IRONMAN Hamburg

Od piva k Ironmanovi. Příběh jednoho bláznivého nápadu. Dva kluci, jeden Ironman a den, na který se nezapomíná. Pohled zvenčí, který nechá nahlédnout pod pokličku ikonického závodu.

Do druhé největší metropole Německa nejedeme, jak by se slušelo, za poznáváním města a jeho okolí. Míříme sem kvůli obrovské výzvě – Jendu a Filipa čeká jeden z nejtěžších závodů-Ironman. A rovnou ten „plnotučný“: 3,8 km plavání, 180 km na kole a na závěr maratonský běh.

Tenhle šílený nápad se zrodil v Jendově hlavě bezprostředně po loňské premiéře na holandském Ironmanu 70.3. Plný emocí zapíjel s kamarády svůj skvělý výkon, a jak už to bývá, s počtem vypitých piv roste i odvaha. „Filipe, nedáme si příští rok toho dlouhýho?“ Tahleta jednoduchá Jendova věta všechno odstartovala. Filip se pochopitelně chytil hned napoprvé a už to jelo. „No jasně, proč ne.“ Není čas otálet. Ještě než klukům na stole přistál další plný půllitr zrzavého moku, byla přihláška vyplněná a odeslaná. Osud byl zpečetěn.

Jenže jedna věc je odvaha a druhá realita. Před oběma stály dlouhé měsíce tréninku, dřiny a odříkání. S tím vším se museli Jenda i Filip vypořádat sami, ale v přípravě jim pomáhal profesionální sportovec, triatlonista a ironman Pavel Wohl.

Týdny a měsíce plynuly, oba borci na sobě tvrdě makali, a teď už sedíme v autě a míříme do hanzovního města. Já a holky tvoříme Jendův podpůrný tým, v dalších autech cestuje Filip se svým fan klubem a výpravu uzavírá univerzál Petr s rodinou. Oba závodníci jsou výborně připraveni, o tom nepochybuji. Jenže tenhle závod není jen o fyzičce. Potřebujete správně nastavenou hlavu a také pořádnou dávku štěstí. Věřme, že se klukům všechno sejde ve správný čas.

Co ale ovlivnit nedokážeme, je počasí. A to nevypadá vůbec dobře. Neděle má být chladná a deštivá. Skáču z jedné meteorologické aplikace do druhé, ale je to marné. Všechny předpovědi se shodují. Bude opravdu mizerně.

Sobotu věnujeme přípravám na závod. Čeká nás registrace, odvoz kol a věcí do depa, nasávání závodní atmosféry i hledání těch nejlepších míst, odkud budeme zítra kluky povzbuzovat. Pro Lenku i Barču je to rutina. Jsou to naše „profesionální“ podporovatelky. Za to pro mě je to ale premiéra. Doposud jsem totiž stál na opačné straně barikády. A řeknu vám, že jsou to pěkné nervy. Najednou nejste ten, kdo závod absolvuje. Můžu jen čekat, fandit a doufat, že všechno půjde podle plánu.

Je tu den D. Budíka máme nařízeného na pátou ranní. Na zazvonění nečekám, jsem vzhůru sám od sebe. V hlavě mi jede scénář přípravy na závod, který právě teď absolvují oba kluci. U Jendy si tím jsem jist, má od večera vše nachystané a časově poskládané. S Filipem je to trochu jinak. Bohém, trochu flegmatik s „dlouhým startem“, ale i on vše zvládá a všichni společně odcházíme na start.

„Hodně štěstí a jeďte to hlavou,“ to jsou moje poslední rady, než oba zmizí v davu závodníků na břehu kanálu. Atmosféra začíná houstnout. Přes vodu, už na místě, kde budeme pozorovat plavecký úsek, slyšíme podmanivý a sugestivní úvod závodu. Motivační hesla v reproduktoru, vytleskávání závodníků a tlukot srdce sekundy před startovním výstřelem. Jak na povel se mi vrací vzpomínka na loňské Holandsko… Mám sucho v krku a sevřené hrdlo. Start.

