Turecko-NP Kackar

Severovýchodní Turecko – Kaçkar Mountains prověří naše skialpové dovednosti ve výškách okolo tří tisíc metrů. Až tak vysoko si vyšlápneme za jiskřivým prašanem. Alespoň v to doufáme…

Odlétáme z Letiště Václava Havla Praha do Istanbul a odtud vnitrostátním letem do Trabzon. V naší WhatsApp skupině se navzájem informujeme, kdo co s sebou bere, jak se připravit na odlehlou část Turecka a jaké počasí nás čeká. Kromě toho se vzájemně bavíme úsměvnou historkou z Facebooku, kam nějací čeští skialpinisté dali příspěvek, kterak je zajala turecká policie, protože se nechtěně dostali do vojenského prostoru. A kde? Kousek od oblasti, kam míříme i my. Tak to může být ještě veselo.

Před odbavením na pražském letišti se mentálně připravujeme na patálie s našimi lavinovými batohy. Respektive s lahvičkami se stlačeným plynem. Máme vše předem nahlášeno, vytištěná prohlášení, a přesto nás zase trápí. Nakonec jsme úspěšně vpuštěni dál a můžeme vzlétnout do turecké metropole. Ale než se tak stane, dostihne nás podruhé onen příběh o českých skialpinistech.

Před odletem nás oslovuje slečna, letící stejným směrem jako my. „Kluci, kam letíte? Vidím, že máte laviňáky. Na skialpy?“ A když se jí od nás dostává kladné odpovědi, pokračuje: „No, já letím za přítelem, ten je zrovna teď v Kaçkaru taky na skialpech. Ale má tam problémy s policií.“ Příběh, který nám vypráví, je ten samý, kterým jsme se bavili před několika dny. Teď, z očí do očí a v plném rozsahu popsaných událostí, se už tak nesmějeme.

V Istanbulu přesedáme na menší letadlo a po dvou hodinách letu dosedáme na ranvej u břehu Černého moře. Vítejte v Trabzonu. Honza, náš guide, spěchá pro dodávku do půjčovny, zatímco my strážíme vaky s lyžemi a batohy před odletovou halou. Po půl hodině nám trochu dochází humor a začínáme spekulovat, co se Honzovi mohlo stát. Po necelé hodince se vše – už v teple dodávky – dozvídáme. Je období ramadánu, a tak se borec nejdřív musel věnovat víře, pak jídlu a teprve potom nám. Snad se i Honzovi omluvil za to krátké časové prodlení.

Cesta docela ubíhá, možná proto, že jsme si na pomoc vzali lahvičku bílého vína. Za devadesát minut vjíždíme do İkizdere a už z dálky vidíme velký poutač – Ridos Thermal Hotel & Spa. Jsme tady. Ještě správně odbočit. A sakra! Tady stojí obrněné vojenské auto! No ty vole. S obezřetností objíždíme kavalérii a stoupáme šest kilometrů do kopce až k našemu hotelu. Uf, máme to za sebou.

Teď vyházet věci do pokojů a rychle na jídlo. U večeře nás čeká bizarní podívaná. Jídelna čítající kapacitu tak dvě stě lidí je liduprázdná. Stoly prostřené, číšník u baru a nás šest. Vlastně se ještě v koutě krčí malá skupinka čtyř Turků. Co se děje? Nechápeme souvislosti, které nám dojdou až později. Teď je čas si naprat břicha k prasknutí. Na pokoji, už u pohárku „dezinfekce“, se od Dana, který se vrátil z rauch pauzy, dozvídáme, že ta skupinka Turků jsou také skialpinisté. Mají s sebou rovněž místního guida, jehož rady se nám v příštích dnech určitě hodí.

