Klausova „normalizace“

Exposlanec, exministr, expremiér, exšéf sněmovny, expředseda ODS a za nedlouho i exprezident Václav Klaus se rozhodl, že ještě všem ukáže, kam až je schopen a ochoten zajít.

M. de Montaigne kdysi řekl i moudrou větu, že mít pravdu vždy a ve všem je vlastně znakem hlouposti. Václav Klaus dospěl do věku, v němž se již očekává jistá osobnostní vyzrálost, moudrost a nadhled. Ale neplatí to bohužel vždy a u všech.

Jsou jedinci, kteří se naopak chovají jako stárnoucí popová hvězda. Snaží se sobě i svému okolí stále něco dokazovat. Místo pokory, pokání a smíru vyhledávají konflikty a soupeře. Neumí najít jiný model existence, než permanentní boj o dominantní moc a vliv. Egocentrický jedinec považuje za střed svého jednání a myšlení jen své já. Nenechme se však zmást.
 
Všechny poslední eskapády Václava Klause a jeho kamarily jsou zcela vědomé a plánovité. Nejde jen o rozverné hříčky odcházející party. Cíl je zřejmý. Společnost je třeba rozdělit (nejlépe na lokaje a nepřátele), rozeštvat proti sobě různé skupiny, postrašit a demotivovat. Kritici dostanou nálepku nedemokratických našeptávačů a rozeštvávačů (rozuměj - zaprodanců a ztroskotanců) a vytěsní se na okraj společnosti. Pro jistotu se napíší na seznam (nejlépe již existující, jistého Adama B. Bartoše).

Naše země (rozuměj moje, tedy Klausova) je vlastně zemským rájem, tedy skoro. A ty falešné tóny přicházejí hlavně z vnějšku, z  toho socialistického megalomanského Bruselu. Hledáte-li viníka všech našich potíží, pak prosím zde je - jmenuje se Evropská unie. A má dokonce tu drzost chtít nás kontrolovat a navíc nám ještě vnucovat své legislativní a jiné normy. Reprezentace EU si jistě adresnou kritiku zaslouží. A co reprezentace ČR?

Ke svým tradičním evergreenům přidal Václav Klaus ve svém posledním novoročním projevu i velmi diskutabilní rozsáhlou amnestii. Šokující je, že se netýká jen několika tisíc odsouzených ve výkonu trestu, ale i těch, jejichž trestní řízení ještě nebylo ukončeno. Ve stejné řeči nabádá své posluchače k úctě a respektu k tradičním hodnotám. Jaké má na mysli ony tradiční hodnoty jsme se nedozvěděli. Je to úcta a respekt k právu a pořádku? Je to dodržování křesťanského desatera? Je to o úctě a respektu k rodině?

Pokud by vždy a za všech okolností Václav Klaus ctil tu základní křesťanskou zásadu – nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě, či kantorskou – konej tak, aby tvé konání mohlo být vždy obecnou normou, pak by bylo vše v pořádku a jeho poselství by jistě padlo na úrodnou půdu.

Z jeho úst však tyto bezobsažné apely znějí pokrytecky a nevěrohodně. A to nejen proto, že jeho amnestie je spíše pobídkou k právnímu nihilismu a také zametáním některých očividných faulů, při nichž jsme poškozenými my všichni.

Na své předlouhé cestě českou politickou krajinou Václav Klaus zanechával a stále zanechává různé stopy. Byl na samém počátku své kariéry na svou roli teoreticky dobře vybaven a připraven. Chci věřit tomu, že jen připraven a ne připravován. Ale kdo ví?

I já jsem patřil mezi ty důvěřivé a naivní, a to až do roku 1993, kdy jsem si začal klást řadu znepokojivých otázek. Od té doby uběhlo dalších dlouhých dvacet let. Zažili jsme období bankovního socialismu, svérázné české cesty privatizace, éru opoziční smlouvy, období bobtnání státní administrativy a postupnou nadvládu klientelistických sítí.

Václav Klaus si během této cesty na sebe navázal početnou a vlivnou skupinu věrných, loajálních a závislých spoluhráčů a vykonavatelů jeho vůle. Patří sem i mnohá esa českého megabyznysu, u jejichž zrodu stály ty správné vazby a správné kontakty (Kellner a jiní). Ale nejsou to jen velcí hráči z privátní sféry, ale i manažeři státních a polostátních podniků (v čele s Romanem), ale i důležitá jména ve státní správě a v neposlední řade i justici. Stačí jmenovat třeba některé neúspěšné nominanty na soudce Ústavního soudu, např. JUDr. Sváčka či JUDr. Bureše. Je rovněž docela signifikantní, že se k jeho odkazu hrdě přihlásil ve svém předvánočním rozhovoru i legendární Roman Janoušek.

Ve své novoroční řeči Václav Klaus nejen pokáral kverulanty, Evropskou unii, ale mimo jiné řekl, že jsou i jiné země, v nichž se ještě pracuje. Znamená to tedy, že u nás a v Evropě nikoliv? Ale hlavně, které země měl na mysli? Je to Rusko a Čína? Zdá se, že ano, i když to tentokráte přímo nezaznělo. Soudě podle obchodních zájmů vlivného spojence PPF má tato Klausova úvaha železnou logiku.

Nabízí se ovšem zásadní otázka, kam chce vlastně Česká republika patřit a jaký model demokracie chce pěstovat. Rusko vždy chápalo toto území jako sféru svého vlivu. A zbývá pak jen ovládnout strategické komodity a mít na české straně ty správné spojence. Je-li to tak, pak by bylo vhodné, aby nám Václav Klaus svou perspektivu objasnil. Autoritativní vedeni, podporované privilegovanými oligarchy, a omezování aktivit občanských iniciativ je také jeden z modelů existence. Komu všemu tedy slouží ten agresivní útok na tzv. našeptávače a rozeštvávače, na Evropskou unii a na vše, co vybočuje z Klausova způsobu vnímání světa?

Václav Klaus pro mne není inspirativním vůdcem, sjednotitelem a ani obhájcem českých zájmů. Spíše naopak. Jeho účet za všechny politické pozice výrazně přispívá k pocitům zmaru a frustrace.