Elita skáče do vody a za ní už další a další borci. Stojíme asi pět set metrů od nábřeží a vyhlížíme Jendu. Ten jde do vody dřív než Filip. Je jasné, že ho nemáme šanci v davu plavců rozpoznat, ale co kdyby… Hladina se čeří a startovní had se pozvolna natahuje od startu k bójce označující polovinu tratě. V jednom okamžiku, při pohledu na plavce, mě zamrazí. Jeden ze závodníků vybočuje z tratě a mává na záchranáře. Přitom neuvěřitelně řve a mlátí do hladiny rukama. Co se děje?

S úzkostí pozorujeme tuhle smutnou scénu, než nám dojdou souvislosti. Ten kluk dostal křeče! Chytá se boku lodi a snaží se o nemožné. Ne, nejde to. Křeč se ho drží. Musí vzdát. Po něm ještě další dva…

Při tom pohledu je mi smutno. Dokážu se vcítit do jejich situace. Trénují jak mezci, obětují tomu vše a po deseti minutách končí. Hrozný. A co naši kluci?

Skvělé. Oba dobíhají do depa v čase podle předpokladů. Nasedají na kola a hlavu nastavují na 180 kilometrů dlouhý úsek. Tady prozatím končí naše role podporovatelů. Vracíme se na hotel a budeme Jendu i Filipa sledovat na trackeru.

Začíná pršet. „To je v prdeli,“ letí mi hlavou myšlenka při pohledu z okna. Navíc je docela zima. Snad je to nezlomí. To čekání je strašné. Nejraději bych tam byl s nimi. Očima hypnotizuji displej telefonu a s každým projetým mezičasem mi padá pár kilo obav ze srdce. Přitom si jasně vybavuji moje pocity, které jsem měl při sledování krátkých televizních šotů z havajského Ironmana. Úcta, pokora a obdiv ke všem, kteří tenhle závod absolvují. A teď tu mám na trati Jendu…

Blíží se konec druhého úseku a naše skupinka spěchá co nejblíže depu, abychom zjistili, jak na tom kluci jsou. Jenda vypadá dobře, je koncentrovaný a fokus plně zaměřený na poslední disciplínu – maraton. I Filip je na tom dobře. Skvěle, kluci, skvěle!

Posledním dílkem do skládačky je už zmíněný maraton. Po tom všem, co mají v nohách, ještě 42,2 kilometru. Mám v živé paměti ten pražský, takže si dokážu představit tu torturu, která závodníky čeká. Spěcháme k trati, kde uvidíme naši dvojku probíhat okolo nás hned čtyřikrát za okruh. Hrdla i zvonky jsou připraveny. Pojďte, kluci! A už se blíží první. „Hop, hop, Jeníku.“ Řveme, povzbuzujeme a tlačíme synka vpřed. Ty vole, on se směje! Terminátor.

Ale pozor, je to jen první okruh ze čtyř a jak známo, chleba se láme na 35. kilometru. Držme palce.

„Dávej, dávej, Filipe.“ Tak i druhého kluka ze stáje máme na trati. Filip jde jako stroj. Velké překvapení.

Oba aspirují na skvělý čas. Pobíhám okolo tratě jako poplašená slepice v kurníku. Jen místo kvokání řveme a povzbuzujeme. Vypadá to parádně, poslední okruh. Už si troufám říct, že je to doma.

První je v cíli Jenda na 23. místě v kategorii v neuvěřitelném čase 9 hodin 33 minut. Těch jeho posledních dvě stě metrů se nám všem zapíše hluboko do paměti. Špalírem diváků vbíhá na růžový koberec. Koberec znamenající jediné: You are Ironman! Zvonec, který pečetí jeho výkon, a posledních slastných sto metrů.

Na Jendově tváři se střídá napětí s dojetím. Má to za sebou. Obětoval tomu téměř rok života. Vůle, bolest i únava. To všechno je teď za ním. Padá nám do náruče a já brečím jak želva. Jsem na tebe, chlape, pyšnej!

Teď ještě dotlačit na koberec druhého borce, Filipa. I on má běh pod kontrolou a s nezměrnou vůlí protíná cíl v čase 10 hodin 36 minut. Kluci, jste neuvěřitelný! A jen tak mimochodem, kvalifikovali jste se na ten nejvyšší piedestal – Ironman Hawaii.