První snídaně potvrzuje moje drobné obavy. Máme sice velký výběr jídla, jenže ne takový, na jaký jsme zvyklí z Evropy. Polévka, kuřecí nugety s hranolky, lečo, záplava mléčných produktů a zeleniny. Na kafe zapomeň, máš tu čaj. Tak dobře, na talířek si nakládám chleba a sýr. To stačí. Tedy, to musí stačit. Do hrnečku si nalévám z konvičky čaj a jdu ke stolu posnídat. Mezitím se trousí zbytek party a je legrační pozorovat jejich reakce. A vida, první odvážlivec sahá po leču a zapíjí ho čajem. „Čaj je fakt dobrej, co, kluci? Ale sakra silnej, a to jsem si ten koncentrát zředil docela dost.“ V té chvíli mi dochází, co jsem za blbce. Já ho srkám v plné síle, žádné ředění. A proto mi tak buší srdce…

Za sněhem musíme trochu popojet. Jsme v osmi stech výškových metrech a hranice sněhu začíná někde nad dvěma tisíci. Podržíme se rad místního průvodce a pojedeme na jihovýchod, do míst „za tunel“, do oblasti téměř na okraji NP Kaçkar. V İkizdere u tanku, který tu už nestojí, ale název zůstal, zabočujeme na hlavní silnici. Ta se klikatí hlubokým údolím a na několika místech protíná staveniště, kde se čile pracuje na velkorysé čtyřproudé estakádě. Ta má v krátké budoucnosti spojit vnitrozemí s Černým mořem. Ukázkou, jak bude finální dílo vypadat, je právě náš cíl – tunel. Kilometr před ním najíždíme na dopravní bulvár a na dalších 14,3 kilometru se noříme do skalního masivu. Jak mávnutím kouzelného proutku se na konci tunelu ocitáme v náručí bílých plání ve výšce 2 100 m n. m. Tak to je dobré kouzlo. Auto parkujeme na okraji silnice, stejně tu projede jedno auto za hodinu a také nám nic jiného nezbývá. Bariéry sněhu, kam se podíváš, a okolní silnice jsou utopené pod sněhem. Jdeme na to. Ke kopci, kam máme namířeno, šlapeme po regulérní silnici, která je pokrytá asi dvěma metry sněhu. Dopravním značkám čouhá sotva vršek. Docela legrační pohled, zvlášť když podcházíme obrovskou světelnou informační ceduli. Je zhasnutá, můžeme jít dál.

Překračujeme potok a před námi je stoupání na kopec, jehož vrchol je ukrytý v mracích. Po prvních pěti stech výškových metrech se oblaka trhají a my máme možnost poprvé vidět všude okolo sebe majestátní vrcholy pohoří Kaçkar. Popíjíme čaj, utápíme se v superlativech o panoramatech až do chvíle, než nás dochází Jirka a zostra spouští: „Ty vole, já ztratil přilbu.“ Tak to není dobrá zpráva. Rozhlížíme se za hranu placky, kde stojíme, ale přilba v nedohlednu. No nic, pokusíme se ji najít při zpáteční cestě. Ta vede přes vrchol ve výšce 3 000 m n. m. a potom dlouhým sjezdem zpět k zasněžené silnici. U místa nástupu tvoříme pátrací skupinky. Honza stoupá do kopce k prvnímu místu, kde jsme měli přestávku, Jenda s Danem pátrají okolo potoka, já s Marcelem ve střední části kopce a Jirka nás naviguje zdviženou hůlkou ze silnice. Ba ne, tak se zapojil. Trochu.

Pátrací akce končí happy endem. Helmu nachází Honza a my se s úlevou vracíme do hotelu. Ale než se ponoříme do termální vody, je potřeba doplnit zásoby. V İkizdere se vrháme do supermarketu, kde svojí přítomností vzbuzujeme lehké pozdvižení. Šest exotů. Máme sladkosti, chleba, kakao na snídani, ale to zásadní – pivo – nám chybí. Jsme v muslimské zemi, tak se to dalo čekat. Jenže naše zkušenosti z výstupu na Ararat se nám teď hodí. Musí tu přece být nějaký specializovaný krámek na alkohol. A hele, tady je. Hned nad „supráčem“. Plníme tašku Tuborgem a máme hotovo. Náplň na dnešní večer je nabíledni – oslava prvních narozenin Jirkovy přilby.

V noci na dnešek pršelo, což by mohlo znamenat ve vyšších polohách prašan. A to je dobrá zpráva. Podklad je pevný a trochu peří nám určitě zpříjemní sjezdíky do údolí. Pomalu najíždíme na místní ranní stravu. Snídám polévku, ale ještě ji vyvažuji chlebem a kakaem. Dnes píchneme dodávku pro změnu před tunel a prozkoumáme kopce vpravo od něj. Přezouváme se blízko tubusu tunelu, hned naproti budovám, kde pravděpodobně sídlí údržba silnic. A z jednoho z mnoha oken na nás mávají dva rozesmátí kluci a srdečně zdraví. „Tak právě jsme přišli o kola u auta,“ zazní lakonická poznámka zpoza auta. Snad ne, musíme doufat. Pěšky dolů nejdu. Zato do kopce se těším.

