Mondsee a Attersee z výšin skalních masivů

Solnohradská jezera, přírodní klenot, který máme téměř u nosu a možná právě proto jsem stále odkládal jejich návštěvu na neurčito, ale toto víkend se postarám o nápravu. I když trochu jinak, než jsem si kdy myslel.

Mám za sebou první seznámení se se zajištěnými cestami via farrata a už vystrkuji růžky, mám totiž spadeno na jedny z nejkrásnějších ferrat v Rakousku, Drächenwand u Mondsee a Mahdlgupf u Attersee. Z obou je krásný výhled na jezera, ale má to jednu podmínku a tou je vyšplhat se k vrcholovému kříži. Sám bych si na takový úkol ještě netroufl, ale podařilo se mi „zbláznit“ kamaráda Láďu, zkušeného lezce, který na obou ferratách již byl a bude mým víkendovým průvodcem a spolu lezcem. Odjezdu musí předcházet i pečlivá příprava, studuji obtížnosti, čerpám informace, a čím více jsem v obraze, tím silnější se dostavuje pocit, že jsem si možná ukousl až příliš velké sousto, ale budu se držet ověřeného přísloví o brodu a kalhotách. Takže rekapituluji: cíl i parťáka mám, počasí má být přímo výstavní, takže mi chybí najít jen nějakou základnu. Za normálních okolností bych karavan postavil někam „na divoko“ k vodě, ale tentokrát musím přemýšlet i v jiných souvislostech a těmi jsou dochozí vzdálenosti ke skalám. U Mondsee se jeví ideální variantou kemp Nussbaumer v obci Greis (47°49'4.38"S, 13°21'48.30"V) a k jezeru Attersee se přepravíme Láďovým autem. Páteční cesta k jezeru mi ubíhá překvapivě rychle, což je pravděpodobně způsobeno tím, jak moc se na nadcházející zážitky těším a abych vše ještě umocnil, parkuji karavan v kempu tak, abych měl Dračí skálu přímo před okny.

Slušná výzva, probíhá mi hlavou, když se sklenkou vína v ruce, pozoruji štít vysoký 1.060m, na který se zítra budu šplhat. No, nebudu se zbytečně nervovat, nechám to osudu a budu spoléhat na to, že to prostě zítra nějak vyrvu.I když bych si mohl na dnešek přispat, tak se probouzím už před šestou hodinou ranní, ale není to stářím, nýbrž trémou, která klepe na dveře karavanu. Dopoledne se věnuji dopisování cestopisů a čekám na Láďu, který dorazí po druhé hodině, ale jaké je moje překvapení, když těsně po poledni na mě z poza karavanu vykoukne jeho hlava a široký úsměv značí, že i on je na dnešní výstup řádně natěšený. „Tak jsem taky, jdeme na to“, zní jasný rozkaz. Do batohů házíme „lezecký cajk“, jídlo, vodu a vyrážíme vstříc zážitkům. Čekají nás dvě až tři hodiny ve skále a převýšení 560m, což v tomhle horku, nebude žádná legrace, ferrata se po celou dobu vine na osluněné straně skály, takže dostatek vody je základ. Po půl hodině chůze lesem jsme pod skálou a stačí zaklonit hlavu vzhůru a je jasno. Zapomeň na to, co jsi zažil v Lužických horách, zapomeň na tuzemskou obtížnost, tohle je prostě jiná liga.

Nástupní žebřík se brzy ztrácí v rozeklaných skalách a k vrcholu nedohlédnu, za cvakávám karabiny, první kroky na skále a už není cesty zpět! Ocelové lano se proplétá mezi kameny, žebříky střídají kramle a s přibývající výškou se zvyšuje i obtížnost. S velkou opatrností stoupám výš a výš a pomalu získávám i potřebnou jistou, takže se mohu tu a tam zastavit a s němým úžasem zírat na výhledy, které se přede mnou otevřely.

Blankytně modrá hladina jezera Mondsee, jehož tvar půlměsíce navazuje na jezero Attersee, vklíněné pod solnohradský monument Shafberg. To vše v kontextu s okolními kopci, tvoří kulisu, pro kterou se vyplatilo překonat trochu toho strachu.

