Pražský maraton

I když se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, my jsme to udělali... Po roce se opět vracíme na jeden z nejprestižnějších závodů v Evropě – Pražský maraton.

Moc dobře si vzpomínám na to strašné utrpení, které jsem při závodě vloni zažíval. A také slyším svá slova: „Už nikdy to nechci běžet!“ Rok s rokem se sešel a my opět odesíláme přihlášku k závodu. Bože, jak krátká je paměť…

Naší „recidivu“ trochu omlouvá to, že maraton se stal součástí přípravy na vrchol naší sezóny. Ironman se s nikým nemaže a bez poctivého a často bolavého tréninku to prostě nejde. Oba makáme a týden před závodem máme naběháno každý asi 500 kilometrů. Solidní základ pro dobrý výsledek. A jaký má být? Jeníkovy ambice jsou vysoké, cílí na čas 2:50. Já se spokojím se vším pod 3:15. Synek jde do závodu v plné síle, zatímco já, jako obvykle, s drobnými bolístkami. Už měsíc běhám přes bolest kyčle a stehna. Je to dost urputné. V noci kňučím bolestí a žádný z mých vyzkoušených i nových fyzioterapeutů si s tím neví rady. Rodině říkám půl pravdy, abych neposlouchal nadávky, že jsem starý blbec. Zatínám zuby a plním tréninkový plán. Až týden před závodem to balím. Teď mám šest dní na to si odpočinout, dostat bolest pod kontrolu a nastavit hlavu. To je při maratonu jeden z hlavních faktorů. Usínám zbylé dny do startu s mantrou: „Nic tě nebolí. A jestli ano, pusť to z hlavy.“

Sobota odpoledne. Čtrnáct hodin do závodu. V doprovodu Barči a Lenky si na Výstavišti vyzvedáváme čísla, povečeříme těstoviny a míříme na hotel. Teď všechno připravit na ráno, pečlivě, na nic nezapomenout. Není čas na chyby. Tělem mi projíždí mravenčení, což je dobrý signál, že jsem správně nastavený. Jenže vzápětí mě sráží bolest nohy. To je strašný zápas! V osm hodin už ležím v posteli. Tedy obrazně. Místo do „peří“ uléhám na zem a pod zadek, na bolavá místa, si dávám tenisák. Trigger pointy makají. Bolí to jako prase. Po hodině válení se po zemi si konečně lehám vedle Lenky. Mlčím. Mám toho plnou hlavu. Noha je v ohni. Tahle tortura byla hop, nebo trop. Uvidíme ráno.

Jemná melodie budíku mě patnáct minut před šestou ranní vyhání z postele. Co noha? Ty vole, dobrý. Jemný optimismus mě doprovází na snídani, neopouští mě při rozcvičce a drží se i ve startovním koridoru. Je to dobré, můžu jít naplno.

Ale co vodič? Kde vězí? Marně vyhlížím kluka, který má udávat tempo tak, aby se běžci dostali do cíle za 3:15. Pro svůj plán závodu toho borce potřebuju. Rád bych se ho držel prvních deset kilometrů a pak podle sil nasadil ostřejší tempo. Běžci se posouvají směrem ke startu, dav houstne tak, že by nepropadla ani sirka. Tak to je marný. Do startu zbývá pět minut a já musím rychle měnit strategii závodu. Možná se to zdá jako legrace. Co si to ten blbec chce plánovat? Ale opak je pravdou. U maratonu je taktika běhu základ. Tempo, rozvržení sil, jídlo, pití – to všechno rozhoduje o tom, jestli doběhnete do cíle. Dobře, nemám vodiče, tak pojedu na hodinky. Nastavuji si tempo 4:30 min/km a napálím to hned od začátku. Buď vydržím, nebo chcípnu.

