Mallorka

Je to tady, podzim buší na vrata! Léto je pryč a sníh daleko. Jen déšť, sychravo a brzká tma. Utečeme alespoň na pár dní za lepším počasím. Nasedneme na letadlo a za dvě hodiny jsme v Ráji. Tedy na Mallorce.

Ale pozor – žádná válečka na pláži či u bazénu, nýbrž pořádná makačka. Čeká nás letošní poslední závod série UTMB. Moje maličkost se potrápí na trati 50K – 57 km s převýšením 2,5 km a dvojka Barča a Pavel se pohoupou po mallorských kopcích pod Jendovým vedením na trati dlouhé 27 km. Jdeme na to.

Čtvrtek připisujeme na vrub přesunu na ostrov. Krátký let, půjčení auta a přejezd do Port de Sóller. Po celou dobu nám jsou v patách trojice mladých Čechů (proč píšu mladých? Asi jsem fakt už starej), kteří se evidentně chystají na stejnou trachtaci jako my. Prozrazují je batohy s UTMB logy. Tak kluci, vidíme se na trati.

Přesně takhle si to představuju. Ranní slunce nad zálivem, bohatá snídaně – zkrátka pohoda jak z titulní strany žurnálu. Dopíjíme kafe a plánujeme den. Jenda to má zase nalajnované, v tom je mým dokonalým otiskem. A chraň Bůh, abychom trochu improvizovali. Dopoledne vyráží na kolo a nás nechává na pospas oddychu.

Cvak. Tretry zaklaply do pedálů a já se škrábu na velitelský můstek. „Půjdeme najít cíl a místo pro prezentaci?“ To první bude jednoduché. A tam, kde je cíl, musí být i prezentace a zázemí závodu. To dá rozum. Tak ne.

Na molu, kde se pomalu staví cílová brána a dělníci pobíhají sem tam, není po akreditačním stanu ani památky. Pomocnou ruku nám podává až mladý pár, který na tom byl evidentně stejně jako my. „Jo, taky jsme to hledali. Musíte jít tímhle směrem ke škole a vše najdete naproti ní, na sportovním hřišti.“ S díky odcházíme a jako návdavek dostáváme hrst spínacích špendlíků. Prý si jich koupili nějak moc…

Tak jsme doma. Už víme, kam jít. Ale samotnou prezentaci necháme až na odpoledne. Teď nasedáme do auta a odjíždíme do Valldemossy, kde na nás už čeká Jenda. Společné kafe pod paprsky slunce je dobrý plán, jen kdyby do nás nebušil ten ostrý a chladný vítr… rychle zpět k moři.

K obědu si musím dát bílkoviny, to je jasný. Pravda je ale taková, že na bílkoviny moc nekoukám – zkrátka mám chuť na maso. A bifťour je fakt luxusní. Tak to bychom měli. Končí pohoda a musíme začít myslet na zítřek. Tedy hlavně já. Dlouhé tratě startují v sobotu a ty kratší den poté. Vysmátá trojka je v klidu, zato já začínám pomalu nabírat předstartovní nervozitu.

Akreditační stan je prošpikovaný nekonečným množstvím věcí, které „nutně“ potřebuju. Třeba brýle. Nebo tyhle růžové hole. Ne, ta mikina je boží… Nic nebude! Jsem pověrčivý. Beru si číslo a na nákupy vyrazím až v případě, že závod dokončím. Začíná u mě fungovat přímá úměra. Tma zahaluje přístav, start se blíží a moje napětí se stupňuje. Ještě že jsem si vzal svůj polštářek. Snad rychle usnu a naberu síly na zítřek. Z venku mi do ucha doznívají oslavy Halloween a já pomalu usínám…