První úsek šlapeme mlhou, ale po parádním sněhu, což potvrzuje naši ranní domněnku. Dolů to bude svezeníčko. Na prvním zastavení v kopci se z konce skupinky ozývá Jirka: „Dnes bude zase oslavička!“ Zase přilba? Vždyť jsme slavili včera? „Ne, Marcelovi upadla z vázání podpatěnka a já ji našel.“ Jirka je dobrák. Odevzdává upadlou součást vázání a tiše šlape dál.

Na hraně 2 500 metrů necháváme oblačnost pod sebou a v mžiku se ocitáme pod modrým nebem. Poprvé se nám naskýtá pohled na monumentální pohoří Kaçkar. Úžasné! Vysoké skalnaté štíty, bílé pláně, ticho a samota. Tohle v Evropě nezažiješ. Stoupáme dál, prašan „zpívá“ pod pásy lyží, slunce jede naplno a jediné, co slyším, je můj dech. Tohle jsou ty chvíle, které mě dostávají do skialpového ráje. Jenže všechno má svůj začátek i konec. Po pár stech výškových metrech si na nás opět pochutnávají mraky až k vrcholku, do výšky 3 040 m n. m. A stejné podmínky jsou i pro sjezd — opatrně, pak na plné koule a zase s obezřetností.

To už jsme skoro u auta. Poslední úsek je fakt drsný. Mokrý sníh a mlha, že vidíme maximálně na tři metry. Honza se dokonce musí orientovat podle navigace v hodinkách, aby nás bezpečně dostal dolů.

Byla to šichta, ale s dobrým koncem. Navíc máme u naší dodávky i všechna kola. Jen sundáme „skialpové brnění“, už nás honí mlsná a hlavně absťák po dobré kávě. „Kluci, sjedeme do městečka, dáme si kebab a kafe?“ Tomu se říká položit otevřenou otázku. Jasně, jedeme!

Podle Googlu by za řekou mohla být dobře hodnocená kavárna. Ano, je tady, ale úplně opuštěná. Dobře, najdeme jinou. Neskládáme zbraně a jdeme hlavní „obchodní tepnou“ směrem dál od „našeho“ supermarketu. Obchůdky všeho druhu lemují asi pět set metrů dlouhou ulici, ale po bufetu, natož kavárně, ani stopy. Míjíme skupinku Turků, kteří si na chodníku v malých kamínkách rozdělávají oheň. Uctivě a s úsměvem je zdravíme. V tom okamžiku se jeden ze skupinky aktivuje a volá na nás, jestli jsme z Čech. Sakra, jak to poznal? Pravděpodobně poznal českou vlaječku, kterou má Marcel na čepici. „Ano, jsme.“

Sdílíme jeho radost a z turečtiny a jeho gest dedukujeme, že on byl v Čechách před pěti lety. Borec má chuť si povídat a vyzvídá, jestli nám může pomoct. Co prý hledáme. „Kavárnu? Tak pojďte za mnou.“ Následujeme jeho kroky až k zašmudlané výloze, za kterou se skrývá ona kavárna. Jak bych ji jen popsal… Vzpomenete si na svá dětská léta? Jak jste si dělali bunkry? Venku z větví, doma z dek. Tak přesně tak to na mě dýchlo, když jsem otevřel dveře. Zašívárna. Jen pro chlapy. Salam alejkum, uctivě zdravíme, jen co strkáme nos do místnosti. V tu ránu nás očima sjíždí asi patnáct zachmuřených chlapů. Dobrý, nože nelétají, můžeme si sednout. Náš průvodce objednává pro své kámoše kafe, kasíruje od Marcela eura a vrací do dlaně jejich šušně. Kurz raději nekontrolujeme. Na stole nám přistává turek. Teda kafe — turek. Jak za starých časů u babičky. Bylo to prima, díky kluci. Je čas na nákup piva, chleba (místo kebabu) a návrat do hotelu. Cestou vzhůru podél říčky zasazené mezi strmými stráněmi, nás Jirka upozorňuje na malé keříky nad vodou. „Kluci to je čaj. Četl jsem, že je to tu vyhlášená oblast právě na pěstování čaje.“ Informace, která strhla tak trochu posměchu. Přeci jenom bychom od Jirky čekali přednášku o chmelu. Ale o čaji? Večer brouzdám po internetu a musím uznat, že měl náš Jirka pravdu. Oblast od Rize na jih je opravdu největším územím, kde se pěstuje čaj. Jirko promiň, měl jsi pravdu.

