Zimní Lanzarote

Nápady na poslední chvíli bývají ty nejlepší. A přesně tak je to i s naším úprkem na ostrov Lanzarote.

Zima je, stejně jako ty předešlé, trochu rozpačitá. Sice s námi občas kroutí mrazy, ale sníh aby člověk pohledal. Tím pádem mi nebude líto, že přes svátky zmizíme za příjemnějším klimatem. Ostrov sopek se nabízí nejen komfortními 20 °C, ale i zázemím, kde by se naše sportovní srdce mohlo pořádně vyřádit. My se totiž nejedeme flákat, ale tvrdě trénovat. Žádný hotel na pláži, nýbrž sportovní kampus Club La Santa, který je skutečným rájem pro milovníky aktivní dovolené. Webové stránky slibují širokou škálu sportovních, cvičebních, wellness i společenských aktivit pod krásným sluncem. Pro mě a Jendu je tu ještě jeden zásadní atribut – ostrovní síť silnic, na kterých budeme prohánět své bicykly. A co ostatní? Barča, obě Lenky a Áťa si budou užívat luxusu klubu a nepřeberného množství kondičních aktivit.

Poprvé co létáme na výlety, využijeme letiště v rakouské metropoli. Je to sice trochu z ruky, ale rozdíl v ceně letenek je natolik zásadní, že by se nám do Vídně vyplatilo jet klidně i taxíkem. My jedeme auty. Jenda má naložené obě kola a já zbytek zavazadel. Jsme jak kočovníci. Pět kufrů hadrů a dva boxy s koly. Trochu se pýřím, když odbavujeme všechen ten „majetek“ na přepážce, ale zbytečně. A navíc co já se mám co stydět zrovna u Ryanairu? Společnosti, která by tě svlékla donaha za každé kilo navíc a „vozí“ tě v dobytčáku. Bude to krušných pět hodin. Usedám na pryčnu, do sluchátek si pouštím podcasty a budu doufat, že se rychle teleportuju na ostrov.

No vida, docela to uteklo. Pod námi se odráží slunce v blankytně modrém Atlantiku a bílé tečky na pevnině dostávají kontury domů. Přistáváme. Půjčený minivan na nás už čeká a zbývá jen do něj nacpat všechny kufry. Ovšem to je nadlidský úkol. Zavazadlový prostor je plný a na zemi zůstávají ještě tři další kufry. Holt se musí holky zmáčknout a kufry vzít mezi sebe. Moc komfortní to není, ale tu půl hodinku, co pojedeme na sever ostrova se to dá vydržet. Club La Santa stojí u stejnojmenné vesničky na břehu zátoky El Río. Jsme na místě, trochu unavení, ale o to víc natěšeni na dny budoucí. Teď hodíme něco málo do žaludku a jdeme na kutě.

Je tu první ostrovní ráno. Stačí otevřít oči a jsme rovnou v romantické idylce. Slunce se opírá do zátoky a voda jiskří jak paprsky na vánočním stromečku. Škoda, že mi ta pohoda končí. Jdeme běhat. Na lačno. Neznám nic horšího. Půl hodinka na oválu v nás dostatečně probouzí hlad, a posledních pár okruhů mám před očima míchaná vajíčka se slaninou. Je čas vidiny přeměnit na zážitek. Snídáme už všichni společně a ujasňujeme si program na dnešní den. Já s Jendou máme naordinovány tři hodiny na kole, Barča zkombinuje učení s pohybem a Lenky se protáhnou po areálu a zjistí všechny „atrakce“, o které nesmíme přijít.

