Norsko-Lyngen

Komu by se nelíbilo Norsko? Země s nespoutanou přírodou, horami i mořem. Místo, nad kterým zaplesá srdce každého cestovatele. A my máme sever Evropy jako náhradní destinaci?

Trochu složitý začátek, vím, ale ono je to celé zamotané. Po minulé eskapádě, kdy měníme na poslední chvíli Cortinu D’ampezz za opuštěný kout Zillertárských Alp je tu naše výprava do Maroka. V plánu je týdenní skialpování po kopcích Vysokého Atlasu. Dobrodružství, na které se všichni těšíme, bere k naší smůle za své. Není sníh. Dva týdny před odletem řešíme dilema. Jet do Maroka a riskovat, že budeme mít kliku a něco dopadne? Nebo nechat lyže doma a projet si zemi jen tak autem? Ani jedno, ani druhé. Poletíme do Norska, za polární kruh, kde už sníh snad být musí! Gula, který má vše na hrbu, umě vykšeftoval letenky a cesta na sever je volná.

Odlétáme v neděli brzo ráno z Ruzyně, což znamená vstávat tři hodiny po půlnoci. A to se nám moc nechce. Řešením je přespat v Praze a ušetřit si tak pár hodin spánku. Domluveno. Spíme v Jenči, deset minut od letiště. Noc máme sice delší, ale i tak je vstávání trochu obtížné. Marcel a Kuny slavili narozeniny. Jediná moje hlava je čistá jako křišťál. Ale není to tak, že bych si chtěl hrát na abstinenta, jen už druhý den jím hrst prášků a vitamínů, abych zahnal nachlazení.

Odlétáme už v plné sestavě i s Gulou. Nejprve do Frankfurtu a navazujícím letem do Tromsø. Po osmi hodinách dosedáme na ranvej. Jen vystoupíme z letadla, zapípá Gulovi zpráva na telefonu: Kupte mi pět lahví jagermaistra a dva kartony cigár. Instrukce od jednoho ze dvou majitelů aut, které si budeme přes carsharing půjčovat. Dost neobvyklé, říkáme si, ale máme pro to pochopení … Brzy nám dochází souvislosti. Borec je trochu pankáč! Na letiště vysílá sestru s Fordem, který sotva drží pohromadě a máme takové podezření, že s ním ještě včera tahal dřevo z lesa. To, že netopí, je jen maličkost. Tedy pro kluky, kteří do něj usedají. My si pěkně hovíme ve „voňavce“ s vyhřívanými sedadly. Pardon. Cestu do Lyngenu si zkracujeme trajektem. Sotva sjedeme z lodě, zapichujeme oči do okolních kopců. Což o to, nahoře je sněhu dost, ale tady dole, u moře je to bída. „To jsem zvědavej, jestli vůbec vytáhneme běžky z vaku“, přehazuji trochu deprese na vedle sedícího Jendu. Uvidíme. Domeček, kde bydlíme, je velkoryse rozlehlý, na dohled od fjordu a v centru městečka. Ideální volba. Každý se rozbíháme do svých cimer vybalit cajky a oblečení. Stačí jen okamžik a prostorem se nesou hlášky, jak pingpongový míček nad stolem: Ty vole, já nemám skříň? My jo, ale zamčenou. Tak to si gratulujte, my máme místo ní bojler…Já s Jendou skříň máme, ale než ji otevřeme, musí jeden z nás z pokoje ven, jinak se tam nevejdeme. To se poddá…

