Krimmelské vodopády a Grossglockner.

Zpáteční cesta od moře, bývá většinou smutná, protože se vracíme do denní reality a dny oddychu jsou pryč. Proto jsme si ji trochu zpříjemnili dvěma zastávkami a to u Krimmelských vodopádů a na Grossglockneru.

Přejíždíme z Gardy na Krimmlerské vodopády, čeká nás asi 3,5 hodiny dlouhá cesta. Neminula mě zastávka na Brenneru,  v módním diskontu, beru  to jako úlitbu holkám. Za to jim dnes a zítra připravíme trochu outdoorové zábavy.
Ke Krimmlerským vodopádům jedeme po vyhlídkové Gerlos Alpenstraße, což je krásná, vyhlídková trasa, která končí nádherným výhledem na vodopády. Na vyhlídce pořizují  pár fotografií a protože je již půl šesté, sjíždíme na parkoviště k vodopádům, abychom vše shlédli za světla.

Mám načteno, že nejlepší je zabočit hned na první možné odbočce vlevo a dostat se pod první , ten největší vodopád. Takže se řídíme radou a nelitujeme. Jsme rovnou pod vodopádem a jsme unesení výhledem a současně s tím i řádně pokropeni vodní mlhou z padající vody. Po podvečerní "koupeli", se vydáváme dál, vzhůru k dalším dvěma vodopádům. Cesta je stále do kopce a na vrchol třetího vodopádu trvá dvě hodiny.

Jendu pobolívá koleno, takže s Lenkou zůstávají v hospodě u druhého vodopádu a já s Lenčou ještě trochu popocházíme výš. Vodopády opravdu stojí za tu trochu námahy, ale je třeba si na to vyčlenit alespoň polovinu dne. Pro zdatné bikery je možné dojet na kole až k druhému vodopádu, naopak pro ty, kteří se nechtějí nebo nemohou vzhůru dostat po svých,  jsou dole na parkovišti připraveny taxi. Po návratu ke karavanu, volím na navigaci souřadnice mýtné brány u Grossglockner - strase a hodinu jedeme krásným horským údolím. Tentokrát nechám rodinu v klidu a sám chci zdolat na kole tuto úchvatnou cestu. Ve Fuschu je malý kemp, kde je možnost přespat a ráno pokračovat dál na Grossglockner - strase . Já volím dojezd až k mýtnici, kde je velké parkoviště a ráno vyjedu odsud. Je osm večer, okolo  nás stojí pár obytek a aut s přívěsy plnými motorek. Vypadá to na nějakou zítřejší akcičku, ale to se mě netýká, já balím jídlo a teplé oblečení na zítřejší výjezd. Snad mi klapne  počasí. Usínám plný očekávání.

První co ráno udělám  je pohled střešním oknem na oblohu. Paráda, svítí sluníčko, takže rychlá snídaně a v 8 hodin vyrážím vzhůru. Hned u mýtnice (1410 m.n.m.) vidím ceduli, která říká, že zítra je Grossclokner uzavřen z důvodu závodu motocyklových veteránů, tak to mám kliku. Začínám z ostra, stoupání má 12% a já se pomalu dostávám do tempa. Na prvním odpočívadle Piffkar (1620 m.n.m.) do sebe rvu tyčinku a chytám se skupinky mladých kluků z Čech.                    Postupně míjím několik krásných výhledů a konečně se dostávám za kopec a přede mnou se ukazuje ledovec Grossglockner (3.798m) a zároveň i první vrchol stoupání  Edelweißspitze (2571 m n. m.) . Ale k němu mi zbývá ještě pár kilometrů a mnoho serpentin, nicméně je to povzbuzující pohled. Se stoupající výškou a časem od startu, se začíná trochu kazit počasí, fouká a tlačí se sem mlha. Konečně jsem na Fuscher Törl II , pořizuji pár fotek, přioblékám se a klesám k Fuscher Lacke  (2262 m n. m.)  a opět začínám šlapat do kopce,  k nejzazšímu místu stoupání, Hochtor-tunelu (2503 m n. m.).

Po Edelweißspitze, je Hochtor nejvyšším místem na trase a za tunelem začíná klesání k Lienzi. Hned po dosažení cíle, začíná lehce pršet a hřmí. Na nic nečekám, otáčím kolo a uháním zpět do  Edelweißspitze. To už prší silněji, oblékám vše, co jsem si s sebou vezl a spouštím se dolů k mýtnici. To už neprší, ale déšť se mění v ledové kousky, které  mi bičují tvář. Naštěstí to netrvá dlouho a já dojíždím dolů jen za deště. Je přesně poledne.

Při sjezdu potkávám další šílence, kteří šplhají v dešti vzhůru, na některých je vidět odhodlání na dalších bezmoc . Ti první kopec zlomí, ty druhé, naopak zlomí kopec. Také vidím pár kolařů, kteří stoupali vzhůru jen v tílku a trenclích! To je hazard. Po dnešní zkušenosti vím dvě věci: Nabalit si s sebou teplé a nepromokavé věci, i kdyby jsem vyjížděl ve vedru. A druhá věc je, vyrazit brzo ráno. S přibývajícím časem stoupá hustota provozu motorek a aut k míře, která by mi vadila. Po příjezdu ke karavanu, se trochu třesu, takže se nechávám obskakovat rodinou, balím se do deky a trochu poobědvám. V krvi mi ještě tepe adrenalin, jsem plný emocí, protože ve mě výjezd opravdu zanechal nesmazatelnou stopu a zároveň si  uvědomuji, jak velké jsem měl štěstí na počasí a konec konců i na to, že byla cesta otevřená.

Nadešel čas odjezdu. Na tomto místě většinou píši, že cesta proběhla bez komplikací. Bohužel tentokrát tomu tak nebylo, celou dobu jsme jeli v průtrži mračen a vše vyvrcholilo krupobitím ve Freistatu. Ale nakonec jsme domů přeci jen doskákali.