Ledovce na skialpech

Poslední slunné dny babího léta jsou už dávno zapomenuty a šatník se plní zimním oblečením. Je tu zima, chvíle těšení se na svátky a naděje, že hory zasypou hromady sněhu. A když sníh, tak i skiaply. Vzhůru do hor!

Ale než se zacvakneme do lyží, uděláme si s rodinou ještě jednu, drobnou odbočku. Bude to víc na jihovýchod. Koupil jsem si nové plavky, tak je přeci musím vyzkoušet, ne? A Emitáty jsou ideální destinací. Přeci nepolezu do Jordána… Čeká nás týdenní válečka a nabírání sil. No, ono to s tím válením nebude tak horké, alespoň co se mě týče. Už mi nestačí huntování těla v horách, rozhodl jsem se ho zničit na polovičním Ironmanu. V červnu příštího roku podstoupím tuhle obrovskou výzvu v Amsterdamu. Je to strašná kláda, a tak stále váhám. Právě v SEA bych se měl definitivně rozhodnout. Zaplavu si závodní distanc 1,9 km a uvidím, jak na tom jsem. Zkoušku vůle odkládám až na druhý den po příletu, trocha aklimatizace mi neuškodí. Během jsem si jistý (půl maraton), kolo snad dám silou vůle, když potrénuji (90 km), ale plavání? Je tu den D. Spolu s Jendou skáčeme do bazénu a každý sólo plaveme k cíli. On kraulem, já styl paní radová-prsa. Dal jsem to a pro mě překvapivě dobře. Jenže teď bych měl nasednout na kolo a potom běžet …Jdu do toho! Startovné zaplaceno, cuknout nelze. Zbytek dní plaveme, běháme, válíme se, jíme, pijeme a je nám dobře.

Náraz do zdi přichází hned, jakmile se dotknu rodné hroudy. A to za čtyři dny odjíždím na první skialp. Jsem jak na klouzačce. Nestíhám já, ani Jenda. Asi bychom si tu hromadu práce nějak na dálku zorganizovali, ale Jenda volí jistotu a lyží se vzdává. Na jednu stranu mě těší jeho zodpovědnost, ale na tu druhou jsem smutný, že pojedu sám. Vlastně to bude poprvé od doby, kdy jsme se skialpem začali…

První sezónní balení jsou vždy nervy. Mám všechno? Těch potřebných a nutných věcí na skialp je hromada. Snad ano, mohu vyrazit do Neustiftu, městečka uprostřed Stubaitalskéhu údolí. Kluci dorazili chvilku po mě a jak bývá dobrým zvykem, první večer je vždy „zátěžový“. Skvělá snídaně od paní domácí nás staví na nohy, horší je to s počasím. Je pod mrakem a máme takové neblahé tušení, že se se sluncem dnes moc neuvidíme. Na druhou stranu jsou vrcholové partie nasněžené, což nebývá v tomto datumu obvyklé. Teď je to na Honzánym, aby našel ty nejluxusnější místa s prašanem. Nahoru k ledovci se necháme vyvést kabinou, a tak si, jako obvykle kupujeme jen skipas „nahoru-dolu.“ 40 EUR! Co? To si z nás paní u kasy dělá legraci, ne? „My si nerozumíme, my chceme ten skialpovej pas.“ Zkouším upřesnit naši objednávku. „Ja, ich verstehe, 40 EUR.“ Cálujeme, co nám zbývá? A kolik že stojí celodenní ski pas na lyže? 70 EUR. Svět se zbláznil.

Na kopci zapíjíme smutek malým pivem a upřesňujeme si cíl cesty. Šleprem se povyvezeme, co to jen půjde pod hřeben Daunscharte (3155 m), ten musíme přelézt, a tak se dostat na rozsáhlý ledovec Sulztalferner. No a tam uvidíme…K sedlu to není tak daleko, pár desítek výškových metrů, ale na rozdýchání tak akorát. Za hřebenem by měl být fix, po kterém slaníme pod skálu a šup na ledovec. Ostrý vítr a mlha nám tuhle drobnou adrenalinovou chvilku neulehčují. Jdeme bez maček, ale dojištěni lanem.