Dnešní trasa bude jakési „očuchávání“ terénu. Pojedeme na jihozápad. A hned jakmile vystrčíme hlavu z kampusu, začínáme stoupat. Tak tady to nebude žádné Třeboňsko, letí mi okamžitě hlavou. Řadím malou placku a začínám tiše trpět. Za vesničkou Mancha Blanca najíždíme na Ruta de Los Volcanes (Sopečnou silnici), která se klikatí napříč NP Timanfaya. Jako bychom se ocitli na Marsu. Krajina posetá ztuhlou lávou, z níž vyčnívají vyhaslé sopečné kužely působí až strašidelně. Po patnácti kilometrech opouštíme národní park a necháváme nohy odpočinout v dlouhém sjezdu do Yaiza. Zpět do kampusu už to docela frčí. Alespoň mě. Visím za Jendou jako na gumě a využívám vzájemného výškového a váhového rozdílu. Jednoduše řečeno, jsem trochu vyčuranej. Okolo oběda si dáváme všichni společné kafe a opět se rozdělujeme. Nás čeká ještě hodina na kole. Tentokrát projedeme chráněnou krajinnou oblast La Geria. Ta mi bude určitě sympatičtější než černé vulkány z dopoledne. Jde o území, kde se pěstuje zdejší proslulé víno, a to specifickým způsobem. Réva je zasazená uprostřed kuželovité jímky vyhloubené do sopečného štěrku, která je obehnaná nízkou kamennou zídkou tvaru půlměsíce. Tím jsou rostliny dokonale chráněny před silným větrem, který je na ostrově na denním pořádku. Nevšední pohled na plochy a boky sopek poseté vinicemi začíná od Uga směrem na severozápad. Tu nevšednost vnímám jen jedním okem, Jenda nepřipouští, ani sekundu času na fotku. Tak se sem vrátíme později, v den volna.

Do Club La Santa přijíždíme akorát v čase, kdy se Agátka chystá na dětskou olympiádu. Skupinka prcků obklopuje sportovní instruktory a snaží se napodobit cviky, které se jim tihle kluci a holky snaží předcvičit. Po protažení je tu první disciplína-skok do dálky. Do písku „létají“ s větším, či menším nadšením děti a na řadu přichází i naše atletka. Rozběh plný odhodlání a …stronzo. Áťa se zastavuje těsně před hranou doskočiště. Jako kůň, který se zašprajcuje před taxisem. Rychle běžím asistovat, abych zabránil slzičkám. Znovu rozběh, tentokrát společný a dopad do písku. Sláva! Následuje pochvala a zvídavá otázka: Áťo, proč jsi neskočila sama? „Já jsem si nechtěla nabrat písek do bot.“ Hm, tady mě čeká spousta práce…

Druhá disciplína je běh na 400 m. Tak tady to napálíme. Tedy doufám. Slečna se drží, kmitá nohama. Ve druhé zatáčce začíná vadnout a je čas jí podpořit. Běžím vedle ní po trávníku a snažím se jí motivovat vidinou cílové brány. Vidím, že toho má dost a klidně to zabalí. „Támhle je cíl, podívej. Doběhni a dostaneš medaili.“ Trefa. Lákadlo blyštivého kovu na krku zabrala. První běžecký závod je za námi! Děda, teda já, je pyšný.

Po celém tom náročném dni mám ambici se hodit do postele a spát jak mimino. Ale chyba. Ne a ne usnout. Hlavou se mi honí problémy snad celého Světa. A také praktické věci. Mám na zítra všechno nabité? Hodinky, hrudní pás, kolo, watt metr, cyklo computer, telefon…to je blázinec. Usínám ve tři hodiny ráno.

