Údolí Aurina.

Naše skialpové plány jsou jasné už rok dopředu. První letošní šlapání bude v okolí Cortina D’ampezzo. Ale plány nám kazí bídné sněhové podmínky.

WhatsAppová skupina je založená a s blížícím se termínem odjezdu nabírá na aktivitě. Kluci vtipkují, dobírají si (jako obvykle) Jirku za jeho klacky a mě za můj pokročilý věk. Volové.

To vše jen do okamžiku, než nám Honzány oznamuje, že v Cortině je stejně sněhu, jako na Václaváku. Nic, bída. Tudíž měníme plány a zamíříme do Jižního Tyrolska, a to z italské strany. Prověříme kopečky svírající údolí Aurina, nad obcí Predoi. My to máme z Tábora hratelných sedm hodin, ale Dan, který ještě po cestě nabírá kluky, si za volantem střihne ještě o čtyři hodinky víc. Už teď ho lituju. A nejen kvůli té dálce. Za zády bude mít silnou dvojku Jirka+Marcel a o těch je známo, že úzkostlivě dbají na pitný režim…

Za Bruneckem se noříme do údolí a pohled je to tristní. Okolní kopečky jsou sotva pocukrované. Co tu budeme dělat? A to si ještě vezeme běžky! Naštěstí se s přibývajícími výškovými metry situace lepší a náš malý penzionek je už obklopen bílou peřinou. Jsme tu samy. Jen my a šílená kosa. Paní domácí musela škrtnout pod kotlem asi před minutou. Do příjezdu kluků se choulíme pod dekou a doufáme, že se do té doby trochu vytopí společenská místnost, kam se večer chystáme přesunout.

Vstáváme do zamračeného rána. Dnes to nebude žádné Monte Carlo, za to následující dva dny budou za odměnu. Tak hurá na snídani. Co? To si dělá domácí legraci? Nebo jsem tu moc brzy? Na pultu se krčí ošatka s chlebem a dva talířky. Salám a sýr. Obojí nakrájené na tloušťku papírové bankovky. No nevim…tak si dám kávičku a ta mi zlepší náladu. Itálie, presíčko, kapučínko…bum. Na stole mi přistála konvice se špinavou vodou. Nééé! Trochu bábě budeme muset promluvit do duše, ale až večer, teď spěcháme na kopec. Půjdeme jen „za barák“, nízké mraky a budoucí sněžení nás stejně vysoko nepustí. Hned za silnicí se stopa láme do lesa a to tak, že ostře. Kličkujeme mezi stromy ve slušné strmině a 500 výškových metrů nabíráme co by dup. No, abych nepřeháněl, tak rychlé to nebylo, ale na první dobrou jsme se dobře zapotili. Trocha odpočinku se nám hodí a ideálním místem je lavička před opuštěnou chalupu, hned nad úrovní lesa, asi ve 2.000 metrech nad mořem.

Teď půjdeme na jihovýchod směrem na Merbjoch (2.850 m.n.m) a uvidíme, kam to půjde. S přibývajícími metry se viditelnost výrazně horší a my končíme na úrovni 2.500 metrů. Dál by to bylo už jen trápení. Nicméně plán 1.300 výškových metrů je splněn.

Oblékáme peří, splachovadlo z lavinového batohu je v pozoru, můžeme se spustit do údolí. Krusta, křoví, břízky je jen předehra v horní polovině sjezdu. Hlavní představení se odehrává v lese. Těch pět set „lesních“ výškových metrů, co jsme šlápli ráno nahoru, teď musíme sklouznout dolu. Už jste někdy jeli lesem dolů po turistické stezce? Ne? Tak to ani nezkoušejte…Přežili jsme to! Jen pár škrábanců na skluznici, ale z toho se nestřílí. Čas máme parádní, tak co kdybychom si někam zašli na pozdní oběd, nebo brzkou večeři? V hotelu u běžeckých tratí mají jen polévku a tak si za jídlem musíme zajet poctivou půl hodinku do St. Johann. Pizza, pivo, kafe! Je to trefa.

Takhle má vypadat ráno! Za okny azuro a snídaně už nabírá lepší parametry. Až na malou, úsměvnou příhodu. Včera jsme paní domácí požádali o vajíčka. Místo míchaných se na nás na stole tetelí jedno vajíčko natvrdo, tedy pro každého jedno, abych byl objektivní. Počasí nám dnes dovolí vyšplhat někam na skalku, ale raději se budeme držet severních svahů, kde je předpoklad dobrého sněhu.