Trať lemují davy lidí a hlasivky nešetří. Skvělá atmosféra! My s Jendou máme ještě jeden benefit navíc, partu šesti kamarádů, kteří přebíhají z místa na místo a povzbuzují, co to jen jde. A hlavně obě holky, které nám dodávají sílu svými hlasy, ale zároveň plní funkci „zásobovačů“. Pití, kofein, gely. Všem velké díky. Ani nevíte, jak moc nám to pomáhá.

Trať jsem si rozdělil na úseky. Nesleduju kilometry, to mě mentálně ničí. Vím, že nejhorší budou dva, a musím s tím pracovat. Smyčka na Smíchov a závěrečný úsek přes Libeňský most a rovinka po Karlínu k cíli. Kilometry ubíhají, stále držím tempo 4:30 min/km, ale vím, že všechno se rozhodne okolo 35. kilometru. Tam se láme chleba. Kromě únavy se nám dnes do cesty postavila ještě jedna překážka a tou je počasí. Je dopoledne a už teď teplota šplhá ke dvaceti stupňům. Ulice jsou rozpálené jako kamna. Z „vyhnanství“ Smíchova se vracíme zpět do centra Prahy. Na jednu stranu si výskám radostí, že mě davy diváků nabijí energií, jenže zároveň vím o blížícím se 35. kilometru. Snažím se udržet čistou hlavu. Únava je jen pocit! A je to tu. Tempo jde dolů a hlava brzdí nohy. Holešovice! To přetrpíš, pak jen Libeňák a jsi skoro doma. Mentálním koučinkem posouvám tělo tam, kam se mu vůbec nechce. Sbíhám z mostu a přede mnou je závěrečná a nejbolestivější část trati – Karlín.

Únava a horko se podepisují na spoustě závodníků. Kolabují, padají na zem a záchranáři mají plné ruce práce. Není to pěkný ani povzbudivý pohled. Očima kontroluju hodinky. Zatím to vypadá, že bych si mohl zaběhnout osobní rekord. To mi dodává sílu, ale zároveň i zavazuje. To není dobrý! Co když teď zdechnu? Celá příprava padne vniveč! Já chci ten osobák zaběhnout!

Rychle restartuju hlavu. Soustředím se jen na dílčí úseky. Jeden po druhém mě dovedou do cíle. Tam na horizontu je obrovský houf diváků. Křičí a povzbuzují. Pojď, to tě nakopne. Fakt nemůžu, nejradši bych zul boty a vysral se na to. Strašně to bolí. Přes tu všechnu bolest nezpomaluju. Teď už vím, že čas bude pod 3:15. Poslední část je tu – Husákovo ticho a po něm kostky k hotelu Fairmont. Mírné stoupání, které teď vnímám, jako bych šplhal na Petřín. „Pojď, Petře, pojď!“ Naše povzbuzující klaka kamarádů. Díky za to. Po zádech mi běží mráz, jsem dojatý. Pařížská a na jejím konci cíl. Špalíry diváků podél trati povzbuzují každého z nás a já si připadám jako ta největší atletická hvězda. Mačkám ze sebe poslední zbytky sil a cílem probíhám v čase 3:13:53. Osobák. Zase se mi chce brečet. Srabe! Raduj se! S medailí na krku klopýtám za ostatními. Hele, támhle jsou. Objímám Jendu i obě holky. Emoce námi cloumají a já se snažím si tohle všechno vrýt do paměti. „Jendo, co čas?“ Ještě, než mi odpoví, vidím v jeho očích plamínky radosti. 2:48:42. Tak to je bomba! Neuvěřitelný. Tím se definitivně usadil na běžeckém vrcholu rodiny Havránkových. Jen lituju jeho děti. Jestli budou chtít překonat svého otce tak, jako Jenda překonal mě (můj čas z mládí 3:00 hod), tak se sakra zapotí…

Snový výkon ho katapultoval na celkové 197. místo. Moje maličkost se krčí asi šest set míst nad ním, ale mezi geronty to cinklo – druhé místo. Při zvážení celkového počtu deseti tisíc závodníků to není zlé. A příští rok? Ne! Opravdu už ne. Jenže to jsem říkal i vloni…