"Mám jí oslovit nebo ne?", říkám si. Vím, že je to filmové teď nebo nikdy. Žádná další šance už nebude.
Jsem asi deset metrů za ní a pořád si řikám, že se mi to určitě jenom zdálo. Na dálku a přes sklo jsem se do ní stihnul platonicky zamilovat, ale tajně doufám, že zblízka ta krása schytá tvrdou ránu od reality a já půjdu v klidu dál, žít svůj ordinérní život.
Pracuji v třípatrové skleněné budově, okolo které stojí asi totožných deset dalších. Říkají tomu tu Business Park, odpovídal by ale i hřbitov snů a ambicí. Krom toho, že to celé vypadá jako ze špatného sci-fi, moje strategická poloha u okna dovoluje sledovat, co se děje v ostatních budovách. Když už mám všeho po krk, prostě udělám na židli elegantní obrat a pozoruji. Desítky lidí v open space, zahleděni do digitálního světa svých monitorů.
Přijdu si jak naprostrý úchyl. Díky mojí neuroticky rychlé chůzi jí brzy dohoním. Už jenom pět kroků, čtyři, tři.. Jdeme vedle sebe. Nenápadně se podívam do strany. Sakra! Zblízka vypadá stejně jako z dálky, ne-li líp. Co teď... protože jsem to moc nedomyslel, prostě jí předhoním a jdu dál. Teď nebo nikdy, honí se mi hlavou.
Desítky lidí v open space, co zpracovávají data zahraničních korporací. Skoro ja úvodní scéna z prvního Matrixu. Občas toho mám plný zuby a potřebuju přijít na jiný myšlenky, tak jdu na kafe, pro sendvič, pokecat s recepční. Teď jsem se ale jen otočil a pozoruji roboty (říkám jím tak, ač jsem jeden z nich) ve vedlejší budově. Stejně jako poslední týden i dnes je tam vysoká bruneta, která přesně zapadá do něčeho, co by se dalo označit jako „můj typ“.
„Vidíš jí?, ptám se rumuna vedle sebe anglicky.
„Ta bruneta?“, odpoví nevzrušeně.
„Hm. Krásná. Přesně můj typ.“, zasním se na chvíli.
„Chceš vidět můj typ?“, zeptá se řečnicky a už otvírá Facebook. O pár rychlých kliků později mi ukazuje fotky slečny, která vypadá jako tmavovlasá verze Barbie s o poznání větším hrudníkem, náležitě zobrazeným na každé z fotek. „Dobrá co?“, rozplývá se teď on.
„Hmm. Pěkný oči.“, konstatuju a otáčím se zpět za tou mojí. Nemá nic z toho co slečna na fotce, vypadá obyčejně, řekl bych „slušně“, normální holka normálních tvarů, ale něco se mi na ní líbí.
Vidím jak s taškou a bundou odchází směrem, kde tuším východ. Nebyl čas na rozmyšlenou. Původně jsem si chtěl jít jen pro čaj, ale zautomatizovaným pohybem nasadím sako a jdu k výtahu. „Co jí jako řeknu? Co to zase dělám?“, honí se mi hlavou zatímco se výtah přibližuje k zemi. První patro. Přízemí. Dveře výtahu se otevřou a zahlédnu tašku mizející za rohem.
Vykročím z budovy a vidím jí před sebou. Můj názor na partnerství, soužití a vztahy osciluje každý den mezi „nikdy mi nebylo líp, doufám, že umřu sám“ a „chtěl bych mít svatbu na louce“. Momentálně moje schizofrenie do druhé kategorie . Jdeme vedle sebe a vypadá přesně tak, jak jsem nechtěl, aby vypadala. Teď je všechno těžší. „Co teď? Zastavuje někdo takhle lidi na ulici? A co jí jako budu řikat? Pořád ještě můžu zahnout do Starbucks a uhrát to naprosto v klidu“, ale už jsem za Starbucks a není úniku. Dobře si uvědomuju, že okolo nás jdou další lidi, v oblecích, slušní, cílevědomí lidé.
