Amsterdam, Hoorn, Ironman 70.3

Tenhle článek nebude ani tak o cestování. Spíš se pokusím vměstnat do několika řádků svoje pocity a průběh závodu Ironman 70.3 v holandském Hoornu.

Všechno to začalo nevinně minulý rok. Petr dostal od rodiny k narozeninám dost speciální dárek: startovné na polovičního Ironmana. Žádná legrace – 1,9 km plavání, 90 km na kole a 21 km běhu. Celkem slušná porce námahy. Tenhle dárek měl být jakousi reminiscencí, připomínkou jeho mladých let, kdy aktivně závodil v triatlonu. Přišlo mi to vtipné i trefné zároveň. Jenže právě tady někde začíná rozmotávání klubka událostí, které následovalo. Jedna Petrova věta všechno spustila:
„Jendo, a nejel bys ten závod se mnou?“ A odpověď? „Jasně!“ Potud všechno v pohodě. O Jendu jsem se nebál – je nabušený, a když trochu potrénuje, dá to s přehledem.

Pak ale dárek zapadl pod nános běžných dní. Až náš zimní pobyt ve Spojených arabských emirátech přinesl zlom. A hned první den. Na pláži se semlelo všechno možné – řešila se práce, novinky, drby i plány na nejbližší měsíce. „Musím se začít točit kolem toho Holandska.“ „Jakého Holandska?“ ptám se. „No toho Ironmana.“ „Aha...“ Rozhovor byl krátký, ale právě tenhle moment všechno odstartoval.
Do hlavy se mi začal vtírat šílený nápad: Nezkusím to taky? Běh zvládnu, na kole jsem sice neseděl pět let, ale nějaký fyzický základ mám, Jenže pak je tu plavání – moje slabé místo.
A tak mi hlavou bleskne: Co kdybych trochu potrénoval…? „Jendo, jdeme do bazénu. Zkusím si uplavat tu závodní vzdálenost. Když to dám, jdu do toho s tebou.“ Hned první metry ve vodě naznačují, že kraulem to nepůjde. Dýchání se blíží rytmu legendární parní lokomotivy Big Boy. Já jsem spíš Drowning Boy. Přecházím tedy na prsa. To už udýchám. Tak jsem to uplaval. Co teď? Znamená to, že se fakt přihlásím? Jo. Jdu do toho. Tím dnem jsem odstartoval fyzickou i mentální přípravu. Před „Dnem D“ mě ale čekala ještě dlouhá cesta. Nejprve jsem se musel vypořádat s pražským maratonem a teprve potom skočit do bazénu a na kolo. Na samotnou přípravu na Ironmana mi zbyl měsíc a půl. Kolo jsem „očuchal“ na Mallorce a z ostrova odlétal s pocitem, že přídavná kolečka na zadním kole nebudou třeba. Trochu mi to jelo. Plný nadšení jsme se vrhnul na plavání. Jenže jak jsem začal, tak jsem taky skončil – a to dost rychle.
Zánět pravého ucha mi vystavil dvoutýdenní stopku. Vím, že na to trpím. Měl jsem špunty i čepici, ale nic platné. Voda šla stranou. Jezdil jsem a běhal. Teprve první červnový týden jsem se opět ponořil do vody. Do Jordánu a v neoprenu. A hned naostro v otevřené vodě pěkně dva kiláky. Místo nadšení, že jsem se neutopil, na mě padá deprese. Plavu jen tak tak na časový limit. Distanc 1,9 km musím uplavat za 70 minut, jinak mě pořadatel stáhne ze závodů. Padla na mě deka! To jako makám zbytečně? Poletím přes půl Evropy, abych se jen vykoupal? A tak v následujících dnech plavu a plavu a zase plavu. A taky jezdím a běhám. Nevím, co dřív…

Je pátek 20.6. podvečer. Po příletu do Amsterdamu nasedáme do auta a za půl hodiny už hledáme v Zuidoostbeemster naše ubytování. Malebný domek bude pro následující dny naším druhým domovem. Ráno nikam nespěcháme. Den začíná bohatou snídaní. V kavárně se v centru městečka vystavujeme slunci a plánujeme den. Nejprve registrace, potom přesun kol a výstroje do depa a následná příprava na ranní odjezd do Hoornu. V zátoce Hoornse Hop se soustřeďuje vše důležité. Zázemí závodu s cílovou bránou, trasa běžeckého úseku i registrační stany. Tady si měníme přihlášky za startovní čísla. Jenda drží v ruce tašku s číslem 1234 a mě pořadatel přeje hodně štěstí s číslem 1233. Tím končí legrace a já si čím dál víc uvědomuju, co mě zítra čeká. Cítím obrovské napětí a nervozitu. Stan je kromě přihlašovacích míst napěchovaný spoustou merche a já lítám od mikiny k čepici a zase zpátky. To chci! Ukazuji Lence pár maličkostí, které mi padly do oka. Ale nakupovat se bude až v případě, že závod dokončím! Jsem totiž pověrčivý. Mezi tím venku slušně přiložili pod kotel. Je vedro k padnutí.