Budíček! Je pátá hodina ranní. Rozlepuji pomalu oči a mžourám z okna ven. Co tam asi chci vidět, když je tma? Ale jo, nebe je čisté, takže se plní předpověď počasí. Polojasno, teplota okolo 20°C, nejde si přát lepší podmínky. Sjíždím výtahem dolů a šourám se na snídani. Včera nám paní recepční slíbila, že bude otevřeno, protože nás tu jsou skoro čtyři desítky závodníků. „Nebude to tak bohaté, ale to základní bude k dispozici.“ No ty vole, to si dělá prdel? Tác se sýrem, salámem, suché vločky a chleba. Ale abych jim nekřivdil, ještě se tu krčí vejce natvrdo. Ani voda tu není…Chleba s máslem zapíjím hnusným kafem a čučím do neznáma. Tomu se říká předstartovní výživa. Hlavně si nerozhoď hlavu, nabádám sám sebe zrovna ve chvíli, kdy přichází zbytek. „Zdar a dobrou chuť.“ Jim tahle vězeňská strava neuškodí, neběží. Ale i tak dnes hrají vele důležitou roli. Po celou dobu závodu mi budou dělat support. Pití, jídlo a morální podpora. To třetí snad nejdůležitější. I když nejde podceňovat nic, ani to jídlo. Zvlášť dnes. Zkouším poprvé novou stravu a doufám, že mi pomůže k výkonu a neskončím během závodu někde v roští.

Před odjezdem na start se ještě musíme „prostřílet“ uličkou od hotelu. Ne, nebojte. Je to jen jedna velká recese. Pár opilých halloweenských opozdilců na nás pálí slepými. Spojené dlaně v pěst s ukazováčky dopřede. Pif, prásk. Jenda nemešká a střelbu při odjezdu opětuje. Tak to je za námi, už se můžeme v klidu soustředit na cestu do vesničky Selva, jenž je přímo v srdci pohoří Serra de Tramuntana, kterým je celý závod protkán. Náměstíčko je plné závodníků, doprovodu, hudby a napětí. „Hodně štěstí Píťane!“ Objímám se s partičkou a pomalu se řadím do davu závodníků. Je nás tu okolo 650 více, či méně nadupaných bláznů. Kam si stoupnu? Moje klasické dilema. Někam na konec první třetiny. Rozhlížím se kolem sebe, tipuji soupeře a v duchu si potvrzuji předem promyšlenou taktiku. Rád bych ve své kategorii doběhl na bedně. Zkusím běžet od začátku naplno a buď to dám, nebo chcípnu a dokončím na vůli. Výstřel! Tak pojď! Hned z náměstí nás ženou nahoru. Závod nám hned z kraje dává ochutnat svojí medicíny. Trochu krotím tempo, abych to nepřehřál. Poprvé vedle sebe nemám Jendu a je to pro mě úplně nová situace. Nebude se o koho opřít, s kým sdílet bolest i taktiku. Je to jen na mě. A hele, naši známí kluci z letadla. „Čau hoši, ať to běží.“ Zdravím krajany a opatrně se napojuji z asfaltu na kamenitou cestu. Je tu první kopeček Santuari de Lluc a seběh k občerstvovačce. Prvních deset kiláků na rozdýchání mám za sebou. Běží se mi zatím skvěle. Jenda a spol mi doplňují výživu a ženou na první zásadní kopec Coll des Prat, do výšky 1.200 m n.m. Lesní cesta, potom kameny a hornatý vrchol. Jsme uprostřed hor. Nahoru dobrý, teď srovnat hlavu na běh dolů: Petře, nepůjde ti to, budou ti nakládat, zůstaň v klidu. Těžiště nad špičky bot a šup. A hele, ono to není tak hrozné. Naopak je to překvapivě běhavé. Jenže i tady číhá nebezpečí. Cestičky, po kterých běžíme jsou překryty převislou trávou, pod kterou „číhají na svou šanci kameny.“ Stačí špatně došlápnout a odskáče to kotník. A to nemluvím o zakopnutí. S narůstající únavou je zrovna tohle můj největší problém. Nohy už fungují méně, málo zvedám kolena a špičky tahám za sebou. Už jsme několikrát ustál karambol a pořádně si nakopl prsty u nohou.