Úterý. Dnes nemusím sportovat nalačno. O to lépe se mi vstává. Před námi je kolo a plavání, holkám se plní jejich kalendář aktivitami. Pěkně nám to tu klape! Na ostrově se jezdí i světová série Ironmanu a my si vybrali cyklistickou část jako svůj úkol. Máme před sebou 90 km s převýšením 1,2 km. Slušná porce, z níž mě trochu mrazí, ale kdo se bojí, sere v síni. Jedeme. Tentokrát na sever a dlouhým sjezdem do Caleta de Famara, které je považováno za nejkrásnější městečko ostrova, a to i díky atmosféře, která tu panuje. Pláž Famara je vyhledávaným místem surfařů a ti, kdo vydrží do západu slunce, budou odměněni podmanivým pohledem na rudý horizont s ostrovem Chinijo. Tahle romantika se nás netýká. V tempu projíždíme okolo pláže, stoupáme k Teguise a pomalu nabíráme směr Hária. Odtud už jen stoupáme k nejvyššímu bodu ostrova-Peñas del Chache. Nejprve musíme kousnout klidný úsek úbočím pod Montana de Faja a potom vyšplhat po široké asfaltce serpentýnami až na vrchol Peñasu. Celé to stoupání by mohlo být klidně někde v Alpách. Moc hezké. Od vojenských kopulovitých radarů, jež jsou na vrcholu kopce, je to zpět do Caleta de Famara téměř pořád z kopce. Byť moc nešlapeme, dohání nás u oceánu hlaďák. Takže supráč a bufet na parapetu. Posledních 10 km mě už trochu bolí, ale vidina horké sprchy je hnacím motor. Jenže jsem zapomněl na druhou fázi tréninku, 2 km plavání, a tím motor ztrácí výkon. Ale co, chceš být v kondici? Chceš. Tak zavři klapačku a makej. Vlastně ani nevím, jestli jsem se už zmiňoval v předešlých zápiscích, proč že to tak makáme. Pro letošní rok jsme si dali já i Jenda velký cíl. Jeník pojede na jaře dlouhého Ironmana v Hamburku a já polovičního u moře pod Boloní. Synek chce závod dojet a můj cíl je srazit loňský čas o 30 minut. Že jsem se už chlubil? Pardon…V Clubu ze sebe rychle smyju prach a pot, abych se na hodinku stal chůvou. Áťa má o programu jasno: Dědíku, jdeme hrát pingpong. Sice měla na mysli minigolf, ale to nevadí. Pak plavání, večeře a den je v trapu.

Není nic „lepšího“, než začít silvestrovský den deseti kilometry běhu a jak jinak, než nalačno. Já nechci! Nohy ze železa, zalepené oči a k tomu vidina dnešní cyklo nálože. V sedle chceme být alespoň čtyři hodiny. Ostrov je poměrně malý, takže najít třetí den po sobě novou trasu je obtížné, a tak budeme kombinovat již poznané terény a pomalu hltat kilometry. Ještě jsem se nezmínil o stavu ostrovních silnic. Ty jsou dokonale „přežehlené“, radost se po nich prohánět až na poslední úsek k hotelu. To je naopak kostitřas.A místní řidiči? Ti jsou ohleduplní a poctivě nás objíždí v uctivé vzdálenosti! Po cestě se nechávám Jendou dvakrát hecnout a trasu si natahuju, byť jsem měl vždy namířeno k hotelu. Nejhnusnější je úsek z Yaiza před Tinajo. Kurevsky dlouhé pozvolné stoupání, v nohách už 90 km a bolí to moc. A finální součet? 110 km a převýšení 1,35 km. Ještě že je zítra volný den. Dobrou hodinu se válím v posteli. Na rozdíl od Jendy, ten si dává (musí) další tréninkovou fázi s Barčou. I Lenky nezahálí. Cvíčo, jóga, tanec i bazén. Hezky se tu hýbeme. Za silvestrovskou večeří vyjíždíme do hospůdky v La Santa. A je to trefa. Skvělé jídlo, obsluha i atmosféra. Jenže žádné halali se nekoná, po jedna dvacáté hodině to balíme a místo oslav je v plánu postel a peřina. Dnes mám vlastně ještě jeden rekord. A moc jsem se u něj nezapotil, za to vyvztekal. Usínám něco po 3.15 hod. Už třetí den po sobě ne, a ne normálně usnout. Tak třeba to bude zítra lepší…

Silvestrovská noc je za námi a my s Jendou si po třech dnech orazíme od kola. Jen dopolední plavání a máme odmakáno. Hodina ve vodě se dá kousnout. A nastává sběr „rodinohodin“. Všichni vyrážíme naším autem na výlet po ostrově. Volíme okruh kombinovaný z míst našich cyklo šichet. Start je ovšem dost pomalý, hned v Soo, tedy 10 min od hotelu brzdíme na kafe v malé taverně u silnice. Na Google mají skvělé hodnocení, proto vstupujeme dovnitř s nadějí, že si konečně po těch dnech na Lanzarote dáme dobré presso. První, co mě zajímá je mašina na kafe. Vypadá super, to zavdává naději na úspěch. Do úst se mi hrnou sliny a současně objednáváme u milé obsluhy kávy. A je to tu, tralala. Smůla. Cappuccino posypané kakaem. Ať jdou s tou kreativitou do prdele. To chci fakt tolik? Trochu si mě sice udobřili tacos a braunis, ale černá tečka nezmizela. Jedeme za poznáním v tomhle pořadí: Caleta de Famara- Teguise-vinařská oblast La Geria a přes NP Timanfaya domů. Okruh tak akorát. Večerní mač v padelu ukončuje tenhle prima odpočinkový den.