Třetí den začíná překvapením. Snídaňový pult zeje prázdnotou a jídlo nám mladý číšník nese na talíři. Sorry, sorry, omlouvá se a zase rychle mizí. Co to je? Že by hotelový management osekal služby pro svých šest hostů? Nebo se ožral kuchař? To asi ne, je ramadán. Mimochodem, už víme, proč jsme v hotelu sami. Je to právě kvůli islámskému posvátnému měsíci. Jakmile skončí svátkem Eid al-Fit, hotel se prý znovu zaplní až po střechu. Ale zpět k našemu jídlu. Jsme u stolu v šesti a dva z nás mají černého Petra. „Ještě dva talíře“ hlásíme drobný nedostatek u hocha ukrývajícího se za barem. Prý to bude hned…sorry, sorry. Za patnáct minut tančí se zbylými talíři k stolu. Ty vole, on se musel učit u Českých drah! Slušný zpoždění. Tahle malá epizoda nás nemohla vykolejit z dobré nálady. Dnes má být nejhezčí den z celého týdne. Bude šajnit od rána, do večera. Honza si pro dnešek vybral na vyvážení předchozích dní oblast za tunelem. Je fakt krásně. Auto praská optimismem. Sršíme vtípky a Tranďák uhání poslední úsek tunelem na druhou stranu masivu. Bum! Mlha jako prase. OK, to se rozplyne. A zase bum! Na kopci vidíme tři skialpinisty. Tak to je skandál. To bylo včera keců o opuštěných horách. Naše auto parkujeme hned vedle jejich Dacie, jinak to ostatně na čtyřproudce nejde a jdeme na to. Mlha, mlha, mlha. Otáčíme to. Dacia tým se pořád motá někde po kopci, na rozdíl od nás. Vrátíme se zpět a zkusíme oblast před tunelem. Snad se tam slunce udrželo na obloze. Oči přilepené na čelním skle přitahují světlo na konci tunelu. Maká? Jo, maká! Zázrak. Stačilo popojet za hřeben a jsme spokojeni. Jdeme nahoru. Stopy lyží kreslí zetka do sněhu brdek za brdkem. Když už si myslíš, že jsi nahoře, zase se před tebou objeví další kopec. Nevadí, není kam spěchat. Končíme zase někde nad třemi tisíci. Vrcholky kopců tu nemají jména, tak tomu našemu říkejme třeba Slunečná. Oddychujeme, dojídáme tyčinky a těšíme se na sjezd. Tušíme, že to dnes bude bájo. A je! Moc pěkné svezení až do chvilky, kdy se Dan hrozně zrakvil. Později jsme si pád prohlídli z kamery, kterou měl Honza na přilbě a z těch kotrmelců šel mráz po zádech. Dan se těžce zvedá ze sněhu a dává znamení, že je OK. Zaplať Pán Bůh. Dnes to byla dlouhá a vydatná směna. Máme v nohou 1.400 výškových metrů. A jak dopadl Dan? Tělo má trochu zmuchlané, ale nejhůř dopadl kotník. Natekl a je jasné, že si zítra nezalyžuje.

