Cesta k vrcholu NP Kalkalpen

Národní park Kalkalpen, nabízí všem vyznavačům aktivního pohybu nepřeberné množství vyžití bez ohledu na roční období. Je krásné jaro, tak co takhle zdolat nejvyšší vrchol Hoher Nock? 

NP Kalkalpen, neboli Vápencové Alpy, pohoří, které máme téměř na dosah ruky. Stačí necelé dvě hodiny jízdy od našich jižních hranic a ocitnete se v samém srdci tohoto národního parku. Ale pro nás nic nového, vlastně jsme tu díky několika lyžařským střediskům jako doma, vždyť Hinterstoder nebo Wurzelalm jsme navštívili v zimě nesčíslně krát a místní sjezdovky známe lépe, než české kopce. I v létě jsme po okolí prochodili pár horských tras, ale zatím nám unikal výšlap na nejvyšší vrchol národního parku-Hoher Nock 1.916 m. Proto nebylo nad čím váhat, když jsem dostal pozvání od party horských nadšenců, kteří se k vrcholu chystají právě tento víkend. Jediné, co mě trochu trápí je počasí, předpověď sice slibuje slunečno, ale s příchodem odpoledne se mají nad oblastí stahovat mračna s deštěm a bouřkami, což není úplně ideální počasí pro horskou turistiku. Ale nebudu stahovat kalhoty před brodem, ono to nějak dopadne. Nabaleno mám, stačí jen vyrazit. Cesta do Mollnu a následně na parkoviště Scheiblingau trvá pohodové tři a půl hodiny a až závěrečných pět kilometrů je lehce nekomfortních, když se mi pod koly karavanu ztrácí asfaltka a vjíždím na šotolinovou cestu. Nezbývá, než zařadit druhý rychlostní stupeň a jet pomalu, od díry k díře. Trpělivost se vyplácí, protože rychlejší jízda by mohla znamenat destrukci nástavby obytného vozu a „doživotní vrzání“ všeho možného a to opravdu nechci. A jsem na místě, vítá mě cedule národního parku a zcela prázdné, velké parkoviště, tady problém s parkováním mít opravdu nebudu. Mám v povaze být všude včas, nebo s malým předstihem, ale dnes jsem si udělal slušný náskok, ostatní totiž dorazí až v sobotu ráno. Pochopitelně, že moje dochvilnost není ten hlavní důvod, proč tu jsem už v pátek večer, tím důvodem je má pohodlnost vstávat brzo ráno a díky tomu, že si s sebou vozím domov na kolečkách, tak mám neomezenou svobodu a komfort, takže proč toho nevyužít. Hezky se zachumlám do postele a ráno budu svěží, jako rybička, žádný stres a navíc jsem si do lednice dal nachladit skvělý rakouský rýňák. Ráno se probouzím na moje poměry dost brzo a můj první pohled míří k obloze, jenž začíná pomalu nabírat sytě mordou barvu, takže se mohu s dobrou náladou pustit do snídaně a vyčkávat příjezdu ostatních. Ti vstávali o hodnou chvíli dříve, aby do Scheiblingau dorazili těsně po osmé hodině a to proto, že je před námi poctivých deset hodin chůze a máme-li dorazit zpět do údolí ještě za světla, nesmíme ráno příliš otálet.

Je půl deváté a naše mini skupinka začíná ukrajovat první metry své cesty, kromě již zmíněné doby chůze, se musíme vypořádat i s převýšením 1.480m, takže nepůjde o žádnou jarní procházku. První dva kilometry se proplétáme údolím, stezkou vinoucí se mezi polomy a až potom si poprvé přivoníme k pořádnému trháku, kolmo kopcem až k malému sedlu.

Zde opouštíme vysoký les a po hřebínku s klečí, začínáme tu zajímavější část výstupu. Pod námi se leskne hladina dvou jezírek Feichtauren See, jejichž smaragdově zbarvená voda nenechává v klidu naše fotoaparáty a nad námi se pyšně vypínají bělavé skalní masivy a za nimi náš cíl, Hoher Nock, vrchol pohoří Sengsengebirge.

Stezka se klikatí kamenným polem, které si zrovna teď pro své dovádění vybrali kamzíci a tak se úzkým hrdlem musíme prosmýknout co nejrychleji, aby nám na hlavách neskončila nějaká ta sprška kamení. Jen co přeskáčeme úžlabí,  je tu další zpestření - sněhová pole. Těch je před námi asi pět, ale díky trekovým holím, které nám po celou dobu výstupu pomáhají, se i přes tuto překážku dostáváme celkem hladce a jsme v posledním sedle před vrcholem.

Na horizontu se vypíná kříž, ke kterému míří šipka na rozcestníku a napovídá nám, že k vrcholu je to jen slabá půl hodina. Jsme tedy skoro u cíle, ale místo slastného pocitu ze zdolání kopce, přichází trápení, na naše hlavy se snáší krupobití a ani vítr nechce být pozadu. Tak tohle jsme si za tu námahu opravdu nezasloužili! Místo, abychom si zde odpočinuli a vychutnali si pohledy na celé pohoří, které je odtud jako na dlani, rychle se fotíme u kříže a spěcháme dolů. Připadám si jak asijský turista, za co nejméně času, navštívit a nafotit co nejvíce míst, abych si pak vše, v pohodlí domova, do syta vychutnal.

Cesta dolů je vždy nekonečná a zvláště dnes, kdy nepřetržitě prší a podklad pod nohami, se často mění v kluziště. Snad nám bude alespoň malou náplastí za dnešní útrapy pivo na horské chatě Feichtauhütte, ke které se dostaneme v polovině cesty jen krátkou odbočkou na protilehlý svah. Jenže ani tady nám pšenka nepokvete, při cestě k ní potkáváme chataře, vracejícího se do údolí, který nás obrací zpět. Žádné pivo tedy nebude, jen další dvě hodiny sestupu k parkovišti. Po téměř deseti hodinách jsme zpět u aut, špinaví, mokří, ale spokojení, že jsme si dali parádně do těla. Kamarádům, kteří se vydali na cestu zpět k domovům, jsem zamával z okna karavanu a sám se vrhnul na teplou polévku a chlazené pivo. Není kam spěchat.