Závod si nikdy ze zásady nedělím na kilometry, ale na úseky. Stejně to mám i dnes: První kopec, rovina. Druhý, zásadní vrcholek. Po něm už jen dva brdky, maják a cíl u moře. Rovný úsek je za odměnu. Závodní pole je už roztrhané, takže teď běžím sám, ale radost z toho nemám. Jednak si musím sám určovat tempo a nemůžu se schovat za jiné závodníky a také je potřeba hlídat trasu. Ne vždy je značená do detailu. Druhé občerstvení. Jsem na 26 km a stále se cítím dobře. Navíc mě neskutečně nakopává informace od doprovodu: Jsi první o 20 minut a třetí je za tebou o 40 minut. Co? Emoce jsou na vrcholu. Snažím se krotit euforii, protože moc dobře vím, že chleba se bude lámat až v druhé polovině závodu. Od přehrady Cúber začíná jeden z nejznámějších úseků trasy: Krásný hřeben přes Sa Rateta, na Franquesa a Puig de L’ Ofre. Ale tam se nejdřív musím vyšplhat. Tohle bude bolet. Cesta nahoru je nekonečná. Když už se zdá, že jsme nahoře, objeví se na horizontu zase další špic. Sluncem rozpálený vzduch se pomalu hlásí o slovo, ale zatím ho na uzdě drží svěží vítr. Ten, na který jsem včera nadával. Pardon. Hlava je zatím čistá, očima hlídám terén a tu a tam zkontroluji běžce okolo mě. Au! Holení mi projede ukrutná bolest. Jen ať to není uštknutí! Na těch kamenných plotnách se mohou vyhřívat. Ne. Uf! Jen jsem já starý vůl narazil na ostrou větev. Ta se mi zabodla vedle holení kosti. Ránu kryje podkolenka, takže nevidím důsledek a raději ho ani nekontroluju. Konečně v dálce vidím rozhodčího se scenerem v ruce. Obrátka a je tu to nechutné sbíhání. Deset kiláků! Dnes je terén trochu snažší než jsem zvyklý z Alp, místo mixu hlíny a kamenů jsou tu cesty vyskládané jakoby z kočičích hlav. Takhle rychle jsem dolů ještě nikdy neběžel. Jenže to nestačí. Na občerstvovačce v Fornalutx mi hlásí náskok jen 8 minut. Je to tady. 40 km a mám krizi jako prase! Jím, piju, hlavu v dlaních a poslouchám Jendovi taktické pokyny. Těžce zvedám tělo ze židle a běžim vstříc třetímu kopci. „Tati, pojď to dáš, už jen dva brdky.“

Trasa vede úzkými uličkami vesničky. Kličkuji mezi domy, okolo hospůdek, z kterých se ozývá potlesk a povzbuzování. Fakt to pomáhá. A to nemluvím o mém servisu. Jenda, Barča i Pavel jsou všichni boží. Přejíždějí po trati, doplňují mi výživu a hlavně mě drží psych nad vodou. Díky.

Jsem na hraně třetího kopce a vidím v dálce záliv v Sólleru. Ale šíleně daleko. A hlavně hluboko pode mnou. To bude hrůza. A je. Zatím nejtěžší úsek. Jestli si i v tomhle seběhu dokážu udržet náskok, mám reálnou šanci vyhrát. Nejde mi to! Hlava vypíná, únava dosahuje kritické hranice. Stačí jen malá nepozornost, malý blbý kořen a já letím vzduchem. Naštěstí se stačím stočit do para kotoulu a vyhnout se tím většímu průšvihu. Hlava přistává kousek od velkého balvanu. Rychle se sbírám ze země. Jsem jen podřený, to bude dobrý. Sóller. Poslední občerstvovačka před závěrečným kopcem k majáku a seběhem do přístavu. Probíhám okolo supportu a slyším to, čeho jsem se obával: Máš ho na zádech. Borec mě smáznul. Poslední stoupání a 7 km rozhodne. Na férovku.

Cestu k majáku znám, běžel jsem jí již několikrát v rámci tréninku. Takže moc dobře vím, co mě čeká. Tepu co to jen jde. Už nemám kde brát. Taktiku mám jasnou: Udržet se ho nahoru, se seběhu po asfaltu a potom borce zkusit na promenádě předběhnout. Nic z toho se ale neuskuteční. Na malém kamenném seběhu jde přede mne a je hotovo. Hlava posílá signál nohám-serte na to. Poslouchají. Možná kdybych neznal obtížnost a profil tohoto posledního kopce, tak bych zabojoval. Sladká nevědomost. Ale to jsou jen kdyby… Snad udržím alespoň druhý flek. Na promenádě mě drží při životě tleskající turisti a vůle to dotlačit tělo do přístavu. Cíl. Jsem o 5 minut druhý. No považte sami, na 8.09 hodinách běhu je to k nasrání. Ale před závodem bych to bral všemi deseti. Sedím za cílem na asfaltu zrumplovanej jako prase, odřenej, krvavý nehty na nohou, ale spokojenej. Měl jsem ambici být do třetího místa, cíl jsem splnil. Teď jsem sice smutný, ale zítra už ten výkon ocením. Navíc se zdá, že můj čas není k zahození. O kategorii výš, bych byl čtvrtý a u čtyřicátníků sedmý. Tak, jo. Teď se ještě nějak došourat na hotel a naložit se do sprchy. Na podvečer přichází chvíle „veselé trojky.“ Jdeme (no já moc nejdu…) se odprezentovat a nakopnout jejich před strartovní horečku.

