trpící nemocí ALS jež i na vozíku překládá Maďarské texty. Věděli jste, že každý týden přibudou 3 noví vozíčkáři? To jsou teprv lidé, co si zaslouží soucit. Nakonec i pan Gross se obrátil na víru. Rozumím tomu. Těm věžím, co slibují opravdovou naději – třeba ne opravdovou, ale jinou, než je odhad na recyklovatelném papíře.
Po čase se vše trochu zlepší, hrany se otupí. Zase můžu chodit mezi lidi a přestal jsem si vážit toho, že schody k Vyšehradu vyjdu kdy chci. Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že to vše přišlo trochu moc brzy (není to tak snad se vším?). Svobodu ukrytou na dně sklenice ještě nechám nějakou dobu spát. Můj život byl jako jízda na horské dráze. Asi je na čase přejít na labutě.
Moje denní radosti teď vypadají jinak. Člověk má najednou tolik času, když nepije. A těch peněz! Seděl jsem na dekadentním nádraží Florenc a čekal na spoj. Přišel ke mě starší pán a začal vyprávět jednu z těch příhod jak ho někdo obral o peníze a nemá na cestu. Než jeho příběh jsem zkoumal to, jak vypadá. Na bezdomovce byl moc čistý, s pěknými hodinkami, upravený a s cestovní taškou. Zašlé oči, špatné zuby, trochu trhané pohyby. Alkohol se na něm bezpochyby v minulosti hodně podepsal. Vyprávěl o jisté ženě v Jihlavě za kterou musí dojet. Prý je úžasná a je zamilovaný. V šedesáti letech! A ještě o ní mluvil jako o své „ženské“, což je výraz, kterému neodolám. Vypadal šťastně a bezstarostně, jak to dokáží jen lidé, co nic nemají. Dal jsem mu tři stovky na jídlo a cestu. Hned šel k telefoní budce, aby jí dal vědět, že přijede. Nečekal jsem, že je někdy dostanu zpět, ale jeho další slova mě překvapila. Vytáhl si z tašky notes, tužku a chtěl moje číslo, aby mě pozval na svatbu. Takovou svatbu si rozhodně nenechám ujít.
Asi jsem se v něm trochu zhlédl. Vydělávám na můj věk dost slušné peníze, ale hýřivostí končím v dluzích. Karty, kostky, když jde o peníze a skleničku, nemůžu chybět. Zdraví si nevážím, letám z maléru do maléru a vzhlížím se v minulosti. I on byl podle mě trochu takový. Starý, sám, chudý, používající v 21. Století telefonní budky a papírové notesy, ale hlavně, věčně zamilovaný. Ne do ženy, ale do života.
