Ultra trail Fiebergrunn

Termín okolo poloviny prázdnin máme už třetí rok spojený s vrcholem našeho běžeckého snažení, s horskými ultra traily v lůně rakouských Alp. Letos si dáme do těla na profi závodech UTMB v okolí městečka Fieberbrunn.

Do Tyrol míříme už ve středu v podvečer, dva dny před sobotním závodem, a to v maximální sestavě. Tedy běžci a fanoušci. My, kteří si budeme huntovat zdraví využijeme den navíc k aklimatizaci a možná i k očuchání si části tratě. Zbytek tlupy se bude máchat v bazénu a potloukat po okolí. A kdo je letos v běžecké nominaci? Na krátké trati (21 Km, převýšení 1.400 m) si odbude premiéru Barča a jako garde si sebou bere zkušené harcovníky Pavla a Marcela. My s Jendou si střihneme trať dlouhou 51 km, na které máme nasbírat úcty hodných 3.250 výškových metrů. Všichni vzali přípravu vážně a podle svých možností. Barča cupitala, co to jen šlo, Pavel se tréninkově vzbudil až tři týdny před závodem a Marcela pustilo zranění do tréninku jen o pár týdnů dřív. Trochu hrana, ale co není naběháno, dotlačí adrenalin a vůle. Páteční mini přípravy se účastním jen já s mlaďochy. Vyšlápneme si lehce přes 300 výškových metrů k jezeru Beschneiungsteich. Z části po závodní trase, přes horské pastviny a zbytek trasy po pohodlné šotolině. Hezky po „turisticku“ Je krásně. Slunce maká, co mu síly stačí, ale tahle idylky má vzít brzy za své. Od večera se má nad naši oblast natáhnout studená fronta a k tomu vytrvalý déšť. Ani se tomu teď, pod modrým nebem nechce věřit. Po celý den kontrolujeme všemožné meteo aplikace, ale zdá se, že zítřek bude opravdu deštivý. Nedá se nic dělat, musíme se na tuhle situaci připravit psychicky i fyzicky. Výrazně jednodušší bude to druhé. Na páteční registraci si už odnášíme běžecký batoh doplněný nad rámec povinného vybavení o nepromokavou bundu, náhradní triko a ponožky. Komisaři jsou nekompromisní a kontrolují vše do puntíku, a to včetně podepsaných obalů od výživy. Na každé tyčce, či gelu musíme mít svoje startovní číslo pro případ, že bychom chtěli „prasit“ a obaly odhodili mimo občerstvovačky. Splněno! V tašce si odnášíme startovní čísla a v hlavě myšlenku dokončit závod ve zdraví. Začíná pršet. Noc jsem spíše proklimbal, než prospal. Každou chvíli jsem kontroloval počasí a doufal v zázrak. Budík! Je lehce po páté ranní a zázrak se nestal. Pršelo v noci a prší i teď. Snídáme ovesnou kaši a oknem pozorujeme uplakané nebe. Nevypadá to na zlepšení, ale uvidíme na před startovní prezentaci. Vybíháme spolu s Jendou z hotelu a zvykáme tělo na chlad a déšť. „Milí závodníci, v sedm hodin vás čeká start, trať je beze změn, ale pozor, je plná vody a bláta. Dbejte tedy zvýšené opatrnosti.“ Instrukce jsou jasné, jdeme na to. Řadíme se do startovního koridoru na sytě růžový koberec někam do první třetiny. Atmosféra je úžasná! Srdce bije jako zvon a adrenalin lítá tělem jak ztracený turista Benátkami. Poslední povzbudivé plácnutí si s Jendou a je tu start! Jdeme na to. Letošní trať je o dvou okruzích a dvou kopcích.

První kilometry kličkujeme městečkem, abychom se vynořili pod kabinovou lanovkou Doischberg a od toho okamžiku začíná bahenní peklo. Prudké stoupání lesní rozbahněnou stezkou, kterou nám již „načali“ závodníci z longových tratí a dál po promočených lučních stezkách. Až po hranu lesa běžíme ve vláčku a ctíme tempo ostatních. Někde na sedmnáctém kilometru, u občerstvovačky Lärchfilzhochalm (1.363 m n.m.) se už balík nadělil a taktika běhu je plně v našich rukou. Respektive v Jendových. Před závodem jsme si dali za cíl pokusit se o bednu, tedy o stupně vítězů v mé kategorii, proto se posnažíme udržovat tempo, které by tenhle ambiciózní výsledek zaručilo. To bude synkova práce. Tahle situace je pro nás vlastě úplně typická. Oba jsme soutěživí a rádi posouváme své cíle výš, nebo dál. Stačí se jen ohlédnout zpět v čase. První závody na Stubai jsme chtěli „jen“ doběhnout, minulý rok už byl Kaprun v pěkném tempu s mým čtvrtým místem a letos bedna! Jak by řekla Lenka-blázni. Ale zpět na trať. Tady doslova přituhuje. Závod začíná bolet a počasí nám to vůbec neulehčuje. Je strašná kosa a už dávno na nás není nit suchá. Na občerstvovačce u jezera Wildsee podléhám klamu, že jsme už na prvním vrcholu. Chyba chlapče. Hned za chalupou se před námi otvírá pohled na ten opravdový vrchol Wildseeloder (2.119 m n.m.), ale je to ještě do prdele dálka. Klepu se zimou a poprvé se mi do mysli vkrádá trudomyslnost. Pryč s ní! Rychle vypnout hlavu, jinak je to konec.

