Českosaské Švýcarsko.

Českosaské Švýcarsko neboli Labské pískovce je oblast tvořená NP České, Saské Švýcarsko, CHKO Labské pískovce a Saské Švýcarsko. Naše putování začínáme v okolí Labských pískovců.

Tentokrát jsem výlet nepřipravoval a nechal vše na ostatních. Jediné co vím, je oblast, kam jedeme a souřadnice našeho místa setkání. Bezmyšlenkovitě tedy vyťukávám souřadnice pátečního místa srazu do navigace a vyjíždíme. Před námi jsou necelé tři hodiny jízdy s cílem - kemp Pod Císařem, jenž je přímo v srdci CHKO Labské pískovce. Před Prahou se dopravní situace dost komplikuje a nabíráme více jak hodinovou ztrátu.

Je to opravdová zkouška mé nervové soustavy!  Doufám, že zbytek cesty už bude ubíhat svižně. Ale raduji se moc brzo, navigace má dnes špatný den a vodí mě jak cvičeného tuleně, navíc pár kilometrů před kempem vjíždíme do super husté mlhy a je postaráno o zábavu. S blížícím se cílem se silnička zužuje a klesá, až nás navigace dovádí před hotel Ostrov. Kemp nikde!  Díky ochotnému číšníkovi, se dozvídáme, že jsme odbočku ke kempu přejeli, stačí tedy jen pár otočení volantem a jsme konečně na místě. Až večer v hospodě, když jsme byli všichni kompletní, jsme se dozvěděli jeden od druhého,  že tu samou otázku jsme číšníkovi dávali všichni a u toho posledního z nás, se už prý dobře bavil. Jarda se zkrátka trochu spletl a zaslal nám souřadnice hotelu a nikoli kempu.

Vměstnali jsme se před hospodu na parkoviště a jdeme si dát zasloužené pivo. Hospůdka  Pod Císařem je pro nás milým překvapením. V těchto místech bych čekal klasickou zakouřenou čtyřku, ale hospoda je nekuřácká, s domácí kuchyní a ochotná servírka s dredy na hlavě je jako zjevení. Rázná a přitom příjemná. 

 Ráno je oproti očekávání poměrně chladné a co hůř, je mlha. Doufáme, že se počasí umoudří, abychom si mohli užít budoucích výhledů a vydáváme se směrem do Tiských stěn. Nejprve procházíme Ostrovské skály alias Volské kameny, což je miniaturní skalní městečko, tvořené nízkými pískovcovými skalami. Cestu si zpestřujeme hledáním skal, pojmenovaných jako Obr, Císař, Orel nebo Popravčí kámen.

Asi po hodině chůze, jsme u vchodu do Tiských stěn. V pokladně je úchvatná dáma, která nás baví svými znalostmi skal, předkládá jednu historku za druhou a skončí popisem jejího vztahu k prezidentu republiky. Je príma vidět, jak někoho práce baví. S radostí platíme a vydáváme se na okruhy do Malých a Velkých Tiských stěn. Jsou mnohem komornější, než například Prachovské skály , ale nic jim to neubírá na jejich zajímavosti, ba naopak. Návštěvník obkrouží asi 70 skalních útvarů, které připomínají obličeje nebo zvířata, my našli Helmu, Triumfální bránu, Úl a Napoleonovu botu. Mezitím se mlha rozplynula a my nejsme ochuzeni o krásný výhled po okolí z jedné z mnoha vyhlídek. 

Když jsme ráno vyráželi od karavanů, neuvědomili jsme si, že se výlet může protáhnout, takže naše železné zásoby sušenek, záhy zmizely z batohu a ke konci okruhu nám všem docela silně kručí v břiše. O to víc nám chutná oběd v turistické chatě nad Tisou. Vzhledem k tomu, že v celém okolí není signál mobilních operátorů a my jsme celí lační výsledků voleb do parlamentu, tak na zpáteční cestě každou chvíli stavíme, chytáme alespoň jednu čárku na telefonu a sledujeme nejnovější vývoj. Půvabné je i to, že si informace navzájem vyměňujeme s turisty, které právě míjíme. Taková zvláštní a příjemná pospolitost.

Večer zkoušíme co kdo z nás vydrží a poskakujeme okolo rozehřátých grilů, ovšem netrvá to dlouho a mizíme do vyhřáté hospody. Ta je plná horolezců a sleklajnistů, kteří měli na protějších Ostrovských skalách natažené popruhy mezi skalami a na nich přes den dováděli.