V noci ze čtvrtka na pátek pršelo, je to předzvěst bouře, která se žene na ostrov. Nicméně zhoršení počasí má přijít až k večeru, teď po ránu je stále krásně. Jen silný vítr, posel onoho zhoršení počasí, nás bude provázet celým dnem. „My hoši, co spolu chodíme“ (Bajza-Bylo nás pět) máme další tréninkový den. Kolo a běh. Obojí prošpikované intervaly. Za ty dny máme cesty po ostrově už najeté tak, že bychom tu mohli provázet. Jedeme krátký okruh a na intervaly si necháváme nakloněnou rovinu od Caleta de Famara ke Teguise. Vítr fouká proti nám tak, že občas prakticky stojíme. Je to poprvé za ty dny, kdy musíme s tímhle „ostrovním cyklo prokletím“ soupeřit. Utěšujeme se, že tím pádem nás bude při zpáteční cestě tlačit vítr do zad. A co myslíte? Jeli jsme jak plachetnice na kosatku? Ne! Zase proti! Bušíme jak zasloužilý horníci. Hned po kole hurá na ovál a to fakt bolí… Odměnou za dnešní utrpení nám je skvělá večeře v La Santa.

Předpověď se nemýlila. Bohužel. Nad ostrovem „zaparkovalo“ mizerné počasí. Z okna pokoje pozoruji zátoku, kterou bičuje déšť a vichr naplňuje radostí jen kitaře, kteří prohání prkna po vodě sem a tam. Co podnikneme? Všechny prostory pro indoor sporty jsou vybukované. Kolo nepřichází v úvahu, to by byl čistý hazard a akorát bychom se vztekali. Jediným místem, kde nám déšť nebude vadit je voda. Jdeme hltat kilometry do bazénu. A když už jsme se tak rozpumprlíkovali, tak si půjdeme dát ještě alespoň desítku. Upřímně? Je to ale kravina. Chvilku běžíme proti větru (spíš stojíme), potom zase po. Cloumá to s námi na všechny strany a o technice běhu nemluvě. Bylo to na morál. I to je občas zapotřebí. Ubojováno. Venku se stmívá a nás čeká balení, zítra odpoledne odlétáme domů. Nikomu z nás se nechce, ještě bychom tu pár dní zůstali. Jenže každý příběh má svůj konec.

Nedělní dopoledne jsme si chtěli zpestřit ještě nějakým sportíkem, ale na recepci jsou neoblomní. Musíte oba pokoje vyklidit do 10.00 hodin. OK. Kufry skládáme do auta a místo pohybu si dáme výletík. Se smutkem opouštíme Club La Santa a do navigace cvakáme dva cíle. Mirador Salinas de Janubio a La Laguna Verde. Cestou přes městečka si uvědomujeme, jak příjemná architektura dominuje ostrovu. Nízké, bíle omítnuté domy, bez okázalých ozdob s tmavě zelenými či modrými okenicemi. Je to výraz respektu k historii a odkazu architekta César Manrique, který svými pravidly stavební regulace vtiskl tuto podobu ostrova. Mezitím se blížíme k jezeru. V průvodci místo velebí, jako perlu ostrova, sytě zelená voda prý omývá břehy jezera na úpatí vulkánu otevřeného na záliv. Skutečnost je trochu jiná a nedosahuje své pověsti ani po kotníky. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Tato profláknutá místa většinou končí stejně-zklamáním. Proto od solných polí Mirador Salinas de Janubio nečekáme nic zásadního. Tak co nám může zvednout náladu? No přeci jídlo. Opratě se ujímá Jenda a neomylně míří za skvělým obědem. Tak to by bylo. Teď přečkat cestu domů a můžeme se těšit na příští návštěvu ostrova. Stálo to za to.