Na skok v Totes Gebirge.

Hinterstoder, malá obec uprostřed bělostných hor Totes Gebirge a nad ní nejznámější a zároveň i nejvyšší hora pohoří Grosser Priel (2 515 m n. m.). To byl cíl naší víkendové akce.

Léto se pomalu chystá ke spánku, slunečných a teplých dní už bude poskrovnu, proto je potřeba využít možná poslední slunný víkend a vyrazit někam do vysokých hor. Další důvod, proč vyjet za hranice, je o poznání smutnější. Myslím, že nebude trvat dlouho a naše země dostane od našich sousedů „červenou kartu“. Do Evropy se opět vrací covid 19 a Česko je v této chvíli třetí nejzasaženější zemí starého kontinentu. Jestliže jsme v březnu evidovali stovku nakažených denně, dnes mluvíme až o třech tisících! Smyčka se opět utahuje, je zpět nošení roušek, omezení veřejných akcí i přísná pravidla pro vycestování za hranice. Nic veselého.

Můj i Láďův apetit po „skálolezení“ je veliký, proto se nemusíme navzájem dlouho přemlouvat a výlet do Totesek je na světě v cuku letu. V pátek se obytňákem přesuneme do Hinterstoderu a následující den vyskočíme k vrcholu přes nejdelší rakouskou ferratu Bert Rinesch, pyšnící se 2.130 metrů dlouhým ocelovým lanem, které vede až k samotnému vrcholovému kříži. A její obtížnost? Ta je klasifikována stupněm C-D a ve spojení s celkovou délkou ferraty z ní dělá poměrně náročný výstup. Ale i ten se dá ještě vyšperkovat. Obvykle se první den vyjde na chatu Priel-Schutzhaus (1.420 m n. m.), z ní ráno k vrcholu a zase zpět na prosluněnou terasu a zasloužené pivo. Pohodový scénář, který my měníme na zabijácký sprint. Dáme vše v jednom dnu a ještě se vrátíme do Čech! Když výzva, tak pořádná!

Dny se už rychle krátí a tak i přes to, že na Hintr přijíždíme už po osmé hodině večerní, parkujeme za tmy. Sice jsme očekávali nějaká ta auta, ale že jich tu bude tolik? Stojí zde jedna plechová krabice, vedle druhé a to znamená jediné, zítra budou hory praskat ve švech. Ne, že by to nějak ovlivnilo náš plán, ale pro jistotu posunujeme budíček o hodinu dříve. Vstávat budeme v pět hodin ráno.  

Večer tma, ráno tma…hrůza. Vstávám s nechutí, ještě bych si ve vyhřáté posteli chvíli poležel, ale času není na zbyt. Přes to, že nás čeká šichta, snídáme, jako na zámku. Bábovka a koláč nejsou úplně energeticky vydatné jídlo pro dnešní výkon, ale kdo by odolal sladkému pokušení. Den se pomalu probírá do síly a my vyrážíme. Je šest hodin. Těla jsme rozhoupali do rychlého švihu a následujeme kužel světla z našich čelovek.

Na chatu Priel-Schutzhaus je to po turistickém chodníku asi dvě a půl hodiny. Po krátkém rovinatém úseku proti proudu říčky Krummer Steyr se napojujeme na chodník č. 2012 a začínáme nabírat výšku. Vzhledem k tomu, že tudy jdeme již poněkolikáté, tak víme, co nás čeká. Nejprve šotolina k vodopádům, pak pěšina po kluzkých kamenech a závěr lesní stezkou až k chalupě. První úsek s převýšením 829 m je za námi v čase devadesáti minut. Terasu zalitou ranním sluncem a obsypanou horaly, prolítáme bez zastavení. Na hlouposti není čas. Nad chalupou se noříme do kleče a ta nás vyplivne těsně pod hřebenem. Jsme pod ferratou! Mezi tím, co na sebe navlékáme sedák, přilbu a další nezbytnosti, stačíme polknout housku, lok vody a už se lepíme na skálu. Skvělá zpráva je, že se nenaplnily naše obavy z fronty. Před námi jsou maximálně tři party a za našima zády registrujeme někde v dálce jednu dvojici. A počasí? Skvostné! Zdá se, že nám dnes jde Paní Štěstěna na ruku.

