Jmenovala se Sarah Norris. Vysoká, třiadvacetiletá studentka university St. Andrews ve Skotsku, kde studoval třeba princ Harry. Měla dlouhý hnědý vlasy a ten zvláštní záblesk v očích, kterýmu je lepší se vyhnout.
Zrovna pro mě začal dvouměsíční jazykovej kurz ve Washingtonu D.C. Měl jsem trochu peněz, ubytování u sestřenky v provinční vesničce Bethesda a nedožitejch sedmnáct let. Ať už sem byl kdekoliv, vždycky sem se dokázal beznadějne zamilovat a Washington nebyla vyjímka. Kombinace nedostatku času a žádný naděje na úspěch je pro mě asi přehnaně atraktivní.
Bylo léto a život byl v podstatě super. V sedmnácti, v Americe, zemi možností, nemuset se starat, z čeho zaplatíte příští nájem. Pořád svítilo slunce a do mýho příběhu to skvěle zapadá. Člověk je asi dost přizpůsobivej tvor. Bethesdu jsem rychle pojal za domov daleko od domova. Rád vzpomínám na ty teplý rána, když sem na kole s batohem na zádech jel z Bethesdy, přes Georgetown, až do mojí školy v D.C.
Nedopatřením jsem se přihlásil na kurz pro dospělý a ne pro teenagery, takže jsem byl v mojí skupině šesti lidí o dvacet let nejmladší. Ale bylo to v pohodě. Učil sem se společně třeba s padesátiletym knězem z Francie, postarší španělskou právničkou z Barcelony, nějakou ruskou. Víc si jich nepamatuju, takže asi nebyly důležitý nebo zajímavý. Každý ráno jsme zpívali americkou hymnu, kterou jsme se museli naučit nazpaměť.
Sarah v mojí letní škole o třech učebnách dělala takovou administrativní brigádu, něco jako sekretářka. Občas nosila brýle, což v tom prostředí působilo naprosto patřičně. Imponovalo mi už to jméno; Sarah Norris. Nevím, co mě to napadlo, ale chtěl sem jí víc poznat.
Měli jsme s Pierrem, to byl ten francouzskej kněz, takovej rituál. Každý ráno jsme šli do pekárny poblíž kde dělali výborný sendviče. To byla naše svačina. Je to už pět let, ale pořád si pamatuju, jak chutnaly. Zajímavý, který věci vám utkvějou v paměti zatímco jiný, teoreticky důležitější, nejsou k nalezení..
Washington dokáže bejt fajn. Jednou bych se tam chtěl vrátit. Poflakovat se po studentskym Georgetownu. Sednout si na schody Washingtonova památníku, tam jak běžel Forrest Gump. O víkendech jsem většinou prolejzal Smithsonianovy muzea. Jsou obrovský a všechny zadarmo. A plánoval, jak se dostat k Sarah blíž.
Byl jsem tenkrát ještě větší ucho než jsem teď. Měl jsem o trochu víc vlasů a byl dostatečně naivní na to, psát holkám básničky na ubrousky v baru. Do Sarah jsem se zamiloval. Nebo možná do představy o ní. V tý době to nebylo těžký. Bylo krásný počasí, prožíval jsem svý vysněný léto a když potkáváte pěknou holku každej den v tejdnu, dřív nebo pozdějc se to stane.
Myslím, že to bylo o polední pauze. Pozval sem jí na oběd a tam jsme se domluvili, že půjdeme do kina. Bylo to takový to filmový rande, akorát že obráceně. Nebo možná z filmu Absolvent. V těch filmech vždycky kluk vyzvedne holku v kabrioletu rodičů a jednou do letního kina, kde se líbaj. Nějak takhle nabrala Sarah večer doma mě. Byla o šest let starší, vyšší, o dost chytřejší a nechápu, proč se nechala pozvat do kina od kluka z Východního bloku.
Sarah Norris. Není to uplně nejlepší příběh, nakonec jsme v noci hledali barák mojí sestřenky, protože jsem si nepamatoval adresu, a to bylo naposled co jsme spolu někde byli. Moje léto v Americe, jako všechno v životě, skončilo dřív než bych chtěl. Šli jsme s Pierrem na poslední sendvič, dostal jsem certifikát a životní lekci. Chtěl bych napsat něco jako že než jsme se s Sarah rozloučili, řekla mi, že mě bude navždycky milovat a dala takovou tu pusu na tvář. Ale nevzpomínám si, že by se něco takovýho stalo. Spíš mi sotva řekla strohý čau a teď už by nejspíš ani nevěděla, kdo jsem. Mám jí na facebooku. Vím že dostudovala, má skvělou práci a bohatou budoucnost.
Pro mě je ale Sarah léto v Americe a všechno, co jsem tam zažil. Když se řekne Sarah Norris, všechno se mi to vrací jako celek, jízda na kole po Washington Beltway, všechny ty konverzace, lekce, myšlenky, nový zkušenosti, spálený mosty. Ztracený adresy, sliby, že všichni zůstaneme v kontaktu a nakonec ani jedna zpráva. Občas přemejšlím, co všichni ty lidi dneska dělaj. Dost pravděpodobně už se to nikdy nedozvím. To ale nevadí, asi to tak má bejt. Jedno je ale vtipný. Už od osmnácti je většina mejch hesel na různý stránky divčí jméno o dvou slovech. A tak si na ní vždycky vzpomenu, na ní a na to bezstarostný léto v USA. Sarah Norris.