Ráno potvrzuje naši večerní prognózu. Dan bude hlídat hotel. Nicméně na snídani se opatrně belhá s námi. A pozor, dnes už jídlo v plné parádě! Snad pod vlivem, že to zítra může být zase o talířích, se vrhám na polévku a lečo. Pomalu se ze mě stává Turek…Dnešní program ovlivní předpoklad vývoje počasí. Dopoledne slunce, odpoledne difuze a nástup studené fronty, která s sebou má přinést vydatné sněžení. Neotálíme. Za dnešním dobrodružstvím si zajedeme do vedlejšího údolí. Tak trochu tuším, že to bude dobrodružnější. Minimálně cesta k cíli ano. Asfalt měníme za šotolinu a úzkými serpentýnami jedem vstříc zasněženým kopcům. Kam to jen půjde. Cesta se klikatí a stráně nad ní jsou s větší či menší hustotou posázeny domy. Z valné většiny opuštěnými. Střídají se tu polorozpadlé dřevěnice, zděné domy obklopené nekonečným nepořádkem až po pár luxusních haciend. Většinou zde žijí pastevci, kteří na zimu seženou svá stáda do chráněných údolí, kde přezimují. Na jaře se vrátí i se svými zvířaty zpátky do hor do salaší. I když pro nás, Evropany, jsou krávy na alpských stráních samozřejmostí, v Turecku je tento jev unikátní. Ve vyšších polohách se pasou samozřejmě i typické ovce. Jsem u cíle. Tady končí cesta, respektive prohrnutá cesta. Auto parkujeme vedle boudy, asi nějaká zastávka, a vyhlížíme náš cíl. „Půjdeme támhle za ten kopec“ ukazuje Honza hůlkou někam do hor. „Aha, už to vidím, myslíš ty dvě prdele?“ Tak název kopce máme, jdeme. Prvních 500 metrů je dost přísnejch, stoupání nám navíc komplikuje tvrdá podložka, po které se lyže nepříjemně smekají. To bere dost sil. Nasazujeme haršajzny. To jsou takové hliníkové ozubené podložky, jenž se umístí do vázání a při stoupání se hroty zakousnou do sněhu. No, teď už je to víc na jistotu. Okolo poledne jsme nahoře. Pro upřesnění-na pravé půlce…Dolů kreslíme oblouky do sněhu jak Hynais oponu Národního divadla. Podpis na rozloučenou s tímhle úžasným údolím. Náš brzký ranní start si vybírá svou daň návratem na hotel hodinu po poledni. Pro mě a Jendu černá můra. Co budeme do večeře dělat? Hecli jsme se a sjíždíme výtahem do přízemí, kde je malé fitness. Dva běhací pásy nefunkční, stejně tak i rotoped. Mě jebne. Vracíme se na pokoj a noříme obličeje do displejů našich mobilů. Už aby se kluci vrátili z termálního bazénku a mohli si načít jedno pivo na vytrávení. Večer se jako každý den přejíme. Jak říká jeden můj kamarád: Přežral jsem se i přes bolest.

Vybaví se vám scéna z filmu Tři veteráni, když celník (Lasica) žadoní po cizinci (Hrušínský) cigarety? „Cigarety máš?“ – „Mám.“ – „A jaký bys chtěl?“ – „S velbloudem.“ „Nekecal. S velbloudem“ Tak stejně reagujeme my při pohledu z okna ven: Nekecali. Opravdu nasněžilo. Ale jak! Okolí hotelu pokrylo dobrých 40 cm čerstvého sněhu. Tak to je masakr. Parta se dělí na dvě poloviny a rozhodčího. Tím je Dan. Noha bolí, takže bude pískat zápas dvojic co s dnešním dnem. Týmy jsou: Nadržení kontra Unavení. Nakonec je to remíza. Já s Jendou, v doprovodu Honzy zkusíme dopolední výšlap, kdežto Marcel s Jirkou se ponoří do vařící termální vody. Už náš odjezd z hotelového parkoviště ukazuje, že cesta nebude žádný med. Naštěstí se na hlavní cestě směřující k tunelu nalepujeme na silničáře s pluhem. Jedeme pomalu, ale jistě. Až do doby, než oranžový „sněhoborec“ zastavuje. Jako by říkal: Tak hošánci, dál už sami. Tak jo. Alláh s námi. Po pěti stech metrech končíme! V mírném stoupání se Tranďák kousnul, dál to nepojede. Přichází na řadu nasazení řetězů. V kopci, mokru, sněžení a stresu. Jsme na to tři. Jeden softwarový, druhý strojí a třetí ekonomická inženýr. A taky to tak vypadá…boj o život. V mezidobí, když už jsme zjistili, že se na řetězy musí najet, nás v protisměru míjí obrovský pluh. Řidič musí uhnout téměř do škarpy a tak otvírá okénko a něco na nás křičí. Asi nenabízel pomoc a nelitoval nás. Spíš to bylo něco peprnějšího. Hurá vítězství ducha nad hmotou. Řetězy jsou na kolech. Jedeme dál? Ne, pečeme na to. I kdybychom se vyšplhali k tunelu, tak v těch sněhových bariérách stejně nezaparkujeme. Když nevyšly lyže v horách, vsázíme na opačnou stranu, jedeme k Černému moři do přístavního města Rize. Po hodině a půl parkujeme v centru města a jdeme s jistotou za svým cílem: Kebab a kafe. Tady to už klapnout musí. V pidi bistru se nás ujímá podsaditý Turek, rozehřívá oheň a už tam šoupe maso na špejli. Tak to bude dobrota. Uvidíme večer, jestli bude nějaká dohra …. Tour de dobroty pokračuje do kavárny na skvělé kafe a zákusek. Mám takový absťák, že si dávám rovnou dvě. Venku prší. I přes to si procházíme malé centrum města, kde na nás za každým rohem vykukuje billboard s Erdoğanem. Kult osobnosti jako prase. Krátký výlet je za námi a teď zpět do našeho Mordoru. V İkizdere nemůžeme vynechat nákup piva. Prodavač nás už zná a jeho tvář zdobí široký úsměv. Děláme si legraci, že bude za tržby moc vyslat děti na univerzitu.