Neděle. No, trochu mě bolí tělo. Naštěstí vstáváme až v sedm hodin, takže nějaký čas na vzpamatování jsem měl. Dnes si měníme role. Veselá trojka poběží, já zajistím support. Nabaluju si batoh s pitím, jídlem a vyrážím na snídani. Á, dnes je to o něčem jiném… no konečně! Na obličejích Barči i Pavla je vidět lehké napětí, zato Jenda je nad věcí. Jeho dnešní úkol je provést oba spoluběžce úskalím tratě a hlídat vše potřebné. S jeho výkonností to bude ranní výklus. Zato pro Barču i Pavla jde o pořádný úkol. Oba poctivě trénovali a moc jim přeju dobrý pocit z běhu a radost v cíli.

U snídaně se lehce spřádá taktika. Pavel se skromností sobě vlastní už předem omlouvá, že může Barču zdržovat. Ta se na oplátku obrací na Jendu: „To nevadí, viď, Mazlí.“ Vypadá to na pohodový závod. Startujeme z Valldemossa. V devět hodin se startovní pole rozbíhá vstříc kopcům. Táhlou stezkou Camí de s’Arxiduc míří k prvnímu a nejvyššímu dvojkopci – Puig Gros a Puig Es Caragolí. V itineráři závodu se píše: Výhledy na moře z vrcholů Puig vám vyrazí dech. Mám za to, že závodníkům vyráží dech spíš to děsivé převýšení než čarokrásné výhledy na moře. Ale možná se pletu. Zkusím se „trojky“ zeptat v Deià, kde je první občerstvení.

A už je vidím. Jenda i Barča vysmátí. „Chceš pít?“ nabízím Barče bidon v natažené ruce. „Ne, poběž s námi na občerstvovačku.“ Co? Já sotva po včerejšku chodím, promiň. Hned za nimi se drží Pavel. „Mám trochu krizičku,“ utrousí. Ale nemám o něj strach – je to bojovník.

Všechny teď čeká pěkný trail okolo moře, zakončený zase stoupáním k Llucalcari a dál na hlavní pobřežní silnici. Tady je už vyhlížím. Skvěle! Pavel se rozbíhá a v kopci se dostal před J + B. Za ním, jako stín, teď už jen „vysmátá dvojka“. Na Barče je vidět vůle a bojovnost. Úsměv nechala v Deià.

Rychle sedám do auta a ujíždím k Can Bleda. Poslední místo, kde je mohu všechny povzbudit. Pavel si drží tempo a z výrazu tváře je vidět, že má závod pod kontrolou. „Pojď, pojď,“ povzbuzuju Barču, co mi hlasivky stačí. Jenže děvče toho má asi plné zuby. „Píťo, mám krizi jako prase.“ Chápu. Ale strach nemám. Má vůli, bojovnost a Jendu.

A teď rychle do přístavu. Kroutím volantem, co to jen jde. V parkovacím domě všechny předbíhám u pokladny a stejně je mi to prd platný. Ďábel Pavel je už v cíli. Hned, jak ho vidím na molu, mířím k němu a nešetřím chválou: „No ty vole, jsi dobrej. Super fazóna.“

Po pár minutách už v dálce vidím i J + B. V Barčiných očích vidím vyčerpání i radost zároveň. Odbojovala si to poctivě! Super. Pavlovi i Barče přeju ten skvělý pocit, který máš na posledních sto metrech před cílem. Je to vždycky silné a vlastně je to důvod, proč chceš tuhle torturu absolvovat znovu a znovu. A Jenda? Ten to celé běžel v zóně 2. Takže výklus.

Všem patří poklona a gratulace. Večer zapíjíme úspěšný víkend sangrií a hlavou nám běží plány na příští rok.