Ani dnes nás nemine „lesní bojovka“. Nad lesem se před námi objevuje sedlo a dlouhý hřeben k vrcholku Rainhart Spitz (2.891 mn.m). Ambice dojít k vrcholovému kříži padá hned s prvním pohledem na holé skály. „Kluci, střihneme to k tomu sedlu a na sever od něj by mohl být prašan“. Honzány zavelel a karavana se dala do pohybu. No, za darmo to nebude, letí mi hlavou při pohledu na vyšlapaná zetka vysoko nad našimi hlavami. Byť je krásné počasí, my z něj máme suché z nosu. Jdeme ve stínu. Za to dole pod námi, na běžeckých tratích si pár běžkařů užívá čerstvě upravených tratí osvícených sluncem. Já mám jasno, hned jak sjedeme dolů, nazuju běžky a musím se sklouznout. Už mi škubou nohy. Zatím si ten šílenej nápad nechávám pro sebe, musím to na kluky vytáhnout nějak takticky, aby mě hned na první dobrou neposlali k šípku. A je tu sedlo a s ním chvilka na slunci.

Jenže místo krátkého oddychu pod nahřátou skálou se všichni zbláznili a přezbrojují na sjezd. „Co je volové? Kam ten fofr?“ Koukáme se jeden na druhého a nikdo neví, kdo a proč rozpoutal ten sprint. Já mlčím, hraje mi to do karet. Budeme tím pádem dřív dole a mohu vytáhnout „běžkařskou kartu“. Hořejšek frčí, dokonce i občas prášíme, potud fajn.

Ale ten závěr! Dnes není modřínový slalom, ale lesní průsek se sklonem skokanského můstku. Styl „padající list“ to jistí. Bože tady je krásně. Vyjíždíme u tras, zalitých sluncem a světe div se, na trati je ještě manšestr. Nadešel můj čas. „Kluci, nepůjdeme na běžky?“ Jedna se chytá hned, Marcel s Jirkou vzápětí. My čtyři nazouváme běžky a zbytek se přesouvá do nedaleké hospůdky. Prý na polévku … Nirvána! Sice těch deset kiláků dost bolí, po té celodenní dřině, ale stojí to za to. Jsme spokojení. My i kluci. Ti prý dali také tři kolečka, ale piv se šnapsem. Večer pojídáme dobroty, popíjíme víno a diskutujeme. Já jsem si tentokrát řekl, že když mám ty kulatiny, tak klukům vezmu z mého vinného sklepa ty největší laskominy. Takže to byl archívek, nad kterým srdce plesalo. A více co mi řekl Dan: Na mě je to takové kyselé…! Odpouštím mu, je totiž z Nového Jičína…

Dnes vyvrcholíme. Na kopci! Dáme na radu místního gajdíka, který nás ubezpečil, že i jižní strana je hratelná a vyslal nás na Schütttalkopf (2.773 m n.m.). Dnes nás nečeká les, ale kameny, mech a kleč. K chatě Tauernalm to je pohodlné šlapání. Sluníčko se nám opírá do zad a na kopci vládne pohodička. K úplné idylce schází jen to, aby byla otevřená hospůdka. Takovou kliku zase mít nemůžeme. Tak chvilku spočineme na terase s pohledem na protější kopec, kde jsme včera zanechali počmárané stráně. Tvl, ono je to docela vysoko. Nazouváme placky a hrneme se dál. Nad námi je Neugersdorfer Hütte, kterou podcházíme a otáčíme se na levou ruku, pod hřeben, směrem na IT-AT hranici. Tady už trochu přituhuje. Jak co do obtížnosti, tak i na počasí. Fouká dost silný vítr. Očima hledáme nějaký skalní výběžek, za kterým bychom se schovali a zformovali na poslední úsek k vrcholu. Tam už půjdeme bez lyží.

Závěrečný hřebínek se nezdá, ale trochu kouše. Jsme u kříže a před námi se na severu otvírají Zillertálské Alpy. Krásný pohled na horstvo, kterému však chybí to zásadní, sníh. Katastrofa.

Na rozdíl od včerejška má dnešní spěch k lyžím smysl. Vítr s námi mlátí a prsty u rukou chladnou. Jízda do údolí je překvapivě jednodušší, než jsme předpokládali a dole nás opět vítá připravená běžecká stopa. Scénář je stejný jako včera, jen Marcel emigroval do druhé skupiny. Později večer se obě skupiny shodují na tom, že v číslech jsme na tom stejně. My deset kiláků, oni deset piv. S nedělí přichází změna počasí a do údolí se valí čerství sníh. Není to ani na běžky a ani na chlupaté lyže. Není čeho litovat, zadováděli jsme si dost. Tak za tři týdny na Ruzyni. Maroko čeká.