Od posledního dne před naším odjezdem jsme si slibovali jízdu po pás v prašanu. Přes noc nepřestalo sněžit, takže je dobře našlápnuto. Zkusíme repete ze včerejška. Někam před tunel. Asi to nebudou tři tisíce díky lavinovému nebezpečí, ale nějaký ten kopec bychom tam mohli najít. Plně vyzbrojeni sjíždíme do přízemí, jenže tam nám recepční úzkostlivě nedoporučuje vůbec vyjíždět do hotelu. Všechno je zasypané. Snad jen sněžnými skútry. Dobře, měníme plány a zkusíme vyjít do zalesněných kopců nad hotelem a někde vymyslet sjezd zpět. Ale nebude to prašanem. Z nebe se snášejí sedláci jak pětikoruna a my jsme po pár minutách mokří. Boj nevzdáváme. Prošlapáváme si stopu lesní cestou a na špici se vzorně točíme, jako profi cyklo peloton. Je to makačka. Někde na konci cesty jdou pásy dolů a nastal čas se probít houštím a lesem. Nejde to. Pokorně se vracíme zpět na výstupovou trasu a kloužeme k hotelu. Další hodiny sušíme oblečení, fénujeme batoh a pomalu balíme.

Zítra vstáváme v pět ráno a frčíme do Trabzonu na letiště. Je ráno, venku tma a sníh. Snad se bezpečně dostaneme na hlavní silnici, která by už měla být sjízdá o poznání lépe. Počítáme s malou obstrukcí s batohy, ale to co nás čeká hned u vchodu naše očekávání vysoce převyšuje. Vstupujeme do haly a ještě než se odbavíme, musíme přes detekční rám a zavazadlový skener. Všichni procházíme bez ztráty kytičky, jen smolař Jirka stojí za kontrolou a marně čeká na lavinový batoh. Nic, nikde není. Od obsluhy se nám dostává rad, ať zavoláme taxíka, s kterým jsme přijeli, jestli nezůstal ta. „Ty vole, tady mám v přepravce všechny věci z batohu, tak nemohl zůstat v autě“. Že by zloděj? Rozbíháme se po hale a očima hledáme Jirky batoh. Bez úspěchu. Tyhle naše manévry sleduje trojice policistů, sedících hned vedle kontroly. Nohy natažené, znuděné obličeje. „Máte tu kamery? Koukněte se na ně. Někdo nám ukrad batoh.“ Myslíš, že je to vzrušilo? Ne, jen čumí. Vztek s námi cloumá sem a tam. A nezůstal ten batoh uvnitř? Dan nemešká a s rozběhem se vrhá do útrob skeneru. Než se obsluha vzpamatuje ze šoku, už leze ven a v ruce drží batoh. „Vy debilové, byl tam zaseknutý za sponu. Na co na té obrazovce čumíš?“ Konec příběhu? Ne tak úplně. V mezidobí našeho letu propukl naplno konflikt mezi USA a Iránem, což vyvolalo řetězovou reakci na letištích blízkých konfliktu, která teď ruší jeden let za druhým. My se prosmýkli a ve zdraví dosedli na Ruzyni. Vracíme se každý do jiného koutu republiky a odvážíme si plno zážitků. Bylo to skvělý, díky kluci.