První den nebude z těch nejhezčích, tedy co se počasí týká. Mraky jsou nízko a drobně sněží. Na žádný vrcholek to dnes nevypadá, půjdeme jen „za barák“. Autem přejíždíme pod běžecké tratě za městem a odtud už vzhůru na kopec. Při pohledu na vymlácené běžecké stopy je mi teskno. Ono se to zlepší, neboj, dodávám si optimismu a naskakuji do lyží. Trasa kličkuje zleva, doprava mezi břízkami, které nás trochu chrání před větrem a sněžením, abychom se po hodině vynořili na pláni. Sníh už se zlepšil, jen ten podklad je divnej. Co to je? Nohy mi ustřelují do všech stran, sotva se opřu do lyží. Zvedám oči a vidím, že v tom nejsem sám. Jsme jak balet Národního divadla na výletě. Pod slabou vrstvou sněhu je souvislý led. Připomíná to zamrzlý rybník! Důsledek nedávné oblevy. Poprvé musíme sáhnout po haršajznách (speciální ozubené nástavce pod patu lyže), abychom byli vůbec schopni pohybu. Jde to sice hůř, ztěžka, ale s jistou jsme se doškrábali ke kouzelnému srubu. Působí tu jako zjevení. Otvíráme dveře a nepřestáváme se divit. Je parádně vybavený na přespání. Vedle postelí v patře jsou tu lavice, stůl a velká kamna. Jen škrtnout sirkami …Jdeme dál. Pod námi se poprvé trhají mračna a otvírají tak pohled na lyngenský fjord. Tohle je na norském skialpu to nejvíc sexy! Z vrcholku to chvilku jede, ale celkově je to bída. Navíc na sobě cítím, že to není ono. Při cestě nahoru mě pálily plíce a teď sotva zatočím. To není dobrý! Po večeři jdu hned do postele. Ráno uvidím, jak mi bude.

Úterý nebude můj den. Je mi blbě. Zůstanu reději v domečku a zkusím nabrat sílu na další dny. Vlastně mám i trochu kliku. Dnes je opravdu škaredě, takže mi to nemusí být líto. Hned co kluci nasedli na trajekt mířící na druhou stranu fjordu, odcházím na nákup. Budu „bydlenka.“ Uvařím na odpoledne polévku a připravím večeři. Mezi tím, co já škrábu brambory, parta zažívá peklo. Vidět prý bylo sotva na metr a Gula trasoval sjezd do údolí podle navigace v hodinkách, jaká vládla čina. Ale zažili i jednu veselou chvilku. O tu se zasloužil Jirka. Koupil si nové brýle, jenže ty „nefungovaly.“ Furt se mlžily. A tak si náš milý kamarád vzpomněl na plavce, kteří si před závodem na brýle zevnitř plivnou, aby zamezili jejich mlžení. Jenže zapomněl, že v bazénu nemrzne! Jeho sliny se v tu ránu staly malou ledovou krou na sklech jeho brýlí a vytvořily neprostupnou vrstvu. Ale pravda je, že se už nemlžily. Kluci přijeli promrzlí na kost, zhltli polévku a vyprávěli a vyprávěli…

Taktika mi vyšla. Dnes se cítím o mnoho lépe. Možná je to i tím, že tuším, co nás čeká. Bude krásný den s ideálními podmínkami. Kopce pokryl čerstvý prašan a slunce nesleze z oblohy. Odjezd je jako obvykle v devět hodin, jenže dnes si pro nás kluci z druhého auta připravili krátké rozptýlení. Jen co naskákali do Fordíka a nastartovali, byli v cukuletu zase venku. Z motoru šel hustý, bílý dým, jako když pod haupnou pálí bramborovou nať. No pěkně! Opatrně zvedáme kapotu motoru. Ten je pokrytý „hnojem“, ale nic nehoří. Druhá zkouška nastartování je už bez evakuace. Sláva, můžeme vyrazit. Jedeme na sever, sotva dvacet kilometrů, kde silnice u malé osady končí. Kdo by řekl, že tu bude malé parkoviště praskat ve švech. Inu, nejsme ve skialpovém Ráji sami. Jednu výhodu to má, stopu čerstvým prašanem máme prošlápnutou. Za potokem se klikatí prudce vzhůru a čtyři sta výškových metrů nám nedá oddychnout. Otočka střídá otočku a my pomalu doháníme naše „předjezdce.“ Mezi tím se slunce na pevno usadilo na modré obloze a osvěcuje úžasnou ledovcovou planinu. Nevíme kam dřív s očima. Tahle krása se jen těžko popisuje. Vysoké, sněhem pokryté skály, hra slunce a stínů, jiskřivý sníh a ticho…Sakra, to je romantika. Tu rychle rozptyluje pohled na Tafeltinden, ostrý vrchol, na který se dnes chceme vyšplhat. No potěš prdel. Tam fakt jdeme? Odtud to vypadá hrozně, ale bez obav, my budeme šlapat ze severu, kde je přístup o poznání jednodušší. Závěrečných pět set výškových metrů do žlabu jsou dost zábavné. Sklon, nestabilní stopa, trocha únavy dělá své. Ale ta odměna! Je to stále opakující se pocit. V obtížných chvílích, kdy si vystoupíme z komfortní zóny si nadáváme, co že jsme to za pitomce, abychom se následně nechali zavalit emocemi z toho, co nás obklopuje. Nádhera a krása. Navíc jsme v očekávání báječného sjezdu. Pod sjezdem ze špice uhýbáme, na rozdíl od všech ostatních skialpinistů, doprava. Gula čichá prašan. Znovu natahujeme pásy až k sedýlku, kde má začít Eldorádo. A fakt začalo. Poctivé dva kilometry s převýšením osm set metrů prášíme. To je mega! Všichni jsme nadšeni, velebíme Gulu a odpouštíme mu předlouhý návrat údolím, břízkami, přes potok a ledy k autům. Na tohle asi nikdy nezapomenu. A jestli se nám večer ještě podaří vidět polární záři, bude to splněný sen.

