Idealisté vycházejí z pojmu ideál. Je to jakási představa něčeho dokonalého. Vzor nejvyšších hodnot, cíl, ke kterému je vhodné a potřebné se přibližovat, aniž by byl někdy plně dosažen.
Idealismus nechápe ideu přímo jako „stavební kámen světa“, ale klade důraz na ideu jako princip, dávající jedincům a jevům smysl a směr. Jde o určitý hodnotový kompas. Zásady, pevné osobní postoje a principy jsou důležitější, než okamžitý profit bez zábran. Idealisté tedy většinou nejsou iracionálními, naivními snílky, kteří se pohybují mimo realitu.
Mnozí z nich si uvědomují obecné i vlastní limity, ale i své nedostatky, omyly a chyby, aniž by opouštěli svůj vytýčený půdorys. Zpravidla nepodepisují těm různým Mefistům faustovské směnky. Naproti tomu se pragmatismus odmítá zabývat otázkami smyslu podstaty věcí a důraz klade na výsledky, fakta a efekty, které z věcí vyplývají. Hlavním kritériem „pravdy“ čirých pragmatiků je užitečnost a úspěšnost. Metody prosazování této „pravdy“ bývají nezřídka i dosti bezohledné. Touha po dominanci a prosazování své vůle potlačuje diskusi s oponenty.
Pragmatický přístup bývá obhajován i jistou strategickou úvahou. Pragmatik vůdce se může v rámci svého plánu prezentovat jako bojovník proti zlu, proti korupci, jako zachránce, hájící zájmy všech apod. Ale jen do chvíle, než získá očekávané pozice, vliv a moc.
Jan Zábrana říkal loajálním, řadovým a přizpůsobivým pragmatikům „praktici života“. Oni se nepřidávají na stranu vítěze z přesvědčení, nýbrž výlučné kvůli očekávání výhod, tedy hmatatelných efektů pro sebe sama. Stávají se vykonavateli vůle náčelníků pragmatických projektů. Vše je podřízeno byznysu. Stát je firma, opírající se o podporu praktiků života. Minulost obtěžuje a překáží. Politika jako produkce důkladné celospolečenské diskuse také obtěžuje a překáží. Debaty o národní identitě, smyslu dějin, respektu k nepsaným pravidlům (etickým normám), o solidaritě a sounáležitosti atd. „Nezdržujte. To jsou jen intelektuální periferní kecy. Za ty si rohlík nebo klobásu nekoupíš.“
Motivací pro přidání se do hlavního proudu bývá i obyčejný existenční strach z žití v autu. Je to stejné jako v minulých dobách. „Vstoupit do KSČ? Proč ne. Když budu mít větší plat, poslední model škodovky, děti se dostanou na školu a rodina na dovolenou do Bulharska. Sloužit Stb? Proč ne. Třeba mi dají pas a vydělám si konečně pořádný prachy. Občas někoho prásknout? Proč ne. Dělají to i jiní.“ A nyní? Nová doba si žádá nové činy. Lidé však již zase mají strach. Strach z budoucnosti. A tak instinktivně mnozí opouštějí své ideály, pokud ovšem někdy nějaké měli. Média nás však utvrzují v tom, že je vše tak, jak má být. Jsou přeci jiné země, které jsou na tom ještě hůře. Co třeba takové Somálsko nebo Albánie?
Jásejme, veselme se a vyhlížejme lepší zítřky. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Tak se nedivme nové obdobě normalizace. Normální je mlčet anebo jen tiše v ústraní reptat. Svoboda se krčí v koutě. Teď je na řadě jiný model. Pragmatická a efektivní „pravda“. Účel světí prostředky. To je heslo dne.
Aby nedošlo k mýlce. Vypjatý idealismus je stejně nebezpečný jako vypjatý sobecký pragmatismus. Ve jménu nejrůznějších „vznešených ideálů“ bylo v historii lidstva napácháno mnoho zla, obdobně jako u přeexponovaného pragmatismu, který dbá výlučně na hmotný efekt. Nikdy však není jen jedna pravda. Mohu být idealistou se svou pevnou vírou a zároveň se chovat přiměřeně racionálně a tedy svým způsobem i pragmaticky. A mohu být deklarovaným pragmatikem, který ovšem vnímá pestrost barev života i ukotvení pevných ideálů. Minimálně v tom, že nečiní jiným to, co nechce, aby jiní činili jemu. Není snadné najít životní rovnováhu v tom klamném a pyšném světě kolem nás. A není snadné udržet si svou svébytnou identitu.
Pokud však převáží totální nadvláda pragmatismu, až již motivována mamonem, touhou ovládat a využívat jiné, či nějakým strachem, tak to zplošťuje náš život na pouhý konzum v šedi poslušného stáda, byť třeba v různých hlavních rolích a pozicích. Nestačí jen existovat, je důležité plnohodnotně žít a nebát se pravdy, i když ta někdy bolí, překáží, unavuje a nudí. Pro idealismus i pragmatismus platí to okřídlené ano, ale,…(poměr si doplňte sami). A platí to i pro ano s velkým ANO.
