Platí don´t worry, be happy vždy a všude?

Ve svém posledním blogu jsem se zamýšlel nad sílou peněz (a těch zaručeně správných informací), která dokáže ovlivňovat administraci státu, tvorbu a uplatňování zákonů a vlastně téměř vše. Metody prosazování takto získané moci a vlivu jsou různé. Velmi často v nich vůbec nejde o reálnou skutečnost, nýbrž o její účelovou interpretaci či dokonce dezinterpretaci.

Žijeme tak ve spleti virtuálních obrazů, které někdo umně vytváří a záměrně tím deformuje mínění osob i společnosti k tématům a událostem, které náš společný život (a doba) přináší. Nástrojem jsou pochopitelně vlivná média, včetně těch veřejnoprávních, i když ta se tváří jako zaručeně nezávislá. Téměř bezmezné možnosti nabízejí i moderní komunikační technologie. Vytvořit novodobé mantry, jakási šamanská zaklínadla, není tak nesnadné.

Vždy platilo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Stačí vypustit do těch správných mediálních kanálů ty dobře vyladěné fámy a už to frčí. Války zbraní vystřídaly války informační a propagandistické. Je téměř nemožné jim uniknout. Obětí se stáváme všichni, tak či onak, jen se občas vymění znaménka. V tom umělém skeletu skrytě regulované polodemokracie se stává šikovná dezinformace cennějším zbožím, než reálný produkt a nezvratně ověřená informace.

Kapitál se dostal do područí spekulativního (virtuálního) kapitálu a společnost se stává jen konzumentem řízené manipulace. To nemá s žádným kapitalismem, socialismem či jinými ismy nic společného. Dřívější sociologické a politologické definice přestávají platit. Krom toho se v globalizovaném světě vlivy a zdroje míchají a vzájemně ovlivňují. Tradice se stávají jen literárním archaismem. Etika, morálka, pevné životní postoje, žití v pravdě atd. jsou pojmy jakoby až nepatřičné a nemoderní.

Lidé chtějí být klamáni, aby mohli být prostě cool, in v té správné partě a happy. Je to vlastně příjemné. Něco zamlčet, něco si vymyslet a něco vytěsnit ze svého vědomí, může to být i výhodné a bezpečné. Být součástí stvořené většiny, plout v davu, nevyčnívat a přijímat nekomplikovaný obraz přežvýkaných konstrukcí. Don´t Worry, Be Happy, zpívá sympaťák Bobby McFerrin. Export i import entertainmentové produkce. Jasně, že nespasíme celý svět. Musíme žít a přežívat, tak proč se zatěžovat, tím co nelze ovlivnit, natož změnit. Chápu. Přesto je nanejvýš žádoucí se alespoň pokoušet o hledání reálných obrazů a nebýt jen rybičkou v akváriu. Je to ovšem náročnější, není to tak zábavné, občas to bolí a není z toho žádný okamžitý profit či dokonce dlouhodobý benefit. Máme přinejmenším přeci jen možnosti si informace ověřovat z více zdrojů, máme právo říkat ne, tam, kde dav křičí ano a hurá.

Vlastní identitu můžeme ztratit jen sami, vlastní pasivitou, naivitou a pohodlností, ale i oportunismem a konjukturalismem. Úplně všechno je prý subjektivní a relativní, tak tedy hlavně klídek a smrádeček. Jenže tento postoj je de facto rezignací na plnohodnotný život. Tento postoj je zároveň ideální živnou půdou pro manipulátory veřejným míněním, kterým jde o posilování svého vlivu a moci, o udržení klíčových pozic a tím i kontroly nad správou věcí veřejných. Platí to na všech úrovních – obcí počínaje a konče geopolitickými tématy na mezinárodní scéně nejvyšší úrovně.

Vytvářejí se skutečné i domnělé sféry vlivu, říká se tomu vznešeně politika, přestože jde téměř výlučně jen o prosazování otevřených a ještě častěji spíše skrytých obchodních zájmů. K tomuto účelu se docela rafinovaně vyrobí nějaké umělé zlo, aby se posílilo to zaručeně „správné“ dobro. A teď se ta umělá zla střetávají s těmi umělými dobry. Čert aby se v tom pak vyznal. A o to právě jde. Zadání bylo splněno. Další díl story „Vrtěti psem“. A jede se dál. Konkrétní příběhy, osoby a obsazení těchto her si vnímavý čtenář jistě doplní sám. K inspiraci postačí si pustit večerní zprávy. Arogantních a nenasytných lupičů tam každý večer defilují celé tlupy. A tito lupiči, jak je známo, nebývají hloupí (i když to tak nezřídka vypadá), koho si nechytí - toho si koupí. Nad nimi je však ještě jeden level, a tak jsou i tito „mediální ředitelé různě velkých zeměkoulí“ de facto jen něčí námezdní silou. A o tom to celé je.

Na závěr citace ještě z jedné písně, tentokráte domácí, od Vladimíra Merty –
„Pravda je omamná květina,
slabé nezabije a silné nezahojí,…“