Sen se nesplnil, zhatila nám ho zatažená obloha. Naštěstí pro nás se nad ránem mraky z části natrhaly a my máme opět téměř ideální počasí. Za dnešní cíl jsme si dali Fastdalstinden, kopeček severně od Lyngenu. Tady dole u moře je zledovatělý sníh pokrytý slabou vrstvou čerstvého sněhu, stačí ale popojet dvě stě výškových metrů nad městečko a jsme zase po kolena v prašanu. K zamrzlému jezeru Rottenvikvatnet je to slabá hodinka. Cíl je ho teď přejít a zabořit se na druhé straně do svahu, který nás zavede až na vrcholek. Pláně nad námi jsou připraveny k našemu podpisu, ale nejdřív se tam musíme prokousat. Asi ve 1200 m. n m. se noříme do mraků, a čím víc se blížíme k vrcholu, tím méně je vidět. Rottenvikvatnet je taková oblá homole, žádná skalka, ale o to víc se mi zdá, že cesta nahoru je nekonečná. Vyjdeme na hrbol, o kterém si myslíme, že je to cíl, a ono prd. Zase to zvedá. A zase a zase …Navíc nahoře strašně fičí. Tentokrát žádné otálení. Rychle pásy dolů, péřovku na sebe a šup pod mraky. Sníh je přemrzlý a krystalky sněhu koušou do tváře. Gula sice hledá prašan, jako pes lanýže, ale dnes to je nad jeho síly. V domečku se my, co máme běžky, přemlouváme na krátký výběh ve stopě, ale nějak to drhne. „Kašlu na to, jdu za Jirkou na molo zkusit štěstí. Třeba budou k večeři ryby.“ Marcelovo rozhodnutí zlomilo i mě a Jendu. Jenže synek nelení a zasazuje mi ránu přímo na komoru. „Tak já jdu do fitka trochu kompenzovat.“ On dobře ví, jak nesnáším posilovny! A aby mě úplně ponížil, tak ještě utrousí: Ale nemusíš se mnu jít. No to se ví, že nemusím, ale to mi moje ego nedovolí. Balím si tašku a jdeme. Fitko má otevřeno 24 hodin denně, ale jen pro členy klubu. Jednorázové vstupné si počítají litr. Tak na to jim hází bobek bílej Tesák. V duchu se raduji, na venek se tvářím naštvaně. Klukům na molu se také nedařilo, a tak si šli udělat radost alespoň jedním točeným pivem. A cena? Za půl litru nekvalitní břečky v přepočtu 300 korun.

