Hodně prorostlý bůček

Podíváte-li se na naše parlamentní strany podrobnějším pohledem, pak zjistíte, že mají velmi mnoho společného, byť se nás ve volebních kampaních snaží přesvědčovat o pravém opaku.

V moderních demokratických zřízeních funguje přirozeným způsobem systém politického pluralismu, v němž existuje a svobodně působí více politických stran nebo skupin, které se střetávají a soupeří o politickou moc, která jim pak umožní realizovat jejich program. Ne tak u nás. Naše politické strany jsou pouhým prostředkem nejen k získání politické moci a vlivu, ale především prospěchu. Fungují v režii různých kmotrů, velrybářů, kápů a často pouze realizují objednávky svých donátorů, mecenášů a sponzorů.

Formálně existují sice nějaké sekretariáty, nějací poslanci, nějaká vláda, ale rozhodující slovo má zákulisí. Navíc platí, že větší politické strany jsou spíše federací zcela atomizovaných regionálních skupin, které připomínají spíše účelové zájmové shluky či obchodní společnosti. Princip jejich „politiky“ – dělej pouze to,  co je výhodné pro tebe a naší skupinu.

Nesourodá koalice s politickou stranou z jiné části spektra? No a? Potřebuješ si vyrobit novou stranu a oslabit soupeře, či získat koaličního partnera? Žádný problém. Jenom trochu nasypeme a je to! Šedá eminence pražské ODS by mohla vyprávět nejen o velké koalici na magistrátní radnici, ale i o „synchronizaci“ s véčkaři. Volené orgány jsou pouhým komparsem. Jinak by nemohli vládnout lidé jako Dalík, Tvrdík, Oulický, Novák, Rittig, Hrdlička, Jurečko, Dlouhý, Benda, … a  jim podobní.

Společným rysem parlamentních stran je jejich neprofesionální zázemí. Politická strana je také instituce. A v ní by měla platit hierarchie vztahů, v niž je v souladu míra kompetencí s konkrétní osobní odpovědností.

Tradiční západoevropské strany mají velmi sofistikovaný funkční aparát. Najdete tam analytické útvary, tiskové, zahraniční, organizační, ale i metodické a vzdělávací. Funkční systém pak generuje podklady pro politická rozhodnutí na všech úrovních, připravuje stranu pro volební klání a působí v personální oblasti. V neposlední řadě dbá na permanentní komunikaci uvnitř strany a zároveň komunikaci s veřejnosti,  reprezentovanou nejrůznějšími spolky, uskupeními a institucemi.

Za nejdůležitější je ve vyspělých zemích považován výběr reprezentantů strany pro různé posty a funkce. Kariéry nebývají náhlé, překotné, nýbrž jsou v režimu krok za krokem. Pro výkon politické funkce je nutným předpokladem elementární zkušenost, odbornost a osobností zralost. Politické strany tak fungují jako firma. Hlídají se náklady, řídí se manažérská síť a probíhá permanentní příprava na další volby. Pozice se obsazují v aparátu na základě výběrových řízení.

A u nás? Výběr kádrů je v modelu negativní selekce. Nahoru se šplhají průměrní, ale poslušní. Zdroje financí si hlídají zákulisní režiséři. Sekretariáty (pokud vůbec existují) slouží pouze vyvoleným jako osobní servis. Konkurence není přípustná. Podmínka účasti – loajalita vůči klíčovým figurám a modelu existence. Dá se to změnit? Těžko. Uvnitř systému není žádná poptávka po změně. Kluci, co spolu mluví, nemají zájem. Jim to vyhovuje. Ty víš něco na mně a já zase na Tebe. Těžko se pak z vlaku vyskakuje. V poslední době je už některým otrlým matadorům dokonce jedno, co si o nich voliči myslí. Hodně prorostlý bůček jen pro silné žaludky. Pragmatismus bez zábran a bez hranic. Politika v podání našich parlamentních stran tak neztrácí jenom obsah, ale i formu a de facto i smysl.

Státní administrativa je pak pouhým produktem této mizérie. Celkový obraz doplňují média, která často z pohodlnosti a někdy bohužel i zištnosti pouze kloužou po povrchu marginálií. Tedy, až na vzácné výjimky. Možná namítnete, že příliš paušalizuji, že vzory ze zahraničí neplatí. Ano, budete mít pravdu. I západoevropské strany procházejí krizovým obdobím, i na ně dolehla ozvěna post- demokracie. S tím dovětkem, že se jejich potíže odehrávají na kvalitativně zcela odlišném půdorysu.

A co ti slušní a schopní straníci v našich stranách? Ano, jistě existují, ale s těmi neslušnými a všehoschopnými prohrávají na celé čáře. Pokud se té „taškařice“ dále účastní, pak chtě nechtě mají punc spoluviníků.