Jdu asi pět kroků před ní, a uvědomuji si, že nás čeká přechod, kde musíme všichni zastavit. Teď nebo nikdy. Jsem si jistý, že se to stává každému. Vidíte někoho a chtěli byste ho poznat, ale neodhodláte se. Třeba byste se k sobě vůbec nehodili, možná by Vás odradilo jeho/její první slovo, ale to nikdy nezjistíte a tak jen litujete. V metru, v tramvaji, v klubu. Vznikají stránky na facebooku, kde zoufale hledáte jehlu v kupce sena, jen protože jste promarnili svojí příležitost. James Blunt o tom napsal megahit. Blížíme se k přechodu a mně se vybavují všechny filmové variace stejných situací, kdy muž osloví ženu v práci a ona mu pak vaří palačinky.
„Dnes ne“, řeknu si a napočítám do tří. „Promiňte (začnu dokonale opačně než radí všechny příručky), ale – úsmála se na mě a to mě na chvíli odmlčí – no, pracuji ve vedlejší budově a všiml jsem si Vás a říkal si, že jste hrozně hezká a no, je mi blbý Vás takhle zastavovat na ulici, ale znovu už Vás asi takhle nepotkám, je to všude ve filmech a stránky na facebooku a říkal jsem si, jestli nechcete někdy zajít třeba na kafe?“, vychrlil jsem ze sebe nervózně se svůdností Mistra Beana. „Bože, to bylo asi nejhorší pozvání na kafe v mym životě“, stihl jsem ještě sám sebe zhodnotit, bohužel nahlas.
Následovaly asi nejdelší j jedna-dva-tři vteřiny ticha v mým životě, po kterých jsem se začal bát, že může mít v kabelce pepřový sprej. Jestli se něco dalo vyčíst z její tváře, vypadala překvapeně. „Jé“, začala a znovu se usmála, takže jsem zapudil myšlenku na útěk a zkusil se taky usmát, ale vyšel z toho jen takový ten úmělý škleb, jak z rodinné fotografie.
„To asi nepůjde, já mám už dlouho přítele.“ Pokračovala a já zvažoval, jestli okolo projíždějící Volvo jede dost rychle na to, aby mě zabilo na místě, když pod něj skočím. „Ale je to.. hrozně hezký, mrzí mě to“, řekla a snad to i myslela upřímně. Snažím se předstírat, že jsem se právě uplně neztrapnil a pokračuji v konverzaci. Přešli jsme spolu přechod. „Tak se někdy podívejte do budovy naproti, druhé patro, v rohu“, povídám.
Pokračujeme k metru a bavíme se o všem možném. Netrvá to dlouho, možná pět minut. Její nedostupná aura tím rozhovorem opadla, teď už je to jen dívka, co má přítele. Adrenalin opadl, nejbližší legální věc k drogám. Navíc je z Ostravy...
Možná je to tak lepší, říkám si. Přepadá mě cynismus. A co? Měsíc by to bylo fajn, pozval bych ji na kafe, pak na večeři, třeba by to klaplo. Představil bych ji doma. „Další?“, řekla by nejspíš máma, zatímco by jí děda skládal komplimenty. Bohužel už jsme v tom věku, kdy by stálo za zvážení nastěhovat se k sobě. Měsíc, dva měsíce, tři měsíce. První hádky, slzy, problémy v ráji. V návalu emocí vyřčené věci, co nejdou vzít zpět, navždy se vznášející ve vzduchu. Nejspíš bych jí začal podvádět, pak ona mě. Rozešli bysme se ve zlém, párkrát se spolu ještě vyspali a potom bych se nejspíš odstěhoval do Mongolska. Znám se na to moc dobře.
Došli jsme k metru, kde jí podávám ruku a loučím se. Nevyšlo to, ale bylo to fajn. Nemusím na to myslet a když mě to bude v práci štvát, udělám elegantní otočku a bude tam Eva z Ostravy. „Takže druhé patro, v rohu?“, zeptá se ještě s úsměvem, než zmizí mezi roboty v metru.