Je neděle ráno, opět zima a mlha. Řešíme, zda odjet nebo se zde ještě zdržet a projít si druhou stranu skal. Vítězí druhá varianta, půjdeme na německou stranu a pokusíme se najít vyhlídku Grenzplatte. Cesta vedla pod Ostrovskými skalami  na hranice a potom prudce do kopce. Počasí okopíruje to včerejší a po hodině už šlapeme za krásného slunného počasí. Náramně to vyšlo.

Zpět se vydáváme zkratkou, která se lehce komplikuje v okamžiku, kdy ztrácíme turistické značky. Na výběr máme ze dvou možností. Buď návrat k výchozímu bodu, ovšem do dlouhého a prudkého kopce, nebo dát na můj instinkt a pokračovat dál. Jdeme dál a to, že jsme trefili správnou cestu, mi tak trochu "zachránilo život".  Po obědě jsme se rozdělili na dvě části s tím, že se večer sejdeme na Mezních Loukách nad Hřenskem. Jedna parta odjela s dětmi do děčínské zoo a my s ostatními zase na Děčínský Sněžník. Kamenná rozhledna je postavena na pískovcové stolové hoře nedaleko místa, kde jsme stáli, takže nám přejezd zabírá jen pár minut. Nicméně jsme po příjezdu pod Sněžník zjistili, že parkoviště praská podle očekávání ve švech a nikde okolo žádná jiná možnost stání není. Ale my si poradíme! Ve vsi je policejní stanice s velkým parkovištěm a zákazem vjezdu i stání. Ideální místo! Napsal jsem srdceryvný vzkaz za okno, pro případnou policejní hlídku a mohli jsme se vydat vzhůru. 

Pohodlnou cestou jdeme nejprve na vyhlídku a potom k samotné rozhledně. Po chvilce strávené pohledem na Děčín a okolí, jsme sestoupili ke karavanům a odjíždíme do NP České Švýcarsko , na Mezní Louky. 

Vzhledem k tomu, že parkoviště bylo plné, stoupli jsme si do kempu, který jsme znali již z našeho loňského výjezdu. Než přijeli milovníci zvířat ze zoo, stačíme si dát kafe a dortík, nasbírat pár větví, zapálit oheň a opéct buřta. Ale netrvalo to dlouho a jsme zase kompletní. Díky teplému večeru se nám dnes sedí u ohně lépe, ale pohodu nám nakonec kazí déšť. Uchylujeme se tedy do karavanu k Jirkovi, kde si ještě každý dopíjí to své pivo či víno a jdeme na kutě. 

Ráno si díky posunu času, můžeme trochu pospat a vyrážíme až v devět hodin. O mě se ví, že jsem pedant na dochvilnost, proto se i dnes spěchá, aby nikdo neměl Černého Petra a nesnesl se na něj můj hněv. Tentokrát to "vyhráli" Pištěci, ale podle Ivany, která vylezla z karavanu poslední, to bylo kvůli Jardovi, který rozdováděl malou Verunku. Viník byl odhalen a my jsme mohli vyrazit. A protože jsme na velké Pravčické bráně , největším lákadle NP České Švýcarsko, byli vloni, jdeme tentokrát na opačnou stranu, k Malé Pravčické bráně.

Dalším důvodem je také to, že doufáme v kratší a jednodušší cestu, kterou malí prckové zdolají snáze. Ale to jsme se spletli. Téměř bezprostředně za kempem se stezka prudce zvedá a my musíme nejprve vyšlapat až na kopec Větrovec a teprve potom, nás čeká pohodlná stezka po hřebeni až k Malé Pravčické bráně. Na prohlídku skalního hrádku Šauštejn, jsem už nenašel žádného spojence, proto jsme se spolu s Jendou, ke skále vydali svižným krokem sami. Na zpáteční cestě se trochu špičkujeme a z rychlé chůze se stává svižný běh. O následcích tohoto mého mužného skutku později.

Cestu zpět si trochu krátíme a v kempu jsme už v poledne. Je krásné počasí a my i díky tomu můžeme poobědvat venku na sluníčku. Trochu jsme polenošili a čeká nás cesta zpět k domovu. A co následky mého závodu se synem Jendou? Dva dny jsem nechodil, vzali mě tak silně záda, že jsem byl rád za polohu v leže. Ale nevadí, za tu výhru to stálo. Ale slibuji, že příště se na něco vymluvím.