Dosluhující úřednická vláda ještě stihla pár tendrů těsně před koncem svého mandátu a netrpělivě vyhlíží své nástupce. Ostatně my také. Před několika měsíci jsem v jedné televizní debatě řekl, že někteří političtí lídři nedorostli do svých pozic nejen odborně, ale ještě méně osobnostně. Tehdy jsem měl na mysli vrcholící fázi buranokracie, v čele s expremiérem MT.
Opravdu nevím, jak popsat dnešní nabídku. Obávám se, že pouze jedna sorta polotovarů nahradila jinou. Snad to zasuplují odborné týmy někde v pozadí. O nichž zatím příliš nevíme. Nechme se překvapit.
Virtuální realita vytěsnila nudné obvyklé formy komunikace. Třeba už o všem bude rozhodovat internetové hlasování. To je pak model kolektivního alibismu v podobě ad absurdum. Číst, psát, myslet, nést osobní odpovědnost? Ale jděte, to je dnes nemoderní. V době klidu, pohody, konjunktury, blahobytu to nemusí vadit. Dokonce to ani nevnímáme. Ať si žijí naši vyvolení své dolce vita.
Jenže my jsme dnes v diametrálně odlišné situaci. Někteří se pak mediálně zdatně sami nazývají krizovými manažery. Ale skutečnost? Ta se projeví už při sestavování státního rozpočtu. Ladislav Mňačko napsal svou knihu o jiné době, v jiné době a o jiných lidech. Moc chutná v každé době, je to jako droga, vášeň, nástroj k ovládání. Moc moci pak může deformovat nejen jednotlivce a jeho okolí, ale i vše ostatní.
V této souvislosti je zajímavé, že se rozhodl Jiří Paroubek odejít zcela z politické scény. Uštval sám sebe. Jeho konec nastal již tehdy, když pronesl tu slavnou větu: „Dámy a pánové, kdo z Vás to má?“ To byl konec náčelníka levice. Pro média snadný a oblíbený terč. Tyto volby se staly referendem o Paroubkovi. Za chyby se holt platí. Jenže ouha. Mediální karusel se točí dál. Už teď si vyhlíží nové terče. Z hrdiny dokáže vyrobit ze dne na den nenáviděného antihrdinu. I o tom je dnešní svět. Dav se chce bavit a chce mít hromosvody svých nesnází.
