Kvilda - cestou, necestou.

Kvilda má neopakovatelné kouzlo, není mnoho míst na Šumavě, která se mohou pochlubit géniem loci tak, jako tato obec. Nabízím Vám svůj pohled na tento kout Šumavy ze sedla kola.

Po dlouhé době jsme vyrazili na výlet bez karavanu. Přijali jsme pozvání  našeho společného kamaráda Vaška, do jeho nového penzionu na Kvildě a připojili se k malé partičce vyznavačů kol a Šumavy.

Do penzionu jsme přijeli v pátek jako první, takže jsme se s Lenkou vydali na malý okruh na  Horskou Kvildu, kde jsme si dali domácí kynuté lívance a s plným břichem se vrátili zpět na chalupu. Mezitím dorazili i ostatní, tím jsme byli kompletní a konečně si mohli dát i sklenku vína na uvítanou.

Ráno jsme vydatně posnídali a byli připraveni na zážitky, které nám Václav slíbil. Ale to nikdo z nás netušil, že to vezme tak doslova. Takže hurá na Tour of the Lakes. 

Prvních pár kilometrů, až k jezírku, kde byla první koupačka v nádherně čisté vodě, bylo klidných a pohodových. Takže jsme všichni společně dojeli v dobré náladě až na Knížecí Pláně, kde jsme si dali pivo a trochu zrelaxovali. Další zastávkou byl dnes již obnovený hřbitov a torzo kostela Svatého Jana Křtitele, který stejně jako celou obec, komunisté srovnali po roce 1950 se zemí.

K dalšímu cíli, k Žďárskému jezírku nás Vašek vzal po červené turistické trase, která vedla první zónou, takže bylo na co koukat. Po krátkém odpočinku u  jezírka, jsme před sebou měli poslední cíl naší sobotní cesty, Poleckou nádrž. A to byl okamžik, který rozhodl, že z nevšedního zážitku se stane zážitek nezapomenutelný! Všichni jsme věděli, že Vašek zná Šumavu jako svoje boty, proto nás nezarazilo, že vždy hledal zapadlé cesty, ale ta, kterou nás vyslal do dlouhého a prudkého kopce, nám měla již něco naznačit. Vytlačili jsme poslušně kola sobě i holkám a na horizontu se před námi ukázal asi 3 km dlouhý průsek lesem.

To je ta cesta k nádrži ? Normálně bych podlehl panice, holky by tiše metaly blesky z očí, ale tentokrát, světe div se, vše v klidu . Tak bezmezně jsme Vaškovi věřili ! Ovšem stačilo jedno neuvážené rozhodnutí, jako například "odbočíme vlevo, tam je určitě cesta" a důvěra se začala vytrácet. Stejně jako počáteční náznak cesty. Ta se po pár metrech ztratila a my bohužel s ní.

Projížděli jsme lesem, po paloucích, brodili potoky, stoupali a klesali po kolena v borůvčí a doufali, že zase najdeme cestu. Vaškův nezdolný optimismus nás nakonec přivedl k cíli. Byli jsme sice trochu poškrábaní, pokousaní, boty plné vody, ale za to šťastní. Následná cesta do Borové Lady byla projížďkou po"luxusní dálnici". Původně plánovaný oběd se zde změnil na neplánovanou večeři, ale na tom nesešlo, jídlo chutnalo stejně dobře. Kachna s knedlíkem do mě napadala s rychlostí větru a s heslem "Kachna ti dá křídla " , jsme se vydali na poslední úsek cesty .

Podle našeho průvodce, to mělo být takové houpání nahoru, dolu. Ale nebylo! Čekal na nás brutální výšlap  na Přilbu a já byl vděčný Honzovi, který vzal holky do skupiny B a vraceli se zpět přes Bučinu. Výlet skončil, znaveni, ale plni zážitků, jsme únavu spláchli ve wellnes a následně dopodrobna rozebrali všeu vína. Parta se v podvečer ještě rozrostla, proto vyprávění a historky nebraly konce a vystačili nám do pozdních hodin.

Neděle začala stejně, jako sobota, tedy snídaní v pekárně a modrým nebem bez mráčků nad hlavou. Skupina kolařů se rozrostla o Rosťu, ale poslušnost vypověděla skupina B, která zvolila pěší výlet do Modravy. Ve světle budoucích okamžiků, udělala dobře. Jako cíl nedělní cesty, Václav vybral Malou a Velkou Mokrůvku ( 1330 mnm ). Hned od počátku mi bylo jasné, že to nebude zadarmo. Při odjezdu totiž Rosťa vyprávěl, že tam byl na podzim pěšky a brodil se mokřady a prodíral křovím.

Po zkušenosti z předešlého dne, mě ta informace nechávala v klidu, protože jsem si říkal, že nic horšího než v sobotu mě nemůže potkat. K pramenům Vltavy jsme doslova přiletěli a zdálo se, že si ten den pěkně zazávodíme a stejně to vyhodnotila i Jarka, která se s námi raději rozloučila a pokračovala dál svým tempem a svojí trasou. Dobře udělala.      My jsme nedaleko odbočky na Bučinu zabočili vlevo a vydali se terénem směrem na Malou Mokrůvku. Cesta se po pár metrech nekompromisně změnila na uzoučkou cestičku, zarostlou vysokou trávou, vlastě jsme jeli jako slepci a jen čekali na to, kdy najedeme na kamen a praštíme s sebou do trávy a borůvčí. Některým z nás se to podařilo i několikrát. Vyšplhali jsme na kopec a před námi se rozevřela nádherná planina  s opravdu krásnými výhledy po okolí. Jenomže my jste si jich moc neužili, protože jsme museli z kol dolů a začali brodit mokřadem.

Po dokonalém opláchnutí nohou jsme opět mohli naskočit na kola a s vysokou mírou obezřetnosti postupovat dál. Bylo nám jasné, že jsme v zóně, kam lidská noha mnohokrát nevkročila, natož nějaký šílenec na kole. Kdybychom narazili na stráž, tak nám zcela jistě odlehčí pár tisícovek z peněženky. Na druhou stranu jsme s čistým svědomím mohli říct, že jsme turisté, jen místo batohů máme kola. Asi po dvou hodinách, jsme se došplhali k patě Malé Mokrůvky, kde Václav očekával cestu. Nebyla tam! 

Nezbylo, než se pustit s koly přes vrchol a potom dolů lesem. Asi v půli kopce, po pás mezi borůvkami, jsem vpravo od nás uviděl meteo stanici, naší spásu. K té zcela jistě musí vést cesta !

S trochou námahy a štěstí jsme jí skutečně našli a bezpečně sjeli až k cestě k Ptačí nádrži. Cestou na Filipovu Huť, bylo o čem vyprávět. Po zastávce u Korýtka, jsme si ještě střihli okruh na Horskou Kvildu a vrátili se zpět k penzionu. Bohužel nastal čas balení a odjezdu domů. Vašek nám před odjezdem na víkend sliboval, že nás vezme tam, kde jsme ještě nebyli, po cestách, po kterých jsme ještě nejeli a beze zbytku to splnil.