Dnes si za dobrodružstvím zajedeme kousek dál, přes fjord a po jeho západní straně pod úpatí hřebenu, na který zkusíme vylézt. Když to klapne, otevře se nám z vrcholu Karltinden panoramatický výhled na hory i moře. Před naloděním na trajekt mizíme do malé boudy, v které mladý Němec kouzlí neskutečné věci. Skvělá káva, domácí sladkosti a výjimečná atmosféra. Hraje jazz, kluk se fortelně otáčí za barem, výhled na moře a hory. Tady bych chvíli poseděl, ale až jindy. Trajekt nečeká. Na druhé straně je snad víc sněhu. Nebo se mi to jen zdá? Odbočujeme z hlavní silnice a první co nás praští do očí jsou upravené běžkařské tratě. „Tak to je ložený, sem pojedeme zítra.“ Komentuji situaci, mezi tím, co auto ujíždí dál údolím. Na jedné z výhyben stavíme. Tady si vystoupíme a kluci dovezou jedno auto za hřeben, abychom se s ním mohli po túře vrátit zpět. Chvilku trvá, než se Dan a Honza vrátí, a tak si krátíme čas klasickým způsobem-kritikou Jirkových lyží. On jediný má jinou značku, než my a chudák za to dostává pravidelně naloženo. Půl hodina uběhla a my můžeme už v plném počtu naskočit do lyží. Než trefíme ten správný směr, musíme lehce kličkovat mezi stromy a také překonat říčku. Marcel, zvaný „potůčkář“ tentokrát vodu překonává bez karambolu. Na rozdíl od dvou předchozích čachtání se ve vodě. Ale to už je dávno…Jsme za vodou a jdeme na to. Je pořádná kosa, teploměr ukazuje 11 °C a pofukuje chladný vítr. Se závistí pokukuje po protější sluncem zalité straně údolí. Tam by bylo teploučko. Nic, nejsme tu na dovolené! Oproti předešlým dnům se nám zdá dnešních tisíc výškových metrů nějak jednodušších. Asi je to tím, čím jsme obklopeni. Šlapeme pozvolným stoupáním, blíž a blíž k hranici stínu a slunce. Nikde nikdo. Jen my, hory a sníh si pod lyžemi prozpěvuje veselou písničku. Tohle má grády! Po třech hodinách nás slunce bere do své náruče. Planina končí nenápadným vrcholem a pohledem do krajiny, který je neopakovatelný. Fotíme jako o život, ale žádná fotka tu atmosféru zachytit nemůže. Cvak, cvak a jedeme dolů. „Kam to jedete? Sem doleva.“ Usměrňuje Gula naši aktivitu. „No to si děláš prdel, ne? Vždyť to má dobrých 40 %.“ „Má, ale jen tady, na začátku.“ No to nás moc neuklidnilo. Zprvu styl padající list, ale pak nasadit oblouk a dolů. Nikdy, přísahám, nikdy, jsme nic tak krásného nejeli. Z vrcholku až na úroveň moře jen samý prašan. Jen a pouze pro nás. Tohle byla jedna ze tří top túr, co jsem kdy šel. Den byl sakra dlouhý, ale nezapomenutelný. A to nás ještě večer čeká nová kuchařská směna Marcel+Jirka. Prý budou bramboráky. Všechno klaplo, jen ta polární záře se před námi dál schovává.

Poslední den se trháme na tři party. Já, Jenda a Marcel jedeme na běžky, Jirka hlídá dům a zbytek zkusí ještě vylézt na nějaký kopec. Počasí se v noci zhoršilo. Napadla hromada sněhu, a tak jen doufáme, že běžecké tratě stačí místní rolbaři projet před naším příjezdem. Z nebe se na nás snáší trakaře a tratě jsou zapadané. No co, nejsme z másla! Trať vede podle mapy hluboko do údolí, kde se na smyčce otáčí zpět. Dobrých třicet kiláků. „Tak to zkusíme.“ Velím oběma klukům a běžky se rozjíždí hlubokou stopu na jih. Nejde to. Vůbec to neodjíždí. Navíc stoupáme, mírně ale stále. Jenda se boří a vztek z něj lítá, jako blesky z černých mraků. Po tři sta padesáti výškových metrech a několika kilometrech to otáčíme. Zkusíme druhý rukáv tratí. Ten je lepší. Sláva. Konečně si můžeme s chutí zabruslit a natočit třicet kiláků. A co nás čekalo při návratu, asi kilometr od auta? Rolba! No to je ke vzteku. Znovu otáčíme a alespoň chvilku poletujeme po manšestru. Počasí se mezi tím pekelně zhoršilo. Dál už to nemá smysl. Vracíme se do Lyngenu. V pravý čas, venku se žení čerti.

Zítra odjíždíme, a tak je čas vyjíst lednici a vrátit plechovky od piva. Ty jsou tu zálohované. Máme jich za ten týden plnou krabici, ale než se dohodneme, kdo jede, krabice mizí. Byly připravené přede dveřmi a jsou fuč. Aha, už tušíme, kdo je pachatelem. Jediný, kdo se tu mihnul byl náš pan domácí. Po SMS nám vzkázal, že plechovky uklidil do sklepa, aby je nikdo neukrad. To určitě! A to je konec našeho dobrodružství za polárním kruhem. A co napřesrok? Nechte se překvapit, ale bude to dobrý. Slibuju. Jestli tedy napadne sníh…