Vítejte v horších časech…

Tak jsem si dnes, 2. prosince 2009, jenom proletěl titulky z jednoho našeho deníku. Posuďte sami – Zahraniční investoři odcházejí, Schodek rozpočtu je rekordní, Offsety za obrněnce budou minimální, Konec zlatých padáků je na dohled, Vedení ČSA se jede povyrazit do Krkonoš, lékaři kritizují úhradovou vyhlášku, Hrdých Čechů ubylo, Podnikatelé získali jen pětinu toho, co nabízely fondy EU.

Kdybych totéž udělal se všemi deníky a internetovými portály, pak by těch alarmujících zvěstí bylo mnohem více. Jistě namítnete, že vedle špatných zpráv přeci existují i ty dobré. Samozřejmě je například skvělé, když Šárka Záhrobská vyhraje slalom Světového poháru, ale ruku na srdce – o to se náš stát tak moc nezasloužil.

Není mým úmyslem pouze kritizovat a lamentovat. Chci však upozornit na skutečnost, že jsme jako země na samé hranici velmi vážné krize. A nejde pouze o kumulaci nepříjemných tzv. objektivních vlivů. Každý stát by měl svým občanům garantovat základní práva. Měl by svým občanům poskytovat za jejich odvody přiměřenou službu. Platíme nejen daně, ale i nemalé zdravotní a sociální pojištění. Respektujeme princip solidarity a delegujeme na stát výkon správy země. A kvalita této správy rozhoduje do značné míry o kvalitě života občanů a jejich perspektivách. A o to jde.

Dnes sklízíme trpké plody za mnohé omyly, přehmaty, ale i produkty naivity a bohužel i záměrných pochybení, která znamenala vysoké ztráty nás všech. Místo schopných lidí se ve státní správě a v jejím okolí vyskytují často lidé spíše všeho schopní. Dopustili jsme laciný a snadný výprodej státního majetku. Agenda státu je velmi drahá. Nefunguje systém kontroly a osobní odpovědnosti. Korupce užírá v ČR odhadem asi 20% veřejných zdrojů. Rekordní zadlužení státu doplňuje rekordní zadlužení domácností. Stavíme předražené dálnice a máme i předražené léky. Jedna krabička léků má v ČR průměrnou cenu 229,- Kč, což je mnohem více než v Německu (ve srovnání s kupní silou obyvatelstva). Naši čtyřicátníci budou odcházet do penze v 70-ti letech a budou mít velmi, velmi malý důchod. Paradoxem je, že tato generace živí svými odvody nejen dnešní důchodce.

Stát nemá kontrolu nad podniky, v nichž má významný majetkový podíl. Překvapivě to nyní zjistil ministr financí, přestože jeho kolegové seděli celá léta za nemalé peníze v dozorčích radách. Cena elektřiny je u nás stejná jako v Německu, na rozdíl od průměrných platů v obou zemích. Připadá Vám normální, že má poradce radního na libovolném krajském úřadě 3 x větší plat než vrchní sestra na JIPce ve fakultní nemocnici? Nevolám po rovnostářství – toho jsme si užili dost. Jde však o zcela zásadní proporce a priority. Slyšíme časté nářky, že na to či ono nejsou peníze. Bavíme-li se o výdajích státu, tak musíme začít u příjmů. Nemám na mysli jenom různé formy daňových úniků, či momentální nižší ekonomickou kondici země. Umí vůbec náš stát vybrat daně? Investoři z konce 90-tých let již odcházejí, mimo jiné proto, že vyčerpali své desetileté daňové prázdniny a jdou jinam. Velké domácí firmy se hlásí k daňové povinnosti v Holandsku či jiných zemích a příjem státu je významně ochuzen. Každý přeci ví, že musí žít v relaci rovnováhy příjmů a výdajů. Proč to neví stát?

Zadlužené a ztrátové státní firmy utrácejí peníze za nesmyslnou reklamu. Nemalé zdroje tečou do různých IT produktů, analýz a jiných tzv. měkkých služeb. Byrokracie se za poslední léta nebývale rozrostla a zvýšila své mzdové náklady. Proč? Poskytuje daňovým plátcům lepší služby? Přidejte si k tomuto výčtu, co uznáte za vhodné – třeba armádu, policii, soudy, atd., atd.

To není jenom šlendrián jednotlivců. Jde o fatální selhání systému, který je založen na modelu nesystému. Již si toho všímá i okolní svět. Evropě jsme to nedávno osladili a teď to náš domácí establishment sladí nám všem. Občas nám to ještě okoření pikantnostmi typu Toskánsko a jiné. Jak z toho ven? Nečekejme žádné pokání dnešních politických špiček. Žádná šoková terapie již nepomůže. Obnova poměrů, postavená na respektu k právu a pořádku, bude bolestná a bude trvat dlouho. Začít bychom měli tím, že nebudeme dále a dále prodlužovat bianco šek těm, kteří jsou za dnešní stav spoluodpovědni. V opačném případě jsme spoluviníci a složitě to budeme vysvětlovat svým dětem. Je třeba odvahy, pokory, trpělivosti a skutečné profesionality.  Jinak bude dlouho platit název dnešního článku.

2. prosince 2009

Petr Havlík

Předseda politické strany OBČANÉ.CZ