Petr si jde do vody zkusit pár temp s novými plaveckými brýlemi a přináší skvělou zprávu. Voda je sladká. Pro vyluštění téhle záhady saháme po GPT: Záliv Hoorn (nebo Hoornský záliv, nizozemsky Hoornse Hop) má sladkou vodu, protože se nachází uvnitř uměle vytvořeného sladkovodního jezera IJsselmeer, které vzniklo oddělením části moře od Severního moře Afsluitdijkem – obří hrází dokončenou v roce 1932. Ať je důvodem cokoli, nám tím odpadají obavy z následků slané vody při a po plavání. Další zastávkou bude depo. Auto se snažíme zaparkovat co nejblíže to jen jde, ale všechno marné. Je plno. Jediná možnost je tu plechovku odstavit na místo rezervované pro autobusy. Parkuju úplně do rohu abych téměř vůbec nepřekážel. A navíc, při takhle monstrózní akci musí být policajti tolerantní. Depo pořadatelé situovali na fotbalové hřiště a hned kousek odtud je výlez z vody. K místu nás vede červený koberec. No ty vole, to neuplavu-to je první myšlenka, která mi prosvištěla hlavou při pohledu na bójky daleko na horizontu. Tak když už jsme v tom sebetrýznění, pojďme ještě do přístavu, kde bude start plavecké části. Tuhle úzkou uličku zítra obsadí 1.700 sportovců. Všichni, vyjma elity, budou startovat po čtyřech lidech z malého mola, což rozředí startovní pole na únosnou míru. Bože, jak já se klepu…Jedeme zpět do domečku. Balíme tašky, které nám pořadatel přidělil. První patří věcem na kolo, do druhé pěchuji běžecké propriety a do třetí míří oblečení a boty na převlečení po závodu. Jídlo, které je alfou a omegou závodu si dobalíme až zítra. Tohle všechno nám holky odváží autem k depu a my za nimi vyrážíme na kolech. Po kontrole vybavení u vstupu vcházíme na zelený pažit a ze mě spontánně padá: No tak to je síla. Stojany jsou obsypané koly a zásadní většina z nich jsou časovkářské kozy. Já i Jenda pojedeme na klasice. Ono se to nezdá, ale speciály mohou přidat až 3 km/hod, což není na 90 km zrovna málo. Mě je to ale trochu jedno. Já nezávodím s časem, chci jen dokončit. U Jendy je to jiný příběh. Jeho ambice jsou pověšeny sakramentsky vysoko. Touží po čase pod 5 hodin. Ještě tašky na háky a hotovo. Odpoledne k naší smůle nekončí vesele. Holky zaparkovali na tom samém místě, jako já včera jen s tím rozdílem, že já to měl zdarma a ony za 130 EUR. Slušnej flastr. Nic, nebudeme se s tím trápit. Ponechme si optimistickou mysl, budeme jí zítra potřebovat.

Budíček. Jsou čtyři hodiny ráno. Rýžovou kaši do sebe tlačím i přes nechuť něco v tuhle nekřesťanskou hodinu sníst. Připadám si jako miminko. Jedna lžička za maminku, druhá za tatínka …fuj. Dobaluji si ještě jídlo na závod a cítím, jak mi tělem prostupuje nervozita. Znám se, to je dobré znamení. Jsem na závod natěšený a připravený se s tím poprat. Šance je 50:50. Hoorn nás vítá vycházejícím sluncem. Jen doufáme, že nebude tak spalující jako včera. Depo je jako úl plný včel, všichni pobíhají okolo kol, dofukují pláště, kontrolují vybavení. Na druhé straně od nás „parkuje svého oře“ sympaťák a prosí, jestli si nemůže půjčit pumpičku. Jasně.“A ty to jedeš taky poprvé?“ vyzvídá Jenda. „Ne, ale já jezdím hlavně dlouhého Ironmana.“ A aby to úplně zabil, dodává: „Ty jedeš na tomhle kole? Tak to hodně štěstí.“ Nemohli jsme si přát lepší morální podporu…

Jdeme na start. Kluci se posouvají do koridoru rychlých plavců, zatímco já postávám v sektoru „šneků“. Nenápadně si prohlížím okolní závodníky a v duchu hodnotím jejich budoucí výkony.
Ty jsi ale vysekanej, to poplaveš jak raketa. No nevím, u tebe by to chtělo nějaký to kilo shodit. A hele „spolužáci“, s vámi bych se mohl popasovat…

