Právo a pořádek v zajetí peněz a „správných“ informací

Asi každého z nás občas napadne otázka, kdože to vlastně drží otěže moci. A to nejen u nás. Obecně platí, že jsou to ti, kteří mají peníze, zdroje, vliv a v neposlední řadě informace. Informace všeho druhu, včetně těch, které mohou ovlivňovat různé události, různá rozhodnutí a různé procesy.

S nadsázkou lze říci, že proti sobě dnes stojí mocný kapitál proti ještě mocnějšímu kapitálu a pak tuny důvěrných a zpravodajských informací všeho druhu, jež si někdo šetří a dávkuje podle potřeby a poptávky. Tento systém slouží k obludné manipulaci veřejného mínění, ale nejen to, on nejprve záměrně deformuje model správy země, opírající se o zastupitelskou demokracii a následně jej zcela ovládá, včetně veřejných zdrojů a uplatňování zákonů a ústavnosti dané země.

Formálně nám tedy vládnou postavy zastupitelské demokracie, ale ve skutečnosti jsou řízené penězi a informacemi mocných zákulisních hráčů. Jen občas v tom dobře namazaném stroji něco zaskřípe. Objeví se nějaký Edward Snowden a začne pouštět informace o systému. V našich poměrech stačí paní Nagyová, která úkolovala náčelníky vojenských špionů a dokonce asi obchodovala s utajovanými svodkami civilní zpravodajské služby. Každý rozumně fungující stát chrání své vlastní zájmy. Nezřídka však dochází k tomu, že se to s tou ochranou poněkud zvrtne a překlopí se to do specifické ochrany zájmů úzké mocenské skupiny. To pak bývá demokracie ve vážném ohrožení. Velmi tedy záleží na tom, jak jsou v konkrétních poměrech nastavena pravidla hry, jak fungují či nefungují kontrolní mechanismy, jak se s informacemi zachází a komu a čemu slouží.

Zpravodajské služby či agentury jsou státní orgány, které zabezpečují (získávají, shromaždují a vyhodnocují) informace důležité pro ochranu ústavního zřízení, pro ochranu významných ekonomických zájmů a pak pro bezpečnost a obranu státu. Zpravodajské služby jsou obvykle označovány jako tajné služby. Výstupní informace jsou téměř výlučně v utajeném režimu, stejně tak i konkrétní metody práce. Zpravodajské služby jsou často mylně zaměňovány za tajnou policii. Ve většině demokratických zemí ale zpravodajská služba nemá policejní pravomoci a s policií spolupracuje jen výjimečně na zcela konkrétních případech. Zpravodajské služby se dělí dvěma způsoby. Podle oboru na civilní a vojenské, podle oblasti působení na rozvědky a kontrarozvědky. Původní striktní rozdělení se však s globalizací stírá a získané informace z oborů i oblastí se vzájemně překrývají. Civilní zpravodajská služba zabezpečuje informace o extremismu, organizovaném zločinu, ekonomických zájmech země a vnitřní bezpečnosti. Vojenská zpravodajská služba se soustředí na oblast obrany státu, zbrojní průmysl a podporu bojových operací. Rozvědka (také výzvědná služba) má za úkol zabezpečovat informace, které mají původ v zahraničí. Kontrarozvědka naopak zabezpečuje informace, které pochází přímo z území státu. Kontrarozvědka má za úkol také chránit zájmy státu před působením cizích rozvědek.
 
Zpravodajské služby většiny demokratických států nemají žádné výkonné pravomoci. Jejich úkolem je získávat důležité informace, včas upozornit na případné nebezpečí, nebo ho dokonce v zárodku eliminovat. O přípravě na spáchání trestného činu či o jeho přímém spáchání by měly informovat policii a ta by měla konat. Zpravodajské služby přímo neshromažďují důkazy, které by umožnily někoho zatknout. Zpravodajské služby nemohou činit žádná klíčová rozhodnutí, např. v ekonomické oblasti státu. Důležité informace předávají vládě, která rozhoduje. Informace získávají zpravodajské služby z otevřených zdrojů – z médií a specializovaných databází. Používají zpravodajskou techniku, sledování i krycí doklady. Využívají agenturní siť i mezinárodní spolupráci.

V ČR působí dle Zákona č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách tyto zpravodajské služby: Bezpečností informační služba (BIS) – civilní kontrarozvědka, dále Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) - civilní rozvědka a Vojenské zpravodajství (VZ) – což je vojenská rozvědka a kontrarozvědka. Podle neoficiálních zpráv má BIS cca tisíc zaměstnanců a roční rozpočet kolem jedné miliardy korun. Vojenské zpravodajství má pod sebou i některé specializované vojenské útvary a tudíž flexibilní počet příslušníků a zaměstnanců v rozmezí asi 1500 až 2500, s rozpočtem několika miliard Kč. ÚZSI má přibližně stejný počet pracovníků jako BIS a také přibližně stejný objem financí na svou činnost.