Hned na počátku je poctivé céčko s déčkem, úsek, který má být rozřaďovací. Všem má ukázat, na co se mají připravit v následujících čtyřech hodinách lezení. Tak dlouho nás Bert Rinesch „přiváže“ ke skále. První část ferraty, ta novější, je asi třetinová svou délkou, ale o poznání těžší, než zbylý úsek. Přelézáme pár převisů, procházíme fotogenickou jeskyní a přes rokli nás převádí lanový most. Právě před ním docházíme mladou dvojici. Chlapec kryje záda své přítelkyni, radí, kam posunout nohy a pomalu se chystají na adrenalinový zážitek. Na slečně je vidět obrovský respekt a obava. Přes most jí ještě s radou a povzbuzením pomůžeme, ale dál už bude muset sama. No, nebude to mít děvče snadné…

Jsme u konce nového úseku ferraty. Po krátkém traverzu, na jehož konci se nám naskýtá fascinující pohled do údolí a na masiv hor, jsme před další náročnou sekcí.

Kolmo stěnou vzhůru jsou nad sebou navěšeny žebříky navzájem propojené kramlemy. Na první pohled jednoduché lezení, ale skutečnost je jiná. Jednak se začíná projevovat únava a k pohodě nepřispívá ani to, že některé z žebříků jsou v mírném záklonu. Stoupáme vzhůru metr, po metru, a když nám to situace umožňuje, navzájem fotíme jeden druhého a tiše obdivujeme nádherné horské panoptikum. A když jsme u toho fotografování, nedá mi, abych nezmínil fakt o Láďově fotografickém umu. Na začátku musím uznat, že za tu dobu, co spolu lezeme, udělal obrovský posun. Z počátku to byly jen rozmazané fleky, později černo bílé kompozice, za to teď se posunul i k opravdovým snímkům. Sice se musím při hledání těch použitelných držet hesla „hledej Šmudlo,“ ale dvě, tři fotografie se archivovat dají.

Žebříkový úsek máme za sebou a dalších třicet minut si užijeme nejhezčí části ferraty. Lano se dál vine kolmo skalou, ale pro výstup tu jsou jen skalní chyty, pukliny a výčnělky. Na jeho konci stojíme vysoko nad údolím, v sedle, z kterého dohlédneme až k vrcholu. V tomhle místě si vždy vzpomenu na naši premiéru. Stáli jsme tu spolu s Jendou, na zádech těžké batohy a toužebně hleděli směrem k rudému kříži. Tak to máme za sebou, paráda, hnalo se nám hlavou. Jenže ouha. Jednoduchý hřebínek, obtížnosti maximálně B, je prostě nekonečný. Takže i teď vím, že mi ještě chvilku potrvá, než se doškrábu k vrcholu. Je patnáct minut po poledni, konečně si můžeme sundat výstroj, najíst se a krátce porozhlédnout po horizontu, kde nás svými bělostnými pláněmi zdraví Dachstein.

„Tak co? Jdeme na to?“ Těmito holými větami, je řečeno vše. Sestupujeme do údolí. První je na řadě mírně se svažující kamenité pole a pod ním sedlo Brotfall. Právě tady se potkáváme s naším snem. O čem mluvím? Pokaždé, když sestupujeme z nějakého vrcholu, představujeme si situaci, kdy nahoře nasedneme na paraglidingové křídlo a pohodlně sklouzneme vzdušnou dálnicí do údolí. A přesně to teď vidíme. Borec vyndává z batohu pestrobarevné křídlo, rozbíhá se a v mžiku mizí na modré obloze. „A je v prdeli“ uklouzne mi sprosté slovo. Sen se nám zase nesplnil, třeba příště potkáme někde na vrcholcích s tandem…Pod sedlem je asi nejhorší úsek sestupu. Úzká, nestabilní pěšinka plná drobného kamení, kde se nevyplatí příliš spěchat. A to my neděláme. Hezky opatrně, až ke sněhovému poli Kühkar, na jižní stranu Grosser Priel. Chata Priel-Schutzhaus se blíží každým krokem, ale než si na její terase budeme moci dát silný vývar, potrvá to ještě poctivou půl hodinu. Krátký oddych a polévka nás opět vykopla do sedla a poslední část cesty k parkovišti doslova letíme. Láďa s postavou připomínající mohutného diskaře se po pěšině pohybuje, jako baletka a kmitá nohama lépe než fretka. Trochu za ním vlaju s obavou o mé bolavé koleno, ale polevit nejde. Po pěti a půl hodinách jsme zpět u karavanu. Bylo to náročné, vysilující, ale skvělé.