Za námi jsou dvě třetiny cesty a teprve nyní přichází to hlavní lákadlo Drächenwandu, visutá lávka, spojující dvě skály mezi sebou. Fascinující! Stojím na jejím středu, pode mnou nekončící hlubina a moje mysl neví, co dřív. Mám se bát? Vyhlížet náš karavan, který odsud vypadá jako bílá krabička od sirek, nebo fotit? Jsem na konci, ale o oddychu není ani řeči, nyní nás čeká pravděpodobně nejtěžší úsek, kolmá stěna, z které trčí jen kramle. No nazdar. Očima opisuju techniku lezení od Ládi a s každým nasazením karabin na lano, kontroluji jejich zaklapnutí. Spadnout z téhle výšky se mi fakt nechce. Jsme na vrcholu, plácnutím dlaní děkuji Láďovi za podporu a sám v sobě slavím svůj malý úspěch. Ještě nezbytné vrcholové foto u kříže a můžeme se vydat na cestu do údolí, ale pozor, nejde o žádnou pohodlnou procházku. Stezka padá k vodě dost ostře a ta hodina a půl, co se proplétáme skálami, lezeme po žebřících a skáčeme přes kameny, nám dává překvapivě dost zabrat. Dokonce jsem někde zaslechl, že na téhle cestě přišel někdo o život… Po šesti hodinách jsme v kempu a chlazené pivo do nás hupslo rychlostí blesku, teď jen relax a vstřebávání dnešního zážitku.

Na ferratu Mahdlgupf si přivstaneme, jednak nás čeká půl hodinový přejezd do Weissenbachu a také bychom chtěli vyrazit na skálu dříve, abychom se vyhnuli případným frontám, které nás potkaly včera. Na těchto exponovaných cestách je předpoklad, že stejný nápad jako vy, bude mít spousta dalších lezců a tak je lepší být u nástupu co nejdříve. Stačí, aby před Vámi šel někdo pomalejší, nebo jste trefili více bojácného lezce a můžete se na skále zadrhnout. Je tu sice možnost se navzájem obejít, ale ne všade to jde. O Mahdlgupf se v průvodci píše, že je o trochu těžší, než Drächenwand, má dokonce i dvě pasáže D, takže jsem připraven na vše! S radou mi nepomůže ani Láďa, který je tu sice podruhé, ale při prvním zdolávání měl tak strašné počasí, že si vlastně nic nepamatuje.

To je další nebezpečí zajištěných cest, jakmile Vás na žebřících stihne déšť nebo bouřka a vy nemáte kudy z ferraty utéct, jde bez přehánění o život. Ono držet se na skále při bouřce železného lana, není žádná legrace. Ale to nám dnes nehrozí, opět bude krásně. Nástup na skálu je v pohodě, ale hned po tom to začíná, kolmá stěna, jen s kramlemi a stále vzhůru.

Tentokrát na focení není mnoho prostoru, jen s obtížemi tahám foťák z kapsy a fotím jen tak na slepo, přilepený ke stěně, doufajíc, že ulovím nějaký obstojný snímek. Po hodině námahy jsme na první plošině, kde se konečně můžeme napít a trochu najíst, výhledy jsou to opět nádherné, jen si jich dnes tolik neužívám. Po krátkém, lehčím mezi úseku se opět lepíme na stěnu a krok po kroku stoupáme až k vrcholku, do výšky 1.197m. Po čtyřech hodinách a zdolání 870 výškových metrů jsme u cíle.

Zdoláno! To hezké máme za sebou, přichází to, co na ferratách nemám rád, sestup dolů. Cestička šněruje křížem, krážem po kopci dolů, ale oproti včerejšku je to pohoda. Jediné, co nám při sestupu vadí, je stálé uhýbání se davu turistů, stoupajících vzhůru, jsou jich desítky a mám silné pochybnosti, zda je vrchol Mahdlgupf  vůbec všechny „přijme“.

Kromě skvělých zážitků a sportovního výkonu mi víkend dal nahlédnout i trochu za roh. Našel jsem v sobě doposud nepoznané, trpělivost a soustředění, věci, kterým se musím učit. Mám tendenci „stále tlačit na pilu“, spěchat, být tam první a to na kopci neplatí. Stejně tak i pokora, ten, kdo ji na skále nemá, končí. A je jedno, jestli šplháš na malou skalku či do oblak.