Občanská opozice jako sebeobrana

Konec října, tedy volebního měsíce, znamenal i jisté vystřízlivění mnohých pozorovatelů a hodnotitelů naší domácí politické scény. Ukázalo se totiž, že ne vždy je nejdůležitější, kdo a jakým výsledkem je zvolen, nýbrž to, kdo a s kým nám pak vládne. Nepomohlo ani málo srozumitelné křížkování, které nahrazovalo populární kroužkování z jarních voleb.

Naše země 20 let po té příliš nevzkvétá. Roste nejen zadlužení země, ale i zadlužení domácností. Není pravdou, že se všechny zdroje pouze tzv. projedly díky příliš štědrému sociálnímu státu. Mnohé zdroje se prostě různě poztrácely a některé přímo rozkradly. Naše administrativa je často drahá, neefektivní, přepolitizovaná, alibistická a nevlídná. Práci dobrých hospodářů a výkonných služebníků daňových poplatníků spíše nahrazuje pouhý marketing, osobní profit, kšeft a někde také existenční obava.

Zažíváme hlubokou krizi identity. Vlády se ujali v lepším případě účetní, a v horším pouzí prospěcháři. Chybí vize, kam má náš stát spět. Chceme jej stavět na elementární sociální solidaritě? Chceme pečovat o naše tradice a historii? Chceme být konkurence schopní v otevřeném globalizovaném světě? Chceme dbát na kvalitu vzdělání? Chceme udržet profesní elity? Chceme občanům nabízet skutečnou perspektivu a naději v lepší budoucnost? Co vlastně naši vládci chtějí? Prý změnu. Prý rozpočtovou kázeň. Prý sociální spravedlnost. Prý vlastně všechno. Místo toho nám nabízejí strašení proti strašení. Šermují před námi svými ideologickými floskulemi a evidentně ztrácejí půdu pod nohama.

V dlouhých a drahých kampaních nám předvádějí nelítostné boje, aby se pak po volbách domluvili na společné dělbě moci. Stalo se tak po minulých krajských volbách, a děje se tak v mnoha případech i po nedávných volbách komunálních. Mnohým je už jedno, co si o nich voliči myslí. Mají to teď na čtyři roky, a pak se uvidí. Dobrá pověst? Co to proboha je? Žijí v přesvědčení, že se dá všechno koupit. Možná. Ale až na tu dobrou pověst. Někteří veteráni stranického politikaření sice pomalu pohřbívají své stranické značky zaživa, ale příliš je to netrápí. Asi spoléhají na minimální volební účast v příštích volbách a pak taky platí to, že kluci, co spolu mluví, se o sebe už nějak postarají.

Klesající úroveň školství? Exodus lékařů? Předražené armádní zakázky? Pomalá likvidace domácí zemědělské produkce? Nekonečná záplava hypermarketů, kasin, heren a nevěstinců? Podivné hospodaření mnoha státních firem a institucí? Neschopnost vybrat daně? Neprůstřelnost tzv. lokálních kmotrů? Nejdražší benzín, energie a léky? Arogance mocných? Nevymahatelnost práva? Že by jenom plané sýčkování?

Žádná změna nenastane na zdejším půdorysu starých a staronových značek. Žádná změna nenastane, pokud budeme jen škrtat a zároveň nenabízet zásadní strukturální reformy a dbát na vyšší příjmy do veřejných rozpočtů. Ze všeho nejvíce je třeba reformovat absenci morálky ve veřejném prostoru. Už to není jen tíživé dědictví doby nesvobody, ale i tíživé dědictví posledního dvacetiletí.

Nemravnou hru nazýváme jakousi naší variací na demokracii, ale ono to příliš nefunguje. Nepřejícné vnější vlivy to pouze zvýraznily, ale příčina je v naší lhostejnosti, nedůslednosti a nepoučitelnosti. Být v občanské opozici vůči nemravnému establishmentu není produktem nezralosti či utopie, ba právě naopak. Je to forma aktivní sebeobrany.