Informace však u nás neshromažďují jen zpravodajské služby. Dalším státním orgánem, který byl zřízen k ochraně utajovaných informací a tzv. bezpečností způsobilosti pracovníků ve státních službách či poskytovatelů specifických služeb státu je Národní bezpečností úřad. Ten vydává osvědčení, certifikáty a prověrky a shromažďuje k tomuto účelu citlivá data o osobách i společnostech. V některých případech spolupracuje s BIS. Rozsáhlými pravomocemi a hlavně cennými informacemi disponuje také Finančně analytický úvar (FAÚ), který spadá pod Ministerstvo financí. Takzvaní „cifršpióni“ FAÚ prověřují podezřelé finanční transakce a mohou vstupovat do daňových přiznání či bankovních kont. V roce 2011 byla zákonem zřízena Generální inspekce bezpečnostních sborů. I ta je zásobárnou mnoha citlivých informací. Vyhledává, odhaluje a vyšetřuje skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je či mohl být příslušník bezpečnostních sborů, tedy Police, Vězeňské služby či Inspekce. Inspekce také provádí zkoušky spolehlivosti vůči protiprávnímu jednání uvedených příslušníků a zaměstnanců.  Informacemi samozřejmě disponuje také samotná policie a její specializované útvary, všechny úrovně státních zastupitelství a soudů. Nelze pominout Celní správu a Finanční úřady všech stupňů a řadu dalších státních institucí, které mají rovněž k dispozici mnoho údajů a informaci ve své sféře působnosti a řídí se zákony, předpisy a směrnicemi. Alespoň by tedy měly. A dohlížet by na řádnou a legální činnost státních úřadů a institucí měl také Nejvyšší kontrolní úřad, který ve své činnosti rovněž shromažďuje řadu informací a indicií.

Opustíme-li státní sféru, pak i v té nestátní najdeme celou plejádu subjektů, pro něž jsou informace zbožím i zdrojem obživy. Patří sem advokátní kanceláře, konkursní správci, exekutoři, lobbystické firmy, média, různá analytická centra, některé nevládní organizace, PR agentury, marketingové agentury, a také ty firmy, které se věnují průzkumům veřejného mínění, ale i poskytovatelé různých internetových služeb atd. Klíčovou roli ve sběru dat a informací o osobách a právních subjektech hrají soukromé bezpečností agentury. Ty tzv. očka neslavně proslavila agentura exministra Bárty ABL. V ČR jich působí nebývale velké množství. A své informace mají pochopitelně i firmy a společnosti, které je často používají a někdy i zneužívají zejména v konkurenčním boji.

V samotných informacích u nás asi problém nebude. Rozhodně jich není nedostatek. Spíše opak je pravdou.

Otázkou tedy je, jak a kdo s nimi zachází, jestli ty, související se správou země a nakládáním s veřejnými prostředky, slouží obecnému prospěchu, veřejnému zájmu a napomáhají k dodržování zákonů a ústavního pořádku. Zda funguje dostatečně vnější a vnitřní kontrola zejména ve zpravodajských službách, zda orgány činné v trestním řízení a justici posilují právní vědomí, obecnou spravedlnost a vymahatelnost práva, anebo tomu tak nezřídka není. Jak se nakládá s utajovanými zprávami BIS, jež končí u vlády ČR? Poznatků o zneužitých dotacích, o daňových únicích (včetně pohonných hmot a alkoholu), o předražených dopravních stavbách, armádních nákupech, IT zakázkách, o podezřelém solárním boomu, o nehospodárném nakládání s veřejnými zdroji ve státních a polostátních firmách, o tzv. justiční mafii, o konkursech na objednávku, o „cinknutých“ tendrech na municipální a regionální úrovni, o nevyšetřování kauzy MUS (a to aktuálně bez ohledu na verdikt švýcarského soudu z minulého roku!), o záhadné privatizaci Škody Plzeň či OKD, o tzv. nenáhodných transformačních ztrátách,… a o mnoha dalších řízených a organizovaných únicích a krádežích ze společného měšce bylo a je informací, přímých i nepřímých důkazů více než dost. Kde jsou? Někdo je má v šuplíku? Někdo s nimi obchoduje? Někdo někoho vydírá? Někdo je na někom závislý a tudíž vydíratelný a manipulovatelný? Anebo se to již týká téměř všech tam nahoře?

