Když jsem si o víkendu přečetl zprávu o tom, jak si přihrál jeden čerstvý primátor 80-ti milionovou dotaci na stavbu hotelu, tak jsem si vzpomněl na jednu píseň Jana Buriana. Napsal ji v roce 1988 pro skupinu Zvláštní vydání. Píseň se jmenuje „Lupiči“. Mimo jiné je tam i tento verš:
Lupiči, lupiči,
Ti nejsou hloupí
Koho si nechytí
Toho si koupí
Na podobné téma odvysílala včera Česká televize na svém druhém programu skvělý film italského režiséra Salvatore Maira „Valčík“. Nechal diváky vzpomenout na nejlepší snímky Federica Felliniho. Zdánlivě banální příběh z jednoho hotelu nastavuje kruté zrcadlo dnešní době.
Je také mimo jiné o korupci. A především o dekadenci a ztrátě hodnot. Prolínají se v něm světy politiky, fotbalu, byznysu, reklamy a obyčejné lidské osudy. To vše tvoří spleť falešných symbolů vzájemně propletených virtuálních realit. „Spáchali jsme dokonalý zločin“, říká hrdě bláznivý profesor sociologie, který popisuje různé formy manipulace s lidmi, a dodává: „Zabili jsme skutečnost. A představte si, nikdo ji nehledá.“ Korupce je prezentována jako smysl existence. Není vůbec náhodná. Stává se z ní pravidlo hry. Je postavena na principu spoluviny. Platí pro ni zvykové právo. Vytěsnila realitu, ideály a všechny dávné vznešenosti.
Faleš a podvod mohou mít i komickou podobu. Jako třeba dnes zveřejněná zpráva o falešných kominících. „Pozor, pozor, obcí prochází kominík a je možno využít jeho služeb“, znělo nedávno z rozhlasu ve vesnici Olešník. O pár hodin později si místní z amplionů vyslechli další zprávu: „Pozor, pozor, kominík je falešný!“. Klasické střídaní velkého očekávání a velké frustrace. A lupiči zatím tančí valčík.
