Praxmar

Před prvním letošním skialpem řešíme klasiku: Kam za sněhem. Je to rok od roku horší a žádné zlepšení nás, myslím, nečeká.

Svět se mele. Klimatická změna, environmentální politika od zdi, ke zdi a dokonce válka na dohled od hranic EU. Kdybych si tohle všechno bral k srdci, jedl bych sedativa po hrstech. Hážu to za hlavu. Teď řešme hory.

Honzány přichází se dvěma variantami: Davos s určitou mírou sněhové jistoty, nebo risknout údolí Sellraintal. Na rovinu hlásím do společné konverzace, že do Davosu na tři dny nejedu. Pardon, kluci. Marcel sdílí moji cestovní lenost a Jirkovi je to jedno — přidá se k většině. No jo, ale ke které?

Parta se nám doslova rozpadá pod rukama. Jenda hlásil absenci a Kuny s Danem to zabalili sotva tři dny před odjezdem. Takže autoritářsky rozhoduji pro časově méně náročnější variantu — údolí Sellraintal, na jehož konci leží v 1 700 m n. m. Praxmar.

Jako obvykle vyrážíme ve čtvrtek po obědě. Místo spolujezdce zaujímá Marcel a dlouhá cesta za sněhem je lemovaná politikou, fotbalem a rodinnými drby. Měli jsme to jen tak tak… Večer už ve čtyřech, u vína, hodnotíme sněhovou situaci (bída!) a plánujeme zítřek. Mělo by to být někam pod Schöntalspitze 3 002 m n. m..

Ranní svítání odhaluje skutečný rozsah sněhové mizérie. Snad nám ty pochody „kamenolomy“ trochu vylepší náladu. Apky hlásí jasno a slunce. Přejíždíme kousek dál, proti proudu říčky Melach, na parkáč v Lüsens. Odtud už vyrážíme po pásech. Obavy se naplňují. Je to fakt bída. Málo sněhu, samý kámen a větve. Ve vyšších polohách, už nad lesem, se situace lepší a s výškovými metry je sněhu dokonce dost. Jen ta kvalita… přemrzlý sníh a totální krusta.

Pomalu se prokousáváme výš a výš, až pod hřeben, kam jsme se původně chystali vystoupit. Tak na to pečeme. Posledních sto výškových metrů je úplně bez sněhu. Nevadí. Svých 1 100 výškových metrů máme splněno.

Teď je to na Honzánym. Musí někde vykouzlit aspoň pár set metrů prašanu. A vida — nakonec jo. Lajna jako blázen. Pěkně! Sotva našeho gajdíka pochválíme, jsme zpátky na krustě. Tady už víme, že se nic vymyslet nedá. Jen opatrně, jeden za druhým, krájet bílou pláň a modlit se, aby lyže i kolena vydržely. Nejhorší úsek nás ale teprve čeká. Zlatá krusta. Teď se musíme sešoupat pěšinou. Hezky bokem, padající list. Jedu poslední, takže mám kluky pořád na očích. Marcel je už z nejhoršího venku a Jirka… jak by smet. Ale ne! Na posledních deseti metrech ztrácí koncentraci a padá jako podťatý na bok. Prakticky z nulové rychlosti. A jak víme, tyhle pády jsou nejhorší.

Netváří se vůbec vesele. „Co je? Koleno?“ Jirka jen vrtí hlavou: „Ne… rameno.“

Kluk truhlářskej je tvrďák, ale tentokrát je z jeho tváře cítit poctivá bolest. No nic, dolů už to nějak dá a třeba to na penzionu vyléčí pivo. Domluveno. Kluci se jdou po příjezdu hned „léčit“, zatímco já vyrážím na běžky. Trénink je trénink. Pod chalupou je upravený běžecký okruh. Na tu bídu je to až překvapivě dobré.

Jirka toho do rána moc nenaspal. Ruku má připaženou k tělu a nevypadá to moc dobře. Jeho první věta u snídaně to jen potvrzuje: Nejdu, bolí to jako prase. Nakonec se přeci jen kousne a půjde tak vysoko, jak ho bolest pustí. Cíl je kříž na vrcholku Sömen 2.798 m n.m. tam se Křidýlko, jak jsme Jirku překřtili, určitě nevyškrábe. Ale k chalupě Juifenalm, kam vede široká sáňkařská dráha to určitě dá. A stalo se. Jirka si to odšlapal, trochu se vyprděl a vrací se zpět na chalupu. K vrcholku jdeme ve třech. Ještě pár set výškových metrů se trápíme ve stínu skalní hrany a až za ní se ocitáme v Ráji. Osluněná pláň, nádherné pohledy na okolní skaliska, lidu prázdno. Tak tohle stálo za tu námahu.

K vrcholovému kříži to máme ještě hodinku a tu si vychutnáme. To si nechám líbit! Hodinu a půl po poledni, v nohách 1.300 výškových metrů a jsme na dosah vrcholku. Tentokrát nic složitého, za to cenného. Tenhle kopec je díky své expozici na skialpech schůdný jen pár krát za sezónu. Trochu paradox. V takové sněhové bídě …Rozhledy po okolí jsou v téhle viditelnosti za odměnu.

Polovina zábavy je za námi. Teď hurá dolů. Osluněná část kopce by nás mohla odměnit a co bude dál neřešíme. A jo, svezli jsme se. Jenže fakt jen krátce. Zbytek je totální průser. Dnes si to vyžereme až do dna! Krustu jsme čekali, ale že bude takhle silná, nás překvapuje. Doslova plech. A že je to málo? Dobře, přidáváme kleč. Honzány nám klestí cestu a my s Marcelem děláme, co nám naše lyžařské dovednosti umožňují (moc toho není). A co takhle přidat hustý les? Lyže na batoh a dál po svých. Nálada není zrovna v topu, to je třeba si přiznat, ale bojujeme. Větve, potoky, mokřady, to vše ještě za podpory slunečních paprsků. Opouštíme les, noříme se do stínu, odpoledne pomalu zatahuje oponu a my to máme dolů ještě sakra daleko. Znovu nasazujeme lyže. Potoky už brodíme, kdo by to řešil…Už jen pár set metrů. Lyže letí znovu na batohy, ale to už vidíme na silnici, kde nás už vyhlíží Jirka Křidýlko.

Byl to sakra těžkej den, jenže o tom občas tohle „lyžování“ je. Večer pomáháme Jirkovi s léčbou ramene. Taky jízda.

Program na neděli si dělá každý po svém. Honzány a Křidýlko vyskočí někam nad chalupu, já s Marcelem provětráme běžky. Končíme společný víkend natřískaný emocemi a zážitky. Alespoň mám o čem psát…díky kluci.