Doporučuji tedy nové vládě ČR a nové Poslanecké sněmovně PČR, aby se dotázaly nejprve dlouholetého šéfa BIS pana Jiřího Langa, jak konkrétně máme chápat například tyto věty z Výroční zprávy BIS za rok 2010 - cituji: „Český organizovaný zločin nejvyšší úrovně má podobu vlivových (klientelistických) sítí a podnikatelsko-mocenských struktur. Prostřednictvím legálních ekonomických subjektů profituje zejména systematickým obohacováním se na veřejných rozpočtech a firmách se státní majetkovou účasti. Podnikání představitelů takových struktur je však zároveň doprovázeno uplatňováním vlivu na orgány státní správy a samosprávy, na legislativní proces, ale i na státem ovládané podniky atd. Jejich činnost má povahu kriminality bílých límečků. V rámci všeobecného zhodnocení situace lze konstatovat, že mezi nejvýznamnější formy dysfunkce orgánů státní správy a samosprávy patří korupce. Konkrétní případy korupce státních orgánů se soustřeďují mimo jiné na oblast justice s cílem zakrýt předchozí nelegální aktivity, na oblast rozhodování orgánů státu a samospráv, s cílem ovlivnit rozhodování o veřejných zakázkách a rozdělení prostředků z veřejných rozpočtů, a rovněž na oblast legislativního procesu. I v roce 2010 byly zaznamenány případy nestandardního jednání některých soudců a státních zástupců, jež představovaly ohrožení řádného výkonu justice. Nestandardní aktivity představitelů justice vykazovaly v mnoha případech znaky kriminálního jednání, které vzhledem k zákonnému vymezení postavení soudců a státních zástupců nelze odpovídajícím způsobem postihnout. Jednalo se mimo jiné o úniky informací z databází soudů či státních zastupitelství, korupční jednání nebo manipulace řízení před soudem. Specifický problém představuje bezpečností nespolehlivost některých soudců a státních zástupců. BIS zaznamenala kontakty představitelů justice na osoby z kriminálního prostředí či existenci klientelistických vazeb, které mohou závažným způsobem ovlivnit průběh soudního řízení“.

To jsou děsivé věty. Z jakých konkrétních poznatků BIS vycházela? Kolik podrobných a doplňujících zpráv předala v této agendě vládě ČR? Jak s nimi vláda naložila? Podala v těchto závažných tématech BIS nebo následně vláda nějaká konkrétní trestní oznámení či návrhy kárných opatření? Spolupracovala BIS se specializovanými útvary Policie ČR a státními zástupci?

Stejně tak by bylo nanejvýš vhodné se ptát na úroveň a nestrannost prověrek, které provádí NBÚ, na koordinaci (či spíše nekoordinaci) práce FAÚ, Celní správy, Policie ČR, Finančních úřadů a Státních zastupitelství atd.

Je zřejmé, že dnešní stav věcí neprospívá veřejnému zájmu a vykazuje vysokou míru společenské škodlivosti. Příkladů ohýbání, obcházení či zneužívání práva je dnes a denně neúnosné množství. Přispívá k tomu i nekvalitní a málo srozumitelné legislativa. Čerstvým příkladem je i nový občanský zákoník, kterému nerozumí ani lidé s dlouholetou právnickou praxí. Je třeba po důkladné odborné i veřejné diskusi přistoupit k úpravě občanského soudního řádu, trestního řádu, exekučního řádu, zákonu o úpadku a o insolvenčních správcích, zákonu o soudech a soudcích, zákonu o státním zastupitelství a zákonu o soudních znalcích. Vzorem by nám měla být legislativa v zemích s dlouholetou právní kontinuitou. Doporučoval bych např. srovnatelně velké země jako je Belgie, Holandsko nebo Dánsko. Přestaňme již tvořit naše české novotvary, které si nezřídka diktují naši domácí oligarchové (kteří ovládli proces privatizace) a jejich nástupci.

Je třeba posilovat prvky veřejné, nezávislé, transparentní, občanské kontroly všech úrovní státní moci, včetně činnosti orgánů činných v trestním řízení, justici i zpravodajských službách, což v mnoha vyspělých demokraciích funguje zcela přirozeně jako korektiv i sebeobranný mechanismus, který tlumí již v zárodku pokusy o zneužívání moci a uplatňování selektivního práva.

Až někoho zase popadne touha poučovat ostatní země, jak by měly fungovat, pak bych těm našim domácím mudrcům doporučoval se nejprve porozhlédnout po našich luzích a hájích.