Drobný sjezd pod převis a jsme v Ráji. Prašan, kam se podíváš. Nicméně Honzány krotí naše nadšení: Hoši, jsme na ledovci, takže opatrně a všichni na lano. Je to plné trhlin. Už jste někdy zkoušeli jet z kopce navázaní? Ne? Tak jste o nic nepřišli. Jedeme sice jen pár stovek metrů, ale už se všichni modlíme, abychom mohli ty kšíry sundat. Máme zelenou! Hurá dolů! Tak to je pecka. Po kolena v peřině, čmáráme oblouky do neposkvrněné bílé pláně. Tak to musíme dát ještě jednou! Vyšlápneme si pod západní hřebínek Mittlere Wütenkarspitze. Zase na lano a vzhůru. Levá noha střídá pravou. Rutina až do chvíle, než nám pod nohama prdla spodní sněhová deska. Rána jako z děla. Neklamné znamení, že tohle místo není rozhodně pro kochání. Zvětšujeme rozestupy, ředíme vyšší rychlost a rychle pryč. Pod sedýlkem shazujeme lano a odměna je na dosah ruky. Je to bájo! V tomhle sněhu se to jezdí jedna báseň. Pro dnešek hotovo. Na špagát a smět Daunscharte. Nám známý hřebínek. Že to nebude legrace jsem tušil, ale skutečnost předčila očekávání. Střecha jako prase. Sněhu po stehna, neprošlapaná lajna, vítr a mačky na nohou. Parádní zahájení sezóny. Při sjezdu ke stanici kabiny je už prd vidět, dáváme pozor na cestu, i když frčíme po sjezdovce. A vida, přeci jenom tu nejsme poslední. Z pravé strany se k nám blíží dvě postavičky. Ty vole, ten styl mě dost děsí. Dva borci doklouzali až k nám a žádají o fotku. Jasně kluci, jděte k sobě. Cvak. „A odkud jste, smím-li se ptát?“ Podle barvy pleti a stylu jízdy to na Tyroláky nevidím. „Z Dubaje“. Svět je malej …U aut jsme těsně před sedmnáctou hodinou, ale dlouhý den nekončí. Před námi je téměř dvou hodinový přejezd do vedlejšího, Pitztálského údolí. Tak dnes to žádné alotrie nebudou. Pivo, panák a na kutě.

Nový den, nové zážitky i nové počasí. Dnes, jako ze žurnálu. Ideální podmínka pro vrcholový den. Zkusíme vyšplhat ze severní strany na Linker Fernerkogel (3277 m), z jehož vrcholku jsou prý super výhledy. Z údolí to nejde jinak než podzemním vláčkem, dnes za 30 EUR. Hned po výstupu na ledovci mi naskakují vzpomínky staré tři roky. No jasně, tady byl cíl našeho prvního horského ultra maratonu. Dodnes jsou vzpomínky tak silné, že se mi svírá srdce, a oči vlhnou. Nedojímej se vole a nasaď si lyže. Jedeme. To se to panečku šlape v tomhle počasí. To bude kýč. Po pláni ledovce Mittelbergferner lehce stoupáme až do hrdla mezi Weiskamm a Linker Fernerkogel.

Tady končí sněhová pohoda a začíná „kamenolom.“ Nahoru to půjde relativně lehce, ale při sjezdu to bude o hubu a lyže. Zapomeň na to, teď si užij tu nádheru. Osluněná pláň a jen nás šest. Tedy nepočítám-li dav lidí vysoko nad námi na vyhlídce vedle lanovky Tiefenbachbahn. „Kluci narovnat, učesat a usmívat se. Se shora si vás fotí holky Bognerky.“ Tím Honzány myslí vyšperkovaná děvčata zahalená do Bogner oblečení, která sem vážila cestu lanovkami ze Söldenu, aby si udělala selfie se zasněženými Alpami. Poslední šanci mají do chvíle, než přeskočíme sedlo (3 157 m n. m.) a vnoříme se do stínu nad ledovcem Hangender Ferner. Kurva, tady je kosa. Znovu se navazujeme a po severní hraně kopce šlapeme ke kříži. Tu a tam to pod námi rupne a ani sklon už dávno není komfortní. Na začátku hřebínku pod vrcholem to je ale za odměnu. Pozoruji kluky, jak za mnou vystupují na plato, za nimi mohutná skaliska, slunce …tak tohle je super. Na samotnou špic už šplháme bez lyží. Fakt to stálo za to! Pár fotek, hlavně pro Marcela. Ten je teď vyklepanej, jak ostří kosy, aby si v údolí mohl prohlédnout, kam jsme ho vyrvali. Balíme. Kloužeme si do údolí jako páníčci, až na ten šerednej kamenolom. Výlet na jedničku. Třetí, poslední den je před námi a s ním i změna počasí. Hypnotizujeme všechny meteo aplikace na telefonech, ale marně. Bude pršet, a to i ve vyšších polohách. Třeba to zaženeme Jirkovou domácí pálenkou. Nezahnali. Chčije. Já to balím, ale kluci se prý kousnou a vyšlápnou si alespoň sjezdovku k Rifflsee. V odpoledním telefonátu mi přiznávají, že to za to nestálo…jo to jsou zkušenosti, kluci…tak příště!