Čím dál víc získávám pocit, že jsem usnul někdy před deseti lety a od tý doby se akorát snažím chytit za rukáv události plynoucí okolo. Každej den, když usínám, jako by se uzavřela jedna kapitola, ale hned co přijde první světlo, začne se odvíjet další. Nekonečnej boj o přežití.
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem měl věci pod kontrolou. Přijdu si jako hasič, co bojuje s ohněm, na který ví, že nestačí, ale i tak toho chce zachránit co nejvíc. Každý den vím, že nemůžu vyhrát, ale vzdát se člověk prostě nemůže. Je potřeba bojovat dál.
Svět je dobře zařízený místo. Dává Vám tak akorát pocitu štěstí, abyste neztratili naději, ale dokáže Vás v tom vykoupat, abyste si toho dokázali vážit. Když už se Vám zdá, že nemůže bejt hůř a brokovnice se jeví jako nejrozumnější řešení, hodí Vám do cesty něco, díky čemuž na chvíli získáte iluzi kontroly. Iluzi toho, že všechno nakonec dobře dopadne. Ukolébáni pocitem svrchovanosti ale – protože tady neplatí, že člověk se učí ze svých chyb – nikdy nevidíte levý hák, co Vám ten nahoře už dlouho chystal. Vždycky přijde. Zaručeně.
Nepřerušitelná sinusoida, nahoru dolů, jako na horský dráze. Probudit se, udělat ze sebe v koupelně někoho, na koho ostatní nezavolají veřejnou bezpečnost a potom do zaměstnání. Většinu dne se snažit dělat věci, o kterých nemáme nejmenší tušení, jestli jsou správně, a pak domů. Nadechnout se a znova. Občas je to těžší, občas si u toho odpočinete, ale nikdy nevyhrajete. Vždycky budete ten vzadu, kdo skrčenej hledá brzdu, která neexistuje.
Jdu po městě a už ani nevím, kam vlastně. Přijdu si tady cizí, jako by mě sem někdo hodil a neřekl mi, co po mě chce. A tak stojím, tady uprostřed všeho, a čekám, až se něco stane. Až to začne všechno dávat smysl. Dělám, co pokládám v danou chvíli za nejrozumnější a křížím prsty za zády. Bojím se přejít ulici, lidi okolo mi přijdou jako jiný druh. Nelíbí se mi, nejradši bych se někam zavřel a tiše pozoroval. Cizí jazyky, cizí obličeje. Ze zamyšlení mě vytrhne troubící tramvaj.
Něco vyprávím a těžko mi to dává smysl. Mluvím o věcech, které jsem se musel naučit, tíhou okolností. Rychle, jako všechno v dnešní době. Všechno musí být rychle. Zrovna čtu Steinbecka, „Travels with Charley“. Píše výborně, ale nejvíc mě překvapilo, jak se mění vše okolo nás – jen my ne. Lidé zustávají pořád stejní, jenže věci okolo nás ne, vše jde dopředu takovým tempem, že si na to ani nestihneme udělat názor. Trefně poznamenal, že pravěcí lidé měli deset tisíc let zvyknout si na oheň v jeskyni, ale co my?
Myslím si, že ho chápu. Jedu městem a všechno mě děsí, všechen ten pohyb a směr. Jak člověk skoro cítí ve vzduchu nezastavující pokrok. Mám strach, ale je to jiný druh strachu. Ne ten samý, jako v kleci s tygrem nebo být sám uprostřed divočiny. Tam je jasně dané, co musíte udělat, abyste přežili. Tady ne. Tohle je strach z věcí, které jsme na sebe sami přivodili. Strach z toho, že se snažíte dohonit něco, co ani nevíte, co je.