Ucpávky v uších mě vrhly do téměř absolutního ticha. Slyším jen svůj tep a dech. Začínám o sobě pochybovat. Co když poplavu pomalu, nedám limit a rozhodčí mě disknou? Pomalu, po krůčku se sunu ke konci startovního pole. Sleduju kluky a holky, kteří už míří k první bójce. Všichni plavou kraula. To tam budu s prsama za blbce! Ne, dost! Nejsi baba. Jdeme do toho. Třicet minut po elitě jsem na řadě. První tempa jdu klasicky na dřeň. Musím proplavat vraty přístavu a potom držet stanovené tempo 2:30 min/km. Je to dobré, je to dobré, říkám si. Nepropadám se.

Jenže jakmile vystrčím hlavu z tiché vody, dostávám facku – v cestě nám stojí možná až půlmetrové vlny. Ukazuje se, že styl prsa nebude tak špatná volba. Dokážu udržet oční kontakt s bójemi a držet ideální dráhu – na rozdíl od některých kraulařů. Ty jsem si pojmenoval jako Bludičky. Jezdí zprava doleva. Poslední protivětrná bóje. Teď chvilku s bočním větrem a posledních 600 metrů už „jen“ kloužu po vlnách. Idylka to ale není. Dostávám tu a tam ránu nohou, pěstí a zuřivě přitom nadávám.
Ty kryple!, bublám do vody.

Výlez mám na dosah ruky. Vím, že to nejhorší mám za sebou. Opravdu? Na konci výběhu k depu slyším mohutné povzbuzování Lenky a Barči. Díky za to, strašně mi ta podpora pomáhá!

Než doběhnu k tašce, mám neopren na půl žerdi. Rychle osušit nohy, nazout tretry, helmu a běžím pro kolo.
Nezdá se to, ale šest minut je fuč. První metry si usazuju myšlenky. Plaval jsem dobře, lépe, než jsem čekal – tempo 2:20. Teď kolo. Musím držet průměr 29 km/h a hlavně nezávodit. Nenechat se strhnout. Devadesát kiláků je štreka. Držím závodního ducha na uzdě, oči zabořené do asfaltu. Zakázal jsem si myslet na cíl. V hlavě odpočítávám co deset kilometrů. Podle zvuku už poznám kluky na časovkářských speciálech. Je to, jako když rychlík předjíždí osobák. Jsou přede mnou, ani nemrknu. Těm stačit nemůžu. Ale některé „mě rovné výbavou“ občas oloupu. Musím si ale dávat pozor, abych nejel v háku. Za to hrozí trestné minuty, nebo i diskvalifikace. I když se kolem příliš rozhodčích nepohybuje, všichni jedeme fair play. Jde to dobře. Zatím necítím krizi. Až do šedesátého kilometru.
Zatahuje se, lehce prší – a začíná foukat. Ukrutně foukat. Pochopitelně proti nám. Rychlostní průměr padá ke 20 km/h. Vytrhávám kabely z hlavy. Nemyslet. Jen šlapat. Nepodlehnout depresi.

Zpětně viděno, tohle byl zlomový okamžik závodu. Po deseti kilometrech vítr slábne a mně jako by narostla křídla. Do cíle doslova letím a to mi dodává obrovské sebevědomí. Navíc mám před sebou už jen běh. Moji parádní disciplínu. Při výběhu z depa nasazuju tempo 5:15. Zkouším, co tělo zvládne.
Jo! Jde to! Celá trasa je obsypaná tisíci diváky. V některých úsecích tratě je to doslova kotel.

Běží se mi skvěle. Dopředu mě žene nejen Lenčin křik a rachot zvonce, ale i myšlenka, že sen mám na dosah ruky. První okruh je za mnou. Ještě jeden a půl! Při průběhu centrem, asi na desátém kilometru, už cítím únavu. Naštěstí mě čeká úsek plný lidí. Go, Peter, go! V prostoru cíle, u krajní bariéry, už z dálky vidím Jendovu blonďatou hlavu. Tak ten už je v cíli. Super! Teď já. „Tati, jeď, to dáš!“
Poslední seběh na otočku a vím, že dojdu třeba i po rukou. Ty dva kilometry, co mi zbývají, si musím uložit do paměti. Mrazí mě v zádech a tělem projíždí euforie – nahoru i dolů. Cílový úsek je nejvíc!
Ještě pár metrů po červeném koberci a ruce letí nahoru. Sen se stal skutečností. Jsem šťastný a dojatý. Padám do náruče svých blízkých a dlaněmi skrývám slzy. Slova se hledají těžko. Jedno je ale jisté:
Teď si můžu koupit tu čepici a mikinu s logem Ironman 70.3.