Polykám další nakopávací gel (mimochodem pěkně hnusnej), bořím oči do terénu a jedu dál. „Ty vole, mě je kosa“ slyším za zády Jendovo nadávky, ale oba víme, že to je jen začátek závodu. Mezi tím, co přebíháme hřebínek vrcholu, dole ve Fieberbrunnu startuje druhá parta. Kdyby věděli, co je čeká…Sbíháme do údolí. Stále prší. První kamenitý úsek jsme seběhli a dalo by se říct, že je to za námi, ale není. Nohy se boří do nasáklých travnatých pastvin. Vlastně běžíme poslepu. Povrch vypadá na první pohled celistvě, ale ve skutečnosti je plný děr od kravských kopyt. Stačí málo a prošlápnu si koleno. Jenže jak známo, seběhy rozhodují závod. Není čas na opatrnost. Teď trochu machruju, stejně běžím jako připosranej v porovnání s klukama, kteří okolo mě běží, jako by v hlavě neměli mozek. Nechápu. Poslední třetina seběhu je už jen o blátě. Hluboké koryto plné červeného, mazlavého bláta odhalí každou naší technickou nepozornost. O tom by mohl Jenda vyprávět. Dvakrát sebou švihnul. Naštěstí bez újmy, ale znamení to není dobré. „Klouže mi to, mám na hovno boty“. Lakonické pojmenování situace nevěstí nic dobrého. Jestli mu nedrží boty, tak to nebude v dalších kilometrech žádná hitparáda. První dvacka je za námi. Sbíháme na asfalt, pod lanovkou Doischberg nabíráme energii od naší povzbuzující klaky a jdeme na další část tratě.

Před námi je ještě lehce přes třicet kilometrů, a dokonce přestává pršet. I teplota je přijatelná. Tempo zatím držíme, zvlášť teď po relativní rovince, která uvozuje další stoupák na vrchol Jufenhohe (1.890 m n.m.). Míjíme romantické přírodní koupaliště Lauchsee, u kterého je další občerstvovačka. Hltáme melouna se solí a naše oči úpěnlivě hledají něco jiného, než je ovoce, slané tyčky a buchta. Bože, já mám hlad! Sýr, salám, za to bych teď dal půl království. Nemám ani království, ani jídlo! S odporem do sebe soukám gel a tyčku. Moc nemluvíme, jsme už natolik sehraní, že nám stačí pohled a víme. Běžíme dál. Zatím co na první kopec jsme běželi relativně krátkou, ale strmou trasou, na ten druhý to bude mírnější a delší. První kilometry polykáme poměrně snadno. Široké a pevné lesní cesty nám povolují se trochu narovnat, nabrat rytmus a srovnat tep. Ozývá se falešná forma a já mám pocit, že zrovna teď musím závodit. Necháváme za zády pár kluků, ale idylka končí pod chatou Gruberalm. Jako když zlomíš klacek. Prásk! Je tu krize. „Jendo, zpomal.“ Dvě slova, která vše vystihují. Zatracený kopec k chatě nebere konce. Navíc dělám školáckou chybu a očima vyhlížím vrcholek. Depka! Sám sebe kopu do prdele. Pojď, pojď! Obrovská výhoda je, že jsme na to dva. Jenda tepe a já mu visím na patách. Nabíráme metry a já se opět dostávám do tempa. Zase prší. Kašleme na to. Pěšina se klikatí k sedlu Windroaf (1781 m n.m.) a za ním už bude líp. Snad …Přebíháme hřebínek a traverzem se blížíme k druhému vrcholu tratě.

Asi nejhezčí úsek závodu, ale vychutnat jsme si ho nestihli. Přebíháme Jufenhohe, terén se naklápí a na řadě je naše nejméně oblíbená zábava-seběh. Minulý rok jsem měl před závěrem závodu, který byl také v údolí, úplně tuhé nohy. S každým krokem jsem strašně trpěl. Proto jsem se letos zatejpoval a vypadá to skvěle. Stehna fungují. Jenže je mi to prd platné. Trať vypadá, jako by tu před námi proběhla nejméně stovka divokých prasat a rypáky hledala něco na zub. Peklo. Vracíme se na část tratě, po které jsme sbíhali první úsek, a tak víme, co nás čeká. První třetina bahno a kravská lejna, druhá trochu pevnější pěšiny a zase bahno. Hned nahoře si vybírá moje únava daň a dvakrát po sobě s sebou švihnu na zem. Odnesl to článek prstu pravé ruky, ale kdo by to řešil. Blíží se konec závodu. Makej. Na šotolinovém úseku, okolo čtyřicátého kilometru si krizi vybírá Jenda. Posílá mě o pár metrů dopředu a s útlumem bojuje sám. Konečně je tu pevná půda a již potřetí podbíháme Doischberg. Cíl je na dosah, ale zároveň daleko. Těch závěrečných šest kilometrů strašně, ale strašně bolí. Už vidíme kostel, slyšíme hlasatele i hudbu! Poslední zatáčka a je tu onen vysněný růžový koberec.

Chce se mi řvát, brečet, radovat se současně. Ruku v ruce s Jendou probíháme cílem! Tohle je prostě nejvíc! Ta půl minuta euforie dává zapomenout té dřině, která trvala 8 hodin a 28 minut. Díky! Díky Jendo, že jsi mě vytáhl na druhé místo v kategorii, díky rodinko za trpělivost a dnešní povzbuzování. A gratulace Barče, Pavlovi a Marcelovi! Jste